Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Fenomén Kytice

    Potlesky na otevřené scéně a ovace vestoje – premiéra Erbenovy Kytice vyvolala v publiku reakce, jaké jsem v činohře Národního divadla za svou třicetiletou recenzentskou praxi nezažila. Ale co vlastně diváky, z nichž mnozí měli v očích slzy dojetí, v inscenaci režijního dua SKUTR zvedlo ze sedadel?

    Co máš, má milá, v pravici? / Nesu si knížky modlicí. / Zahoď je pryč, to modlení / je těžší nežli kamení! FOTO PAVEL HEJNÝ

    Publikum, kterému je celá léta odpírána pořádná porce opravdové české nostalgie, má už zjevně plné zuby cynického odstupu a groteskního zlehčování klasiků. Pročež stačilo překvapivě málo: s upřímným respektem k textu, beze stínu ironické dvojznačnosti a s přijatelnou mírou patosu vzdát hold českému jazyku, Erbenovu básnickému dílu i lidové slovesnosti a v neposlední řadě „národnímu“ herectví, které se nebojí emocí a deklamace. Přehlíženou a podceňovanou touhu návštěvníků Národního divadla, která tak nečekaně a mocně vyvřela v reakcích na Kytici, naplnili SKUTŘi – a to je určitě ctí – spontánně a bez vypočítavosti. Pochvalu zaslouží i dramaturgie. Za to, že jim nabídla látku, která tak dokonale vyhovuje jejich poetizujícímu, vizuálně přitažlivému divadelnímu jazyku, jenž si občas rád zakoketuje s kýčem.

    Notoricky známé balady režiséři zarámovali do obrazů, které přivolávají nejen venkovské rituály a dětské hry nebo hrůzostrašné představy a mýty, ale především ztracený svět přirozeného řádu a pevných významů slov, jako je vina, svědomí, odpuštění, modlitba či smrt. Jeviště se proměnilo v symbolický prostor opuštěného kostela, jehož zborceným stropem a posléze také stěnou proniká nebe s plujícími mraky, v denní i noční iluminaci. Jsme na posvátném místě, ale zpustlém, které si už zčásti přivlastnila příroda. Na oltáři, mezi lavicemi, na kazatelně či ve zpovědnici se odehrává děj osmi Erbenových balad, zčásti interpretovaných vypravěčem a zčásti převedených do dialogů či „tanečních“ situací. Herci společně tvoří pomyslnou venkovskou komunitu, z níž vystupují protagonisté jednotlivých básní-příběhů.

    Nejpůsobivější obraz surreálního baladického lepolera se nabízí ve Vodníkovi. Začíná divokou energií nabitým, nebezpečným tancem Csongora Kassaie v titulní roli s kopím rákosu. Pak ve stropě kostela spatříme dívčí nohy a vzdouvající se sukni a celá scéna se rázem ocitne pod hladinou rybníka, kde se ve vodě vznáší Dcera. Anna Fialová se v závěsu prochází vodou i po stéble rákosu a tančí s Vodníkem svůj zásnubní tanec. Posléze sedí jako rusalka na oltáři „připoutaná“ šňůrou obrovských perel. Jedna velká perla symbolizuje dítě, které Vodníkovi porodila a jež nepříčetný otec nakonec roztříští o dveře chalupy-zpovědnice, kam jeho nevěsta uprchla za matkou.

    Ne vždy ale vycházejí režijní záměry tak sugestivně. Například když Lucie Polišenská coby Nevěsta v baladě Svatební košile „letí“ v dlouhém bílém hábitu s mrtvým milencem na hřbitov, vypadá těžkopádná ilustrace jejich přízračné cesty až směšně. Stejně tak z okouzlení vyruší gumová socha Panny Marie, která po pádu na zem odskočí od podlahy. Sporný je i závěrečný obraz, v němž se symbolicky sešly Iva Janžurová s Pavlínou Štorkovou coby Hana a Marie ve Štědrém dnu. Janžurová by byla v roli mladé dívky uvěřitelnější, kdyby se více soustředila na slova a méně na dívčí skotačení.

    Perly, na které Vodník (Csongor Kassai) z Erbenovy balady naláká svou vyvolenou (Anna Fialová), se záhy stanou přítěží… FOTO PAVEL HEJNÝ

    Až na pár klopýtnutí nabízí Kytice krásné poetické obrazy, které navzdory zobrazované krutosti vyvolávají pocity libé, úsměvné či povznášející. Neiritují, neznepokojují, nezabolí – jen tak mile rozesmutní. Vzhledem k estetické „vstřícnosti“ a nekonfliktnosti inscenace se tak nabízí i úvaha, zda jsme se už neocitli ve světě kultivovaného kýče.

    Dojetí a nostalgii vyvolává i obsazení Kytice. Setkání nejstarších členů souboru, Františka Němce a Ivy Janžurové, s nejmladšími kolegy lze vnímat jako symbolické předávání štafety „národního“ herectví. Přímo před očima máme jedno z témat inscenace zarámované verši ze Záhořova lože: plynutí lidského času od zrození ke smrti, účtování se životem.

    Kytice nepřidává k interpretaci Erbenových balad nic skutečně objevného. Režijní duo SKUTR společně se „svým“ scénografem Jakubem Kopeckým vytvořili monumentální surreální lepolero, kostýmní výtvarnice Simona Rybáková do něj přirozeně vplula se svými křehkými variacemi folklorních oděvů a originálními nápady. Kytice v Národním divadle je stylově čistá, místy až ohromující podívaná, díky hudbě Petra Kalába a choreografické spolupráci Jana Kodeta také velmi múzická. Jen klouže po povrchu.

    Národní divadlo, Praha – Karel Jaromír Erben: Kytice. Dramatizace SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) a Ilona Smejkalová, režie SKUTR, dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb, pohybová spolupráce Jan Kodet, video Erik Bartoš. Premiéry 28. února a 1. března 2019 (psáno z první premiéry).


    Komentáře k článku: Fenomén Kytice

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,