Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Šimon Voseček: Nikoho nezajímá, odkud jsem

    České opery se dnes ve Vídni hrají zřídka. Aby zde byla uvedena opera současného českého skladatele, je výjimečné. Loni se tak stalo. Umělecké sdružení Nová opera Vídeň (Neue Oper Wien) uvedlo operu pětatřicetiletého pražského rodáka Šimona Vosečka podle hry Maxe Frische Biedermann a žháři. Voseček komponování vystudoval na Vídeňské hudební univerzitě a ve Vídni žije přes deset let.

    Šimon Voseček

    Dá se vůbec říct, že jste český autor?

    Je spíš otázka, jak mě vnímají ostatní. Tak třeba Nová opera Vídeň mě vždy uvádí jako rakouského autora. Dostávají totiž dotace od ministerstva kultury a to má podle směrnic podporovat současné rakouské umění. Takže jsem kvótový Rakušák. Naproti tomu Christian Heindl, autor textu v programu k opeře, akcentuje moje češství. Mně je vlastně příjemné, že si mohu národnost vybrat. Současná Vídeň je schopná integrovat lidi odevšad. Klasickou hudbu tu studuje i dost lidí z Asie – to jsou spíš interpreti – a na Vídeňské hudební univerzitě je místních studentů určitě míň než půlka. Národnost není nic daného, lze si ji zvolit. Řešilo se to už v 19. století. Podle současných měřítek by byl třeba Smetana jednoznačně Němec. Mateřštinou mu byla němčina a v jeho operách je to často slyšet. Rytmus jazyka je někdy úplně vedle. Ale on si vybral, že bude Čechem. Já jsem dnes ve Vídni integrovaný a nikoho nezajímá, odkud jsem. Rakouské ministerstvo kultury na to má jedinou směrnici – když tady pracujete déle než tři roky, máte právo žádat o grant.

    Jak se stalo, že vaši operu Biedermann a žháři uvedlo sdružení Nová opera Vídeň?

    Operu jsem psal jako student mezi lety 2005 a 2007. Původně jsem ji zamýšlel napsat pro Národní divadlo v Praze, kde tehdy tandem Dvořák–Nekvasil vyhlásil projekt Bušení na železnou oponu. Jenže během skládání bylo pořád jasnější, že ji v Praze neuvedu.

    Proč?

    Protože je hudebně velmi náročná. Tady jsme mohli měsíc zkoušet. Na Bušení byly malé finanční prostředky a nebyl jsem si jistý, jestli bych v Praze sehnal zpěváky. Nakonec stejně celý projekt Bušení zašel na úbytě. To už jsem studoval ve Vídni a opera byla z poloviny složená. Tady mě všichni v dopsání podporovali. Většina si asi říkala: Voseček je cvok, píše operu, ale respektovali mě. Když jsem operu dopsal, poslal jsem ji na ministerstvo kultury, kde v roce 2008 vypsali soutěž na dílo v oblasti hudebního divadla, a uspěl jsem.

    A dál?

    Moji operu si vyhlédl intendant Nové opery Vídeň Walter Kobéra, který tehdy seděl v porotě. Divadlo se snažilo získat na provedení grant a až nyní se to povedlo, vlastně dost naknap. Já už měl přitom práci na celý rok – věděl jsem, že musím napsat čtyři skladby, ale zároveň jsem chtěl Biedermanna a žháře radikálně přepsat. Takže jsem složení jedné skladby odřekl, další přesunul a celé jaro trávil přepracováním opery a vyhotovením klavírního výtahu.

    Když jsem operu skládal, byl prezidentem USA Bush junior se svou War on Terror. A já jsem si při psaní pořád říkal: Kdo je ve hře vlastně žhář – teroristi, nebo Biedermann-Bush?

    Hru Biedermann a žháři napsal v roce 1958 švýcarský dramatik Max Frisch. Jak jste námět objevil?

    Dal mi ji přečíst můj rakouský partner Johannes. Díla Maxe Frische jsem neznal, ale tady v Rakousku to po desetiletí byla povinná četba. Frisch ji začal psát v roce 1948 pod dojmem komunistického puče v Československu. Když se uvedla ve světové premiéře v Curychu, tak mu místní buržoazie říkala: Takhle to vypadá, když si necháš vlézt komunisty do domu. Frisch se naštval a vložil do textu detaily, které odkazují spíš na nacisty. Jsou tam momenty, které naznačují, že hlavní postava Biedermann byl nacista, a to z oportunistického důvodu – aby mu nezkonfiskovali majetek. Dostal jsem se ke hře navzdory té české stopě náhodou.

    Myslíte, že je téma hry, tedy nezvaných hostů – nenápadných agresorů, kteří vás změní a udělají z vás spoluviníka svých činů, aktuální?

    Myslím, že ano. Ale hra se musí inscenovat dostatečně otevřeně. Když jsem operu skládal, byl prezidentem USA Bush junior se svou War on Terror. A já jsem si při psaní pořád říkal: Kdo je ve hře vlastně žhář – teroristi, nebo Biedermann-Bush? Teprve později mi došlo, že mnohem důležitější je se ptát, kdo je samotný Biedermann. Má sám sebe za slušného člověka, ale kam přitom vede jeho konání? Takže nejde o to, kdo jsou žháři, ale o to, jak se my k různým nestoudnostem a nepravostem vymezujeme. Jestli se jim dokážeme postavit. V jednom okamžiku se Biedermann obrací do publika a říká: Co byste dělali na mém místě vy – a kdy?

    Když se od Frischova textu dostaneme k vaší opeře – kdo vás hudebně inspiruje?

    Na tuhle otázku jsem musel už párkrát odpovídat a bylo by mi příjemnější, kdyby ji někdo odpověděl za mě. Mám rád Martinů, Šostakoviče, ale taky Berga nebo Schrekera, ze současnějších skladatelů napsali výborné opery třeba Czernowin, Aperghis, Zimmermann, Kalitzke… Těžko říct, odkud beru inspiraci. V Biedermannovi a žhářích byl hlavním vodítkem určitě text. Zajímalo mě, jestli orchestr půjde ruku v ruce se zpěvem a textem, zda ho bude karikovat, či půjde proti němu. V některých místech to tak skutečně je. Někdo zpívá a orchestr, místo aby ho podpořil, ho ruší nebo nehraje vůbec – jako by říkal Nezlobte se, ale s tímhle nechceme mít nic společného.

    Vaše opera byla oceněná v roce 2008, ale poprvé uvedená až loni. Přesto jste ji pro uvedení hodně přepracoval. Proč?

    Pět dlouhých let se o jejím uvedení jednalo, ale to je normální. A já se mezitím hodně naučil. Proto jsem ji téměř celou předělal. Především instrumentaci, některé věci jsem uhladil. Když jsem operu psal, studoval jsem u Chaya Czernowin, která je jednou ze současných experimentálních operních guru. Hodně jsem si toho vyzkoušel, ale posléze jsem si řekl, že to pro mě není, a z opery spoustu původních experimentů vyhodil. Třeba v poslední scéně se v původní koncepci orchestr zcela osamostatnil od zpěváků a vůbec je nepodporoval. S odstupem času jsem ale zjistil, že to nezní dobře. Je to dobrý koncept – orchestr, který začíná rušit. Ale když je to na úkor dobrého textu a hudby, tak to nemá smysl.

    Do jaké míry jste mohl ovlivňovat samotnou přípravu inscenace?

    Do výběru orchestru a režisérky jsem mluvit nemohl vůbec. To je věcí intendanta, což je běžná praxe. Také je obvyklé, že je ve smlouvě napsáno, že skladatelé nesmějí na zkoušky.

    Proč, proboha?!

    Protože skladatelé jsou cvoci a zajímá je jen hudba. Jenže opera je daleko komplexnější. Já byl ale třeba na předzpívání. Slyšel jsem kandidáty na hasiče a mohl jsem jejich výběr ovlivnit. Slyšel jsem i představitele Seppa a Babetty, která potom dostala ještě velkou lyrickou árii. Se Stephenem Chaundym to bylo jasné. Ve Vídni jsou určitě zpěváci, kteří by tu postavu mohli také zazpívat, ale buď by tu roli nechtěli, z nezájmu nebo z finančních důvodů, nebo by na ni neměli intelektuálně. Ta role je velmi těžká. Takže v současné Vídni to mohl být opravdu asi jen Stephen. Za což mi už taky nadávali: Ty by ses měl starat o to, aby se ta opera mohla hodně hrát, a ne, aby to v celém Rakousku byl schopen zpívat jen jeden člověk.

    Vy jste jako student zažil pražskou konzervatoř i Vídeňskou hudební univerzitu. Lze je srovnat?

    Když jsem přišel do Vídně, byl jsem už „předvzdělaný“. Vídeňská univerzita nebyla pro mě nějaký velký posun z hlediska tradičních skladatelských technik, ty jsem měl zvládnuté dobře díky svému učiteli na konzervatoři v Praze Otomaru Kvěchovi. Ale ve Vídni jsem si čuchl k něčemu jinému. Tady se hraje nová hudba ze všech možných hudebních koutů a oblastí, nejen minimalismus. Dokonce tu existuje poměrně velké publikum i pro ty nejdivočejší experimenty. Rakousko, nebo možná německy mluvící země, ale především Vídeň, mají taky výhodu, že je tu hodně peněz, vše je zprofesionalizované. Když budete jako skladatel dobrý, tak se tady uživíte. Někdy budete muset třeba i učit, ale pořád můžete hlavně skládat. Jenže ten vysoký stupeň profesionalizace také znamená, že se od vás čeká, že budete dělat jen to, na co máte vzdělání. Což sice na jednu stranu zvyšuje kvalitu, ale z Čech je člověk zvyklý dělat všechno, co umí, nebo co si myslí, že umí. Já se třeba pokoušel o dirigování, ale nevyšlo to. A jsem si jistý, že by se ke mně chovali jinak, kdybych měl na dirigování diplom. Takhle jsem v jejich očích bídně selhal.

    Biedermann a žháři

    V Biedermannovi a žhářích byl hlavním vodítkem text… Max Frisch, Š. Voseček: Biedermann und die Brandstifter (r. Beatrice Lachaussée, hud. nastudování Walter Kobéra, prem. 17. 9. 2013, Neue Oper Wien) FOTO ARMIN BARDEL

    Nechcete složit něco i pro Prahu?

    Někdy ano. Ale třeba v případě téhle opery mám obavu, že by s uvedením v Praze byly velké problémy. V roce 2009 se v Praze znovu uvedly mé kratší opery Soudničky, které jsem přepsal. Po představení za mnou přišla violistka a řekla mi, že to není pro violu dobře napsané, protože je to hrozně vysoko. Ale já přeci vím, jaký má viola rozsah. A živě si představuji, jak by mi v Praze řekli, že Biedermann se nedá zpívat, že Babetta je moc vysoko a že cella jsou nehratelná, protože ve dvou posledních scénách celou dobu hrají úplně nahoře.

    Ale je možné, že se pletu. Už deset let jsem mimo a pořádně nevím, co se v Praze děje. Nemám ovšem pocit, že by se tam toho dělo hodně.

    Jezdíte vůbec do Čech?

    Nedávno jsem byl pražskou konzervatoří pozvaný uspořádat přednášku o vídeňské současné scéně. Studentům jsem pouštěl skladby od svých kolegů a vyprávěl o tom, co je pro ně podstatné. Překvapilo je, že Vídeňští filharmonici jsou pro současné skladatele naprosto irelevantní spolek, který by z jejich pohledu bylo nejvýhodnější rozpustit. Jsou konzervativní už 150 let. Už tehdy tvrdili, že Bruckner je nehratelný, protože je moc moderní. Umějí hrát od Haydna po Mahlera, ale dál už ohrnují nos. Koneckonců Bernstein nad nimi i kvůli Mahlerovi zlámal taktovku.

    Které orchestry byste tedy doporučoval?

    Ve Vídni máme Klangforum Wien, což je jeden z nejlepších ansámblů pro současnou hudbu. Je tu Ensemble Phace, Reconsil, Platypus a pak spousta malých formací, které se zabývají novou hudbou. A minimálně dva spolky se zabývají uváděním nových oper a oper 20. století: Nová opera Vídeň a sirene Operntheater. A zase – vídeňská Státní opera je pro současné skladatele naprosto irelevantní. Sice má nejlepší rozpočet, ale za posledních třicet let uvedla maximálně tak pět novinek. A v současném repertoáru nemá nic, co by bylo mladší sedmdesáti let. Takže pro mě je naprosto nezajímavá. O současné scéně nemají studenti v Praze vůbec páru. Když už se v Česku hraje nová opera, tak snad jedině Phillip Glass.

    Šimon Voseček (1978)

    – Skladatel, šansoniér, herec, divadelník a organizátor kulturních projektů. Začínal jako tanečník, později přibyl klavír a varhany. Po maturitě na Gymnáziu Jaroslava Seiferta studoval skladbu na Pražské konzervatoři ve třídě Otomara Kvěcha. Roku 2000 byl též přijat do třídy Hynka Farkače na obor dirigování.

    – Roku 2002 diplomoval ve skladbě a přestěhoval se do Vídně, kde pokračoval ve studiu skladby na Vídeňské hudební univerzitě s profesory Dietmarem Schermannem, Erichem Urbannerem a s Chayou Czernowin. Diplomoval v roce 2008, od té doby je na volné noze.

    – Složil operní skeče Soudničky, které byly na festivalu Opera 2001 vyznamenány jako nejlepší inscenace roku (produkce pražské konzervatoře). Za celovečerní operu Biedermann a žháři obdržel 2008 cenu Outstanding Artist rakouského ministerstva kultury. Roku 2011 dostal rakouské Státní stipendium pro skladbu. Audiovizuální skladba Myši napsaná na zakázku ukrajinského Ensemble Nostri temporis a Českého Centra v Kyjevě byla vybrána pro účast na newyorském festivalu MATA 2014.

    Biedermann a žháři

    – Opera na libreto původní divadelní hry Maxe Frische Biedermann und die Brandstifter. Voseček ji začal psát původně pro projekt Bušení na železnou oponu Národního divadla v Praze. Na počátku roku 2013 bylo celé dílo přepracováno a v září 2013 poprvé provedeno v produkci Nové Opery Vídeň. Premiéra byla 17. září. Dirigent: Walter Kobéra, režie: Béatrice Lachausséeová, v hlavní roli se představil Stephen Chaundy. 25. a 26. února hostuje Biedermann a žháři v produkci Nové opery Vídeň v Městském divadle Bolzano.

    – Ve Frischově hře je malé město ohrožováno žháři. Ti se také vloudí na půdu místního průmyslníka Biedermanna. Ten je sice zpočátku odhodlaný zlu odolat, ale nakonec se sám stane spoluviníkem. Hru napsal Frisch pod dojmy nacistického teroru a nástupu komunistické totality v Československu.


    Komentáře k článku: Šimon Voseček: Nikoho nezajímá, odkud jsem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,