Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Škola zpívající

    Do školy chodil víceméně každý. A na svá zelená léta vzpomíná v dobrém i méně dobrém, vážném i častěji veselém. Není divu, že toto vzpomínání plodí „evergreeny“. Dokladem nadmíru přesvědčivým jsou studentské romány Jaroslava Žáka a podle nich natočené filmy, které se už staly jakýmsi národním folklorem, zdrojem okřídlených citací (Co je štěstí? Muška jenom zlatá…, Básník touží státi se trpaslíkem, Věta Kozinova zní…).

    Lákavému tématu se nevyhnulo ani divadlo. Na počátku byla Žákova hra Škola základ života, kterou roku 1937 uvedl ve svém Déčku E. F. Burian. Na prozatímním konci stojí inscenace Hany Burešové v Městském divadle Brno. Režisérka už svou autorskou verzi realizovala na Kladně (1991), v pražském Labyrintu (1994) i v Dlouhé (1996–2002) dlouhou řadou úspěšných repríz.

    Časy rychle plynou, život rychle prchá, co bylo kdysi horkou realitou, je dnes vlažnou, leč hřejivou vzpomínkou. Burianova inscenace měla podtitul „satirická veselohra ze života kantorů a študáků“, v dnešním programu čteme „hudební komedie ze života študáků a kantorů“. Satiričnost, namířená proti třídní (v obojím smyslu) vrchnosti, do značné míry vyprchala, ale generační spory a s nimi spjaté problémy dospívání stále žijí. Za zápas študáků s kantory si můžeme dosadit nejrůznější činitele. Současná textová a inscenační verze nemůže ignorovat historický kontext událostí a příhod. Nepodává jej ovšem školometským výkladem, dobovou atmosféru nenápadně vyvolávají někdejší písně, šlágry, odrhovačky. Jsou zařazeny do montážně roztržité kompozice zcela organicky a tu těsněji, tu volněji motivovány situačními podněty a narážkami.

    Soubor Městského divadla je pro akcentování hudební stránky dobře disponován. Všichni herci nejen obstojně zpívají, ale též se pokoušejí hrát na dostupné hudební nástroje od klavíru po saxofon. Mě osobně zvláště zaujaly typově přiléhavé písně Chyťte brouka! a Sám já chodívám rád, jak je zpívají šplhoun Krhounek (Vojtěch Blahuta) a básník Boukal (Milan Němec).

    Jednotný scénický prostor Davida Marka (třídní lavice s klavírem v pozadí) umožňuje pomocí světelných změn hladké střídání prostředí. Kostýmy (Samiha Maleh) pak předjímají charakterizaci jednotlivých typů v rámci dobového úzu: pumpky, krátké i dlouhé, chruščovovsky široké kalhoty, módní výstřelky svůdné třídní krasavice.

    Herecké způsoby a nezpůsoby využívají celé škály výrazových možností. Na jedné straně karikatury podivínských profesorů, jejichž extrémní polohu představuje potrhlý matikář Gábrlík (Ladislav Kolář). Jako uragán, ozbrojen kružítkem a příložníkem, se řítí prostorem a marně hledá svou třídu. Rafinovaněji si počíná češtinář Kolísko (Jan Mazák). Dosahuje-li herec neselhávajícího komického účinu, vděčí za to nejen větší textové příležitosti, ale i originální souhře všech složek postavy: vzhledem i pohybem připomíná s prominutím chrobáka a své výroky pronáší s pedantismem nejchytřejšího ve třídě i s lacinou vrchnostenskou ironií. Na druhé straně zaznamenáme rozpustile hravé projevy studentů, v nichž se oprávněné obavy osvobozují recesí a parodií. Triumfuje samozřejmě repetent-exhibicionista Čuřil, nezlomnou výmluvností a důmyslně pitomou uhýbavostí usilující stejně o oklamání profesorů jako o pobavení spolužáků. S chutí a přesvědčivou samozřejmostí ho hraje Viktor Skála.

    Podíl žen je v souladu s dobovými poměry menší, nikoli však zanedbatelný. O novou, nenápadně přitažlivou suplentku (Ivana Vaňková) neúspěšně soutěží popletený ctitel Čuřil s elegantním a názorově osvíceným fyzikem Cafourkem (Martin Havelka se musí vypořádat i s jistou didaktičností svého partu). Ve třídě tvoří trio dívek v podání Ivany Skálové, Hany Holišové a Lenky Janíkové sympatický kontrapunkt, charakterově diferencovaný (parádnice ducha mdlého, správná holka a tiché talentované děvčátko), avšak v hudebních číslech se sjednocuje v harmonický, lehkonohý minichór.

    Že škola není jen legrace, vyjadřuje příběh Benetky, který musí pro ostrou kritiku zkostnatělého vyučovacího systému školu opustit. Petr Štěpán hraje tuto ústřední roli s vyváženou mírou solidarity v rošťáckých studentských hrátkách a rodící se občanské zodpovědnosti. Jeho osud se v závěru pojí s osudem vlasti v nacistickém ohrožení, naznačeným projekcí siluet nepřátelských letadel. To je pravda historie. Pravda komedie si vyžádala paradoxní přídavek, v němž si obě bojující školní strany vyměnily role – hudebně a tanečně teď řádí omlazení profesoři.

    Městské divadlo Brno – Jaroslav Žák, Hana Burešová: Škola základ života. Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna David Marek, kostýmy Samiha Maleh, hudební aranžmá Zoltán Liška a Karel Cón (hudební nastudování), choreografie Jana Hanušová. Premiéra 11. září 2010.


    Komentáře k článku: Škola zpívající

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,