Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sjón: …a probudí se mrtvá liška

    Islandský umělec je pro nás stále ještě něco hodně exotického. Takže rozhovor se Sjónem, který přijel do Prahy na premiéru scénické verze své novely Skugga Baldur v pražském Studiu Hrdinů, byl pro mě v mnoha směrech velkým překvapením. Ostatně, posuďte sami.

    Sjón

    Občanským jménem se jmenujete pro nás nevyslovitelně Sigurjón Birgir Sigurðsson. Ale své knihy a básně – a také texty zpěvačce Björk – píšete pod jménem Sjón. Je to pseudonym, nebo jen zkrácení vašeho pravého jména?

    Je to obojí. Je to jedinečná zkratka mého jména – a současně mě pod tímhle jménem lidé znají už strašně dlouho. Přišel jsem k té přezdívce, když mi bylo patnáct – líbilo se mi, že Sjón znamená v islandštině cosi jako „pohled“ nebo taky „přelud“, a říkal jsem si: Jsem básník, tedy člověk, který zprostředkovává lidem pohled na svět, který je „očima těch druhých“. Navíc mám rád, když se lidé nazývají „mluvícími jmény“. To má na Islandu dlouhou tradici a já se tím inspiroval. Mnozí hrdinové mých knížek mají takový typ jmen. Ale jinak zcela prozaicky – bylo mi patnáct, trochu jsem se styděl a chtěl být někým jiným, abych se cítil lépe. Tak jsem si zvolil pseudonym.

    Ale to není jediná přezdívka, kterou máme. V souvislosti se skupinou Sugarcubes, ve které s vámi začínala i zpěvačka Björk, jste vystupoval pod jménem Johnny Triumph…

    To máte pravdu. Jsem takový hravý… Rád si pohrávám se jmény, v každé mé knížce se objeví takové moje „cameo“. Je to ale víceméně pro zasvěcené. Třeba je tam vyloženě epizodní postava, která má jméno nějak související s mým životem, nebo hrdinové přijdou na místo, které se jmenuje stejně jako já, a tak podobně.

    Máte na kontě už docela dost knih. Ale Skugga Baldur je asi nejznámější…

    Je to novela, do které jsem vložil hodně ze sebe, ze své zkušenosti. Možná je nejúspěšnější, a dokonce si jí ze své tvorby asi nejvíc cením, nicméně mám samozřejmě rád všechny svoje knihy, i když každou z jiného důvodu. Nejvíc mám teď v hlavě tu nejnovější, která byla publikována na konci minulého roku, Měsíční kámen, a která nyní vyšla i v Česku.

    Zůstaňme ještě u Skugga Baldur. Kde jste k tomu příběhu nalezl inspiraci?

    Když jsem ji začal psát, právě jsem dokončil novelu, během jejíž přípravy jsem nashromáždil velké množství materiálu o islandském charakteru, o lidech, kteří nějak překonali sami sebe, o silně maskulinních mužích-lovcích, kteří rádi vyprávěli přehnané legendy o sobě samých. Já jsem ty příběhy sbíral a hodně mě bavily. Tak jsem si řekl: Proč něco z toho nezužitkovat? A tehdy mi došlo, jak fascinující je vyprávět o lovcích lišek. Protože oni vyprávěli tak bláznivé historky o svých túrách do hor, kde je zastihlo hrozné počasí a oni strávili spoustu dnů a nocí obklopeni sněhem a ledem, ale nevzdávali se a stále chtěli to zvíře ulovit. A vyprávěli taky o tom, co jim to dělalo s hlavou.

    To byl hlavní impulz k napsání příběhu lovce a lišky ve Skugga Baldur?

    Pro mě, vzhledem k tomu, že mám kořeny v surrealismu, který je mou literární láskou od mládí, bylo nesmírně zajímavé zaobírat se takovými lidmi a takovým stavem mysli. Je to velice zvláštní stav… Člověk je sám v divočině, kde nemá žádnou kontrolu nad přírodními silami ani nad tím, co se kolem děje. Jeho mysl začne reagovat s jinou myslí, obsaženou v té velké prázdnotě, což v tomto případě symbolizuje mysl lišky. Tak jsem se do toho tématu pomalu pustil, a jak jsem se jím zabýval, tak se mi z něj postupně vyloupla postava Islanďana, který se nikdy nevypravil příliš daleko. Byl to lovec a zároveň kněz. Ale byl to divný pastor, protože je zvláštní, aby kněz zabíjel jiné bytosti, byť jde o zvířata. A tak jsem šel postupně po jeho stopách v jeho malém světě, který ovládal jako tyran. Pak jsem došel k tomu, že potřebuju někoho, kdo by stál proti němu, kdo by byl jeho přímým protikladem. Jestliže je ten lovec místní a po celý život nevytáhl paty z domova, tak jsem potřeboval někoho velmi rozdílného, tedy kosmopolitu, básníka. A našel jsem volnomyšlenkáře Fridrika.

    Tereza Hofová v inscenaci Studia Hrdinů Skugga Baldur režisérky Kamily Polívkové (premiéra 25. února 2016 – recenzi jsme přinesli v DN 7/2016) FOTO JAN DVOŘÁK

    Tereza Hofová v inscenaci Studia Hrdinů Skugga Baldur režisérky Kamily Polívkové (premiéra 25. února 2016 – recenzi jsme přinesli v DN 7/2016) FOTO JAN DVOŘÁK

    Právě tato postava je – nemýlím-li se – tak trochu vaším alter ego?

    Ano, přesně tak jsem Fridrika bral. Sám jsem si takový přístup k životu – dalo by se říct – kdysi „naprogramoval“. Fridrik, jak vstupuje do příběhu, se hodně podobá mladým islandským mužům, básníkům, kteří tradičně odcházejí na zkušenou do dánské Kodaně a prožívají tam dobrodružný život.

    Island je pro nás magickou, záhadnou zemí plnou paradoxů – na jedné straně věčný led a sníh, na druhé horké gejzíry a jezera. Můžete říci, jak vnímáte islandskou přírodu vy?

    Svůj vztah k islandské přírodě jsem vlastně vložil do Skugga Baldur. Na Islandu jsou lidé hodně izolováni, a tak i mí hrdinové jsou izolováni v malém údolí, kdesi na severu mimo civilizaci. Žijí v úzkém spojení s přírodou, kterou záměrně popisuji v zimním období, i když jsou v ní i popisy toho, co se stane na jaře, když ledovcová voda taje, hrne se dolů do údolí a malé potůčky se stávají mohutnými řekami.

    Divočina, kam se vypravuje Baldur lovit lišku, je extrémně krásná. Ale může se strašně rychle změnit v šílenství rozpoutaných živlů. Může být velmi nebezpečná a život ohrožující. Nedokážou to zdaleka všichni, ale existují lidé, kteří jsou schopni, i když obtížně, žít uprostřed této chladné, ale nádherné přírody. Islandská krajina má strašně málo záchytných bodů, je tam málo živých tvorů, nejen lidí, ale i zvířat. Možná tam zahlédnete pár ptáčků, havrany, a někdy i tu lišku. Myslím, když má člověk blízko k přírodě a dostane se do konfrontace s velkými mocnými silami světa, mohou se dít magické věci. Pro mě je v knize velmi důležitá – možná nejdůležitější – ona sekvence, kdy je Skugga uvězněn v ledovci, probudí se a probudí se s ním i mrtvá liška. A začnou spolu konverzovat…

    Spolupracoval jste na pražské adaptaci své knihy?

    My jsme se všemi zainteresovanými o té knize hodně diskutovali a dohodli se, že využijí pouze část příběhu. Důležité a velmi zajímavé pro mne bylo, že se rozhodli spolupracovat s jedním islandským hudebníkem a se skupinou Islanďanů s Downovým syndromem, že zkoumali vizuální svět jejich vidění. Jednoho z těch mladých mužů s Downovým syndromem zapojili do projektu přímo a využili jeho kresby a malby, což je pro mne neuvěřitelně vzrušující.

    Nechejme už vaši knihu a inscenaci stranou a mluvme ještě o vašem životě a kariéře. Začínal jste s psaním dost brzo. Vaše první verše údajně vznikly, když vám bylo šestnáct. Jak jste se k psaní dostal?

    Nikdo z naší rodiny se uměleckému psaní nevěnoval. Akorát vím, že můj praprastrýc napsal báseň, která se stala podkladem pro islandskou národní hymnu – ale to je hodně vzdálené příbuzenství…

    Ale byl tady trochu jiný vliv – maminka, její maminka, tedy moje babička a její sestra měly každá svou malou knihovnu. Shromažďovaly kolem sebe lidi, se kterými společně četly své knihy a vyprávěly si o nich. Já v tom žil odmalička. Strašně rád a dychtivě jsem četl, co mi přišlo pod ruku. Noviny, týdeníky, časopisy, dětské knihy… Většina knih, které tehdy byly na Islandu k dispozici, byly ale překlady detektivek nebo nějakých dobrodružných příběhů. Takže zpočátku jsem nečetl žádnou velkou literaturu. Louskal jsem všechno, co mi přišlo pod ruku – detektivky, sci-fi, thrillery, dobrodružné knihy.

    Všechno se mi v mé fantazii míchalo, a když mi bylo asi devět, objevil jsem, že babička má několik dílů islandských pověstí. A zjistil jsem, že ty pověsti jsou plné různých podivných událostí, tvorů, kteří ožívají z kamenů, žijí ve skále nebo v jezeře a řece, vystupovaly tam nejrůznější příšery… Fascinovalo mě, že tohle všechno se děje v zemi, ve které žiju. Bylo to šest tlustých akademických svazků, takže jsem měl dostatek materiálu ke čtení, spoustu pohádek a legend. Když jsem psal Skugga Baldur, tak jsem si tenhle svět připomněl. Bylo pro mě naprosto přirozené do něj vstoupit. Uvědomil jsem si, že si to všechno pamatuju. Třeba to, jak se lovec promění v lišku, když si na sebe navleče její kůži. Tak jsem jen zapátral, jak si na sebe může takovou kůži navléct, a zjistil, že liščí kůže je v pověstech elastická.

    Takže tahle směska islandské poezie, pohádek, lidových báchorek a pověstí, detektivek a bláznivých science fiction byla a nadále je mojí hlavní inspirací.

    Když jsem byl starší, objevil jsem ještě moderní poezii. A velmi brzy jsem pochopil, že inspirací pro moderní islandskou poezii padesátých let byl surrealismus. Takže jsem surrealismus začal vyhledávat a postupně se mi otevřel úplně nový svět. Zajímavé bylo, že ve výběru světových básníků současné poezie, kterou jsem měl, byla i kapitola českých básníků – Nezval, Teige… Byli jiní než třeba francouzští. Byli svobodnější, hravější, šťastnější. Ukazovali surrealismus v akci, zasazený do městského prostředí. To mě hodně bavilo. A předsevzal jsem si, že budu taky básníkem. Začali jsme se scházet s kamarády, kteří se taky snažili psát, a založili jsme nakladatelství Medúsa, které se záhy – a zcela přirozeně – stalo součástí islandského literárního světa. Dnes je to nejen akceptovaná, ale i respektovaná instituce, v níž především mladí básníci vydávají své knihy. A ty jsou recenzovány v celostátních novinách! Takže to rozhodně není nic okrajového.

    Prý jste svou první sbírku prodával na zastávce autobusu…

    Jo, tam taky. Jinak jsem je nabízel v autobusech a chodil do kaváren, kde jsem své knihy nabízel ke kávě. A někdy si dokonce někdo něco koupil. Byli jsme malá skupinka surrealistických básníků, žili jsme v Reykjavíku a organizovali koncerty a scénická čtení…

    Kdy to bylo?

    V letech 1979–1986. Současně byli v té době v Reykjavíku aktivní hudebníci nové hudební vlny, která byla spojena s anarchismem, surrealismem a punkem. Součástí naší party v Medúse byli také tito muzikanti, takže jsme spolupracovali – četli jsme své surrealistické básně během jejich koncertů. Tak vznikla skupina The Sugarcubes, jejíž součástí byla jeden čas i Björk. V létě 1990 jsme přijeli do Prahy na pozvání Olgy Havlové. Já už tenkrát žil jinde, v Maastrichtu. A tak jsem přijel vyloženě jen na ten koncert společně se skupinou punkových anarchistů a surrealistů.

    Chtěl jste podpořit sametovou revoluci?

    Spíš mě zajímala Praha. Mojí další celoživotní inspirací je totiž Meyerinkův Golem. Když jsme přijeli v tom roce 1990 do Prahy, hned jsem si šel na starý židovský hřbitov popovídat s Rabi Löwem. Napsal jsem mu na papírek malou prosbu a taky jsem mu něco slíbil. Ten slib jsem dodržel: napsal jsem dva texty, které souvisejí s motivem Golema, a právě dodělávám třetí. Takže se dá vlastně říci, že jsem na Island přivezl Golema…

    Žil jste dlouho v Londýně, pak v Maastrichtu, v Berlíně. Proč jste kdysi odjel z Islandu do Londýna a proč jste se zase vrátil zpět?

    Islanďané rádi a hodně cestují. Myslím, že to je pro život na malém ostrově zásadní. Stále něco objevujeme, jsme dychtiví objevovat nové, neznámé. A tak se vždycky vypravíme do světa, abychom pochytili různé věci a přivezli je zpět k nám na Island, do naší země, a přizpůsobili naše dědictví těm podivným vlivům, které k nám přicházejí, které jsme našli v zahraničí. Máme takový zvláštní vztah k domovině. Baví nás žít jinde, ale táhne nás to zpět. U mě je to stejné. Ten výjezd do světa je jasný. A návrat byl vázán na rodinu, protože jsme nechtěli vychovat z dcerky malou Angličanku, ale Islanďanku.

    Sjón

    (vlastním jménem Sigurjón Birgir Sigurðsson) se narodil v roce 1962 v Reykjavíku, kde už v patnácti letech začal psát poezii. Do dneška vydal třináct knih. Jako mladý básník byl součástí islandského punkového hnutí, spoluzaložil surrealistickou skupinu Medúsa a spolupracoval s rockovou skupinou Sugarcubes, v níž se seznámil se zpěvačkou Björk. První jejich velkou spoluprací byla píseň Isobel na albu Post. Nejslavnější je ovšem jejich spolupráce na filmu Larse von Triera Tanec v temnotách, kde Björk ztvárnila hlavní roli a Sjón byl za píseň I’ve Seen It All nominován na Oscara a Zlatý glóbus. S Ondřejem Adámkem v současné době pracuje na operním díle Seven Stones založeném na jeho básnické sbírce z roku 2007 The Song Of The Stone Collector. Jeho kniha Skugga Baldur vyšla u nás pod názvem Syn stínu a Moonstone jako Měsíční kámen.


    Komentáře k článku: Sjón: …a probudí se mrtvá liška

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,