Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Shakespeare v čase proměnlivý

    Obvykle se do této rubriky píše o nových knihách. Tento text jsem jednak Divadelním novinám v jedné své Knihovničce přislíbil, jednak se dovolávám argumentu prozatím stále trvalého: Shakespearovy přetrvávající stálosti.

    Ačkoli právě ta poslední tři slova je potřeba převážit, protože je to laciná iluze, kterou žijeme. Shakespeare není ani přetrvávající, ani stálý, a dokonce ani nelze s jistotou říci, že je jasné, co se myslí samotným Shakespearem. Bez senzací a bez sofistických ekvilibristik to podávají dvě pozornosti hodné knihy.

    Jonathan Bate a Eric Rasmussen jsou editory nejoblíbenějšího anglického vydání Shakespeara, které vychází od roku 2007 se značkou RSC Shakespeare – pod záštitou Royal Shakespeare Company. V roce 2013 vydali se spolueditory svazek nazvaný William Shakespeare a další: Kolaborativní hry. Kniha obsahuje vedle důkladných úvodů a rozsáhlé studie o autorství i deset her, na kterých se Shakespeare s největší pravděpodobností nějakým způsobem podílel. Toto zdůvodnění není sofistika, ale do značné míry korekce toho, zač Shakespeara pokládáme. V roce 1623 posmrtně vyšly jeho Komedie, historie a tragédie (tzv. první folio), soubor šestatřiceti her, které tvoří základ shakespearovského kánonu. Je jen zdání, že se tento kánon do dnešních dnů neproměňoval. Už třetí folio (1664) rozšiřuje soubor o sedm her, mezi nimi Perikla, knížete tyrského. Podobně čtvrté folio (1685). První shakespearovský editor Nicholas Rowe ve svém vydání roku 1709 tento rozšířený výběr také zachovává.

    Co tvoří onen shakespearovský kánon, a tedy našeho „Shakespeara“, je námětem znamenité knihy Petera Kirwana – o něj se Bate a Rasmussen opírají. Hlavní sdělení Kirwanovy knihy je jednoduché a dalekosáhlé: to, co pokládáme za shakespearovskou hru, je do značné míry založeno na estetickém pocitu a náhledu, který se utvářel mimoběžně s tvorbou Williama Shakespeara. Než přišly na řadu vědecké metody určování autorství, bylo hlavní kritérium pravosti jeho textů subjektivní – musel znít „shakespearovsky“. Čím se tato shakespearovskost určovala, ovšem bylo samo formováno podobně subjektivním způsobem. Dokonce ani tvrzení, že od vydání roku 1623 se jádro shakespearovského kánonu zásadně neproměnilo, neobstojí. Oněch třicet šest her vyšlo sedm let po Shakespearově smrti a mezi nimi jsou hry, které jsou zřetelně výsledkem spolupráce více dramatiků. Pokud mezi ně patří Titus Andronicus nebo trilogie o Jindřichu VI., proč tam pak nepatří Edward III. nebo Sir Thomas More? Jen proto, že nevyšly v prvním foliu 1623? Tyto hry byly tehdy zhruba třicet let staré a nehrané, byly jejich texty Hemingesi a Condellovi k dispozici? Condell by o nich musel vědět patrně jen z doslechu (byl ročník 1576 a v době vzniku mu bylo kolem patnácti let) a Heminges tehdy nejspíš nebyl ve stejné divadelní společnosti jako jeho pozdější přítel Shakespeare.

    Tvrdit také, že ona stabilita shakespearovského kánonu o něčem svědčí, je mylné. Kirwan ukazuje, jak se onen soubor proměňoval, a dokonce historicky byl onen soubor 36 + 7 her co do trvalosti stabilnější než jakékoli další uspořádání – ať už oněch základních 36 her, případně 37 her (s Periklem), nebo i se Dvěma vznešenými příbuznými. (V Knihovničce DN 2/2017, o které jsem se zmiňoval v úvodu, jsem psal o předloňském vydání New Oxford Shakespeare, které už zahrnuje celých čtyřicet her.) Kirwan připomíná, že se terminologie a vydávání shakespearovského díla začaly formovat po vzoru Bible – rozlišující jednotlivé kusy na kanonické a apokryfní. Jinými slovy, naše zděděná představa o tom, co je Shakespeare a co je shakespearovské, je kult rodu tak trochu náboženského.

    Bate a Rasmussen vycházejí z novodobého zájmu o Shakespeara jako praktického divadelníka, který nejen psal nové hry (většinou podle známých předloh), ale také upravoval pro nové uvedení staré tituly (dramaturgicky, řekli bychom dnes). Jak tenká je hranice mezi oběma tvůrčími činnostmi, je známé z dějin divadelního překladu a adaptace. Shakespeare nejen přepracovával staré hry a předlohy, ale spolupracoval i s jinými dramatiky: na Titovi Andronicovi zkraje své kariéry patrně s Georgem Peelem, ke konci života s Johnem Fletcherem na Dvou vznešených příbuzných, Králi Jindřichovi VIII. i na zřejmě ztraceném Cardeniovi. S Thomasem Middletonem na Timonu athénském a patrně i na dalších hrách – Middleton zase po Shakespearově smrti přepracoval Macbetha (a tato verze je jediná dochovaná).

    Připustíme-li si tedy, že byl Shakespeare praktický divadelník, pak se stabilita jeho díla hroutí – zvenčí i zevnitř: málokterá hra nenese známky cizích zásahů. Za Shakespearova života vyšly dvě hry s jeho jménem na obálce – Londýnský marnotratník (The London Prodigal) a Yorkshirská tragédie. A zatímco se Shakespeare ohradil, že s jeho jménem neprávem vyšla básnická sbírka Vášnivý poutník, tak u těchto dvou her o výhradách nevíme.

    Kniha Kolaborativní hry netvrdí, že oněch deset obsažených her jsou jistojistě Shakespearova díla, ale že se na nich téměř s jistotou nějak podílel. Některé z těchto deseti titulů jsou u nás dobře známé, a dokonce přeložené: nádherná tragédie Arden z Favershamu, Yorkshirská tragédie a pak Španělská tragédie. Posledně jmenovaná se připisuje Thomasi Kydovi, ale dochovaná verze nese úpravy a dodatky, jež jsou se vší patrností Shakespearovy. Obsažena je i mytická historie Locrin (Locrine), která je nejspíš Shakespearovou úpravou starší hry, a dále Edward III., historická hra Thomas Lord Cromwell a známý Sir Thomas More, který se dochoval i v rukopisu, jehož část je napsána nejspíše Shakespearovou vlastní rukou. Vydání zahrnuje i Kydova Londýnského marnotratníka, moralistním žánrem zdánlivě velmi neshakespearovský text, a Dvojí faleš Lewise Theobalda – hru z roku 1729, která je nejspíše od ztraceného Shakespearova a Fletcherova Cardenia odvozená. V neposlední řadě je tu zařazena vedle nejpopulárnější alžbětinské tragédie (Španělské tragédie) i nejpopulárnější alžbětinská komedie – anonymní Mucedorus, který tiskem vyšel mezi lety 1598 a 1668 rovnou devatenáctkrát a na jehož redakci z roku 1609 se Shakespeare zjevně podílel. S výjimkou prvních tří her nemáme zbylých sedm dosud přeložených do češtiny, jen Mucedorus existuje v mé adaptaci pro rozhlas. (Pro úplnost dodejme, že součástí knihy Kolaborativní hry jsou rozhovory s prvotřídními divadelníky, kteří se podíleli na divadelním uvedení sedmi z těchto her.)

    Závěrem výňatek ze Sira Thomase Mora, ze slavné pasáže o lidových bouřích proti přistěhovalcům, kterou nejspíše napsal Shakespeare:

    Co když je vyhostí? Co když ten váš křik

    okřikne celý anglický královský majestát?

    Pak představte si ty ubohé cizince,

    jak s dětmi na bedrech, s bídou v rancích

    se táhnou k přístavům a k břehům na cestu –

    a vy trůníte jak králové blažení,

    jak úředníky umlčel váš řev,

    a vy se fintíte v názorech odění.

    A co z toho máte? Řeknu: Ukázali jste,

    jak zpupnost a nátlak se má prorvat,

    jak pořádek ututlat a že odteď platí,

    že žádný z vás se nedožije stáří.

    Vždyť jiná sebranka s jejich postoji

    a stejnou rukou, zvůlí a nároky

    se chramstne zas na vás a jako žraloci

    lidé se požerou navzájem. (Sir Thomas More 2.4., 68–83)

    William Shakespeare and Others: Collaborative Plays. Ed. Jonathan Bate and Eric Rasmussen, with Jan Sewell and Will Sharpe. RSC Shakespeare. Palgrave Macmillan, 2013. 782 s.

    Peter Kirwan: Shakespeare and the Idea of Apocrypha: Negotiating the Boundaries of the Dramatic Canon. Cambridge University Press, 2015. 272 s.


    Komentáře k článku: Shakespeare v čase proměnlivý

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,