Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Shakespeare zbrusu nový… Oxfordský

    Pokud jde o Shakespeara, jsme všichni studenti. Neustále je se co učit, neustále je čemu porozumět jinak nebo hlouběji, stále nacházíme detail či model, který jsme dříve neviděli. Shakespeare prostě nebyl jen spisovatel, byl to tvůrce neobvyklých zážitků, stvořitel udivujících myšlenkových experimentů.

    [Toto vydání] nepodává v novém balení pro začátečníky to, co odborníci prostě už vědí. Jako každé dobré divadelní představení nebo vědecká monografie i toto vydání je ztělesněním procesu badatelského a vědeckého zkoumání.

    Těmito slovy se otevírá nové a dlouho očekávané vydání sebraného Shakespearova díla: New Oxford Shakespeare. Skeptici se mohou pozastavovat nad tím, co nového a převratného je možné po čtyřech stoletích najít. Mohou cynicky podotknout, že to je jen konjunktura a nakladatelský trik, jak zpeněžit velké výročí. A podobných skepsí je jistě i víc. Ponechme tyto projevy duchovní únavy stranou – nové vydání je nejen obrovský vydavatelský počin, ale také olbřímí vědecký podnět, který zásadně posunuje naše chápání Shakespeara a se kterým se budeme intelektuálně, umělecky i kulturně vyrovnávat patrně několik dlouhých let.

    Podobně tomu bylo u předchozího Oxfordského Shakespeara z roku 1986, kterého připravili hlavní redaktoři Stanley Wells a Gary Taylor a s nimi jako spolueditoři John Jowett a William Montgomery. Jejich vydání před třiceti lety vyvolalo velké reakce, ale díky nim se otevřely dosud zapovězené obzory – o tom ale později. Po třiceti letech přichází Nový oxfordský Shakespeare, práce rovnou čtyř hlavních editorů – vedle Garyho Taylora a Johna Jowetta i Terri Bourusové a Gabriela Egana –, a je výsledkem devíti a půl roku práce týmu o 26 spolupracovnících (USA, Velké Británie a po jednom z Austrálie a Nového Zélandu). A tentokrát to není jen jeden svazek obsahující texty dramat a básní, k rozsáhlé webové stránce s bohatstvím materiálů zanedlouho vyjdou ještě další tři svazky – určené odborníkům, obsahující kritický materiál, textové varianty a analytické studie o autorství. (Těm budu věnovat některou z dalších Knihovniček.)

    Vydání znovu otevírá problematiku datace her – obzvláště složitý problém vzhledem k tomu, že některé texty se dochovaly v pozdějších úpravách (například Macbeth nebo Dva páni z Verony). Na rozdíl od dřívějších vydání tu místo dohadů jsou časová rozmezí a nejpravděpodobnější datum. To je zdánlivě malá změna, ale i tím se otevírá možnost seřadit hry jinak a klást například Benátského kupce za falstaffovské hry – zkrátka chápat Shakespearovo dílo o něco rozmanitěji, než tomu bylo doposud. I to se může zdát jako nepatrný posun. Je ovšem v duchu ještě větší otevřenosti, kterou přísně střeženému pokladu Shakespearova díla nové vydání dopřává.

    Každá hra je pojata vlastně autonomně: například dělení na dějství se tu vyskytuje pouze u her, kde to má své opodstatnění – tedy ne u Zkrocení zlé ženy, Snu noci svatojánské, Hamleta, Krále Leara, Antonia a Kleopatry či Perikla nebo řady historických her. Tam by rozdělení na klasicistních pět jednání nebylo namístě – na rozdíl od Bouře nebo Krále Jindřicha V., kde ono rozdělení pochází už od samotného autora. Najednou se hry – dříve sešněrované úhledným klasicistním korzetem – ukážou v novém světle a je to světlo divadelnické a zhola praktické. S ohledem na praxi jsou hry i tištěny: dobové nápěvky písní jsou vloženy přímo do textu a základní vysvětlivky k alžbětinským výrazům hned dole pod textem (nikoli vzadu v rejstříku) a v pravém sloupci poznámky k možné scénické realizaci – tedy nikoli dříve praktikované editorské vsuvky, které sugerovaly jevištní ztvárnění. Ve vlastním textu jsou jen diplomaticky původní scénické poznámky a v hranatých závorkách nutné indicie (např. [k Ferdinandovi] nebo [Hudba]). Toto vydání není jen záležitost literární: Terri Bourusová prakticky testovala některá ediční rozhodnutí u řady her ve studentském univerzitním divadle na Univerzitě v Indianě (IUPUI) v duchu angloamerického praktického výzkumu (Practice-as-Research) – přece jen na papíře jsou divadelní hry tak trochu mimo svůj revír.

    Krok od akademické autoritativnosti je patrný i v doprovodném materiálu. Do knihy jsou vloženy fotografie z vybraných inscenací, a to jak, řekněme, konvenčního rázu, tak netradičního – Shakespeare tedy není jen literatura, ale v první řadě divadlo. Podobně i úvody k jednotlivým hrám a básním neprovází jednolitý text pevně a úhledně uvádějící do problematiky. Tří- až čtyřstránkové úvody se skládají výhradně z historických výroků – tedy nejen z citátů z odborných studií, ale také z poznámek a nápadů inscenátorů, literátů či intelektuálů na účet toho kterého díla. Namátkou (ze s. 1757): První dějství Veselých žen obsahuje víc života a skutečnosti než celá německá literatura (Friedrich Engels Karlu Marxovi, 1873) nebo Byl jsem v Královském [divadle] na Veselých ženách windsorských a vůbec se mi to nelíbilo, ani trochu (Samuel Pepys ve svém deníku roku 1667). Hru tedy uvede mozaika komentářů, která je zároveň jakousi historickou přehlídkou významu té které hry či básně.

    Patrně nejokatějším přínosem Nového oxfordského Shakespeara je i nové zařazení her a básní do souboru díla. Podobně provokativní bylo oxfordské vydání i před třiceti lety – tehdy editoři zařadili poprvé Dva vznešené příbuzné, připustili, že se Shakespeare podílel i na Edwardu III., a naznačili, že se na řadě známých her podíleli i spoluautoři. Tehdy také vydali hry v jejich původních historických názvech (tedy Všechno je pravda místo Král Jindřich VIII. nebo První díl sváru místo Krále Jindřicha VI., 1. díl) a Krále Leara zařadili rovnou dvakrát – ve dvou dochovaných Shakespearových verzích. Nový oxfordský Shakespeare jde ještě dál: vláda krále Edwarda III. je zařazena celá jako Shakespearova spolupráce s anonymem, podobně Tragédie pana Ardena z Favershamu – ale také Veletruchlivá římská tragédie Titus Andronicus z pera W. Shakespeara, George Peela s později dodanou scénou (snad od Thomase Middletona) a další.

    Zdá se tedy, že toho Shakespeare na jednu stranu píše stále víc a na stranu druhou v tom tvůrčím počínání má i společníky. To je ale otázka větší a rád bych jí zevrubněji věnoval některou příští Knihovničku.

    Gary Taylor, John Jowett, Terri Bourus a Gabriel Egan (eds.): The New Oxford Shakespeare: Modern Critical Edition. Oxford University Press, 2016. 3382 s.


    Komentáře k článku: Shakespeare zbrusu nový… Oxfordský

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,