Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Šimon Dominik

    Divadlo

    V jihlavském divadle, kde jsem na jaře na několik týdnů zakotvil, hrají již téměř rok Přelet nad kukaččím hnízdem v režii Michala Langa. Už samotný časový údaj stojí za pozornost, v Jihlavě mívají inscenace krátkou životnost, zhlédnou je předplatitelé a cesta na věčnost je otevřena. Přelet se však u diváků chytil, a je to dobře. V Jihlavě se hraje intenzivně, soustředěně, bez kompromisů, herci nevplouvají do vyjetých stop, ale sahají na jevišti hluboko do sebe, především skvadra těch, kteří ztvárňují chovance léčebny. Strhující výkon předvádí zejména Jakub Škrdla jako nervní ušlápnutý Harding, ale i Milan Šindelář jako dědkovitý Scanlon nebo Zdeněk Stejskal v klíčové roli nesmělého Billyho. Langův Přelet asi není domácí inscenací roku, ale uvízl ve mně, snad proto, že výrazně přesáhl nejen běžný jihlavský standard, ale svým způsobem i srovnatelných regionálních scén. Je fajn vidět, že také v oblastech trošku zapomenutých lze být nekompromisní ve všech složkách inscenace a ve výsledku dosáhnout silných a přesvědčivých výkonů.

    Šimon Dominik

    Kniha

    V létě jsem se konečně po ročním odkládání dostal k objemné knize Štěpána Hulíka Kinematografie zapomnění, která se věnuje počátkům normalizace v českém filmu. Čtení to bylo strhující. A neveselé. Kolik osudů, tvůrčích i lidských, zlikvidovali bolševičtí arivisté. Kolik nesmyslných filmů natočili ti vyvolení. A kolik pozoruhodných námětů těch zatracených nikdy neopustilo jejich šuplíky. Kolik lidí si ohnulo páteř a kolik z nich už ji nikdy nenarovnalo.

    Štěpán Hulík všechny tyhle peripetie vystihuje přehledně a v jasné lince, nebojí se mít názor, píše s lehkostí a barvitě, jeho závěry jsou pečlivě vy­argu­men­tované a ozdrojované… Je radost mít takovou knížku v ruce, i když při čtení se člověku občas obrací žaludek.

    Když podubnové stranické vedení dosadilo na Barrandov své kádry, ti spustili reorganizaci studia, jejíž principy se nápadně podobaly obdobným organizačním zásahům z přelomu 40. a 50. let. Masivní centralizace, omezení tvůrčí autonomie, to všechno byly recepty vyzkoušené už v časech nejtužšího stalinismu. Dobrý detail k zamyšlení v současné debatě, jak u nás v 70. letech vlastně žádná totalita nebyla a věci fungovaly na jiných principech než o dvacetiletí dřív…

    A také jsem přes prázdniny v podstatě na jeden zátah zhltl třetí a poslední Lichožrouty Pavla Šruta a Galiny Miklínové. Pro pojídače licháčů mám slabost už dlouho a závěr – nebojme se toho slova – ságy mě potěšil, především tím, že vůbec nešlo o nastavovanou kaši, o exploataci atraktivního námětu, ale o krok úplně neznámým směrem. Lichožrouti dospěli, stejně jako jejich první dětští čtenáři, a Pavel Šrut přitvrdil, svět jeho hrdinů potemněl a objevila se v něm smrt – ne ta přirozená, kdy staří lichožrouti zmizí ve větru, ale smrt násilná, zlá, která potkává padouchy a trestá je definitivně. Skoro si myslím, že čtení Lichožroutů dětem před spaním by mělo být povinné…

    Film

    Všichni dobří rodáci v restaurované kopii jsou prostě úchvatní. V mém „top ten“ českého filmu postupně dokráčeli na nejvyšší příčku a uherskohradišťská projekce nádherně vyčištěné a projasněné kopie tuhle jejich pozici potvrdila… Znám je už skoro nazpaměť, a stejně mě vždycky něco překvapí, najdu si něco nového. Dost jsem nechápal menší internetovou diskusi, kterou v létě rozpoutala kritičtější recenze filmu v Lidovkách. Mne ten film pořád fascinuje svou obrazivostí a poetičností, která se geniálně střetává s tvrdostí a osudovostí příběhu, s rozpadem řádu, který přinesla válka a dokonal únorový převrat. Už ten začátek, který ve zrychlené hyperbole všechno předjímá, materialistická píseň o vývoji člověka jako druhu, korunovaná verši o rudých vojscích z východu, v úpravě pro varhany a chrámový sbor. A konec, kterému někdo vyčítá selankovitou smířlivost? Já ho naopak chápu jako otevření, svým způsobem vizionářské, tématu, jak mají vedle sebe žít lidé, kterým režim ublížil, s těmi, kteří ho podporovali, nebo minimálně byli zticha, když se lámaly charaktery. A to je záležitost, která nás bude pronásledovat ještě hodně dlouho.


    Komentáře k článku: Šimon Dominik

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,