Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Shakespeare jako průvodce po dějinách českého divadla

    Po dvou objemných svazcích shrnujících překladatelské a vykladačské dílo Martina Hilského (Shakespeare a jeviště svět, Nakladatelství Academia 2010) a Dílo – William Shakespeare (Academia 2011) dostala se koncem loňského roku do rukou české veřejnosti další, neméně významná publikace mapující české překlady alžbětinského mistra od doby obrození po současnost. Jejím autorem je anglista Pavel Drábek (1974).

    Karel Šimanovský jako Hamlet

    Karel Šimanovský v titulní roli Shakespearova Hamleta (prem. počátek 60.let 19. století, Prozatímní divadlo)

    Už jen představa shromáždit všechny české překlady Shakespearových her od roku 1782 po současnost vyvolává dojem nerealizovatelného úkolu a lze jen věřit autorově první větě, že Tato kniha je výsledkem několikaleté horečnaté agonie. Od původní myšlenky zmapovat starší překlady Shakespearových dramat a převést je do elektronické podoby, která se realizovala v projektu Kapradí (= Knihovna překladů raného anglického dramatu), rozrostla se Drábkova kniha do úctyhodné ságy dějin českého shakespearovského překladatelství, jež má právě tak význam pro shakespearovské bádání jako pro prohloubení obrazu dějin českého divadla, v němž uvádění Shakespearových her sehrálo podstatnou roli.

    Odvaha i posedlost

    Patrně nikdo jiný než právě Pavel Drábek by se do podobného úkolu nepustil. Drábek je ale vybaven jak patřičným vzděláním, tak i praktickou překladatelskou zkušeností i tvůrčí praxí – jako zakladatel, umělecký vedoucí a hlavní libretista Ensemblu Opera Diversa. A v neposlední řadě i nezbytnou odvahou a posedlostí. Ostatně, budiž zde připomenuto, že je i autorem jediného pokusu o nový překlad Wenzigova libreta Smetanova Dalibora (realizováno v Moravském divadle Olomouc 2008) a při všech výhradách k výsledku jen znalec operních poměrů ocení, kolik odvahy a zaujetí pro věc podobný „zásah“ do operní historie vyžaduje. Vzpomeňme jen, s jakou úporností se zastánci Smetany vrhli na – z téhož důvodu – posléze bohužel nerealizovaný pokus o přepis Dalibora z pera Jiřího Suchého pro plánovanou inscenaci Miloše Formana a Libora Peška v Národním divadle.

    Ale zpět k Drábkově Shakespearovi. Jeho kniha má průkopnickou roli hned v několika směrech: kromě toho, že shromažďuje vyčerpávajícím způsobem údaje o dochovaných i nedochovaných textech českých překladů, přičemž v řadě případů objevuje texty dosud neznámé a nepublikované (!), vytváří i podstatnou a dosud chybějící část dějin českého divadla (potažmo literatury) a v neposlední řadě supluje neexistující teorii překladu dramatického textu. A v mnohém směru právě tato část může být vnímána jako nejpodstatnější přínos Drábkovy olbřímí publikace.

    Trojí pojetí dějin

    Kniha čítající 1132 stran je rozdělena do tří základních částí. První z nich je výkladová, věnující se jak dějinám českého překládání Shakespeara, tak analýze textů a nutnému teoretickému úvodu, druhá, nejrozsáhlejší, je antologií kritických vydání raných překladů plus některých méně známých z novější doby, třetí pak je soupisem vydaných, nevydaných i nezvěstných překladů a překladových verzí abecedně řazených autorů, což je dohromady 63 jmen plus jindřichohradecký anonym prozaického převyprávění dvou Shakespearových dramat. Už jen z tohoto výčtu je patrné, jak obrovský záběr Drábkova práce představuje. Pro úplnost budiž řečeno, že autor ji soukromě vydal již před třemi lety jakožto habilitační spis podaný na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (recenzována Evou Stehlíkovou v Divadelní revui 3/2010), poté na ní ale dále pracoval a v rozšířené podobě vyšla koncem loňského roku v nakladatelství Větrné mlýny.

    První část knihy lakonicky nazvaná Před začátkem představuje na 74 stranách úvahy o stavu překládání Shakespeara v Česku a zároveň metodologická východiska k posuzování jednotlivých překladů. Pro člověka, který se alespoň jednou dotkl problematiky překladu dramatického textu, byť třeba jen jako uvažující čtenář, je to nesmírně podnětné, ba přímo strhující čtení. Nutno si při něm uvědomit, že Drábek nemá v českém kontextu nač navazovat, neboť prací zabývajících se teorií překladu, zvláště pak dramatického textu, je v českém prostředí opravdu poskrovnu. Drábek se opírá o práce Otokara Fischera, Václava Tilleho, Jiřího Levého, Františka Hrdličky i dosud nevydané studie Antonína Fencla, ale jinak vychází – logicky a z nezbytí – především ze zahraničních studií autorů jako je Dirk Debastita, Linda Hutcheon, Susan Basssnett, Franz H. Link, Agnieszka Romanowska, Mary Snell-Hornby, Maik Hamburger, Jean-Michel Déprats, Alessandro Serpieri, Sabine Coelsch-Foisner, David Johnston aj. Ostatně výčet a evidentní znalost prostudované literatury jsou rovněž úctyhodnou kvalitou této publikace. Autor se ale snaží vybudovat vlastní teoreticko-metodologickou bázi uvažování o překladu. Jako základní metodologické východisko volí trojí pojetí dějin, a sice dějiny umělecké (literární, divadelní, překladové), dějiny společenské (politické a historické) a dějiny soukromé (osobní ambice umělce a kontext komunity, ve které působí). Z toho pohledu pak uvádí čtenáře do kontextu, v němž překlad vznikal a daný autor působil. Pro vnímání překladů je důležité i autorovo základní dělení překladatelů na klasiky a modernisty, respektive spíše klasiky a spíše modernisty, které podniká napříč generačním a historickým spektrem. Z hlediska časové posloupnosti pak české shakespearovské překladatele řadí do osmi generací s vědomím časové prostupnosti jednotlivých pásem i zpochybnitelnosti každého zobecnění: 1. generace Vlastenského divadla (1782–1807), 2. generace jungmannovská (1807–1840), 3. generace Muzejního Shakespeara (1840–1885), 4. generace Akademického Shakespeara (1885–1922), 5. generace fischerovská (1916–1945), 6. generace E. A. Saudka (1936–1963), 7. Shakespeare náš současník (1959–1980) a 8. generace přelomu milénia (1977 –?).

    Podstatnou částí první kapitoly je vytyčení základních hledisek pro posuzování překladu dramatického textu. Drábek zde pracuje s několika základními pojmy a kategoriemi, které srozumitelně objasňuje: dramaturgie překladu, parodie (nikoli ve smyslu zesměšnění, ale vědomého uchopení nedokonalé či zvláštně zpracované podoby originálu), maska (ve smyslu překladatelského stylu jakožto hlavního původního a osobitého autorského počinu), originál versus předloha a řada dalších, které dokládá na příkladech. Pro čtenáře je to zdrojem vzrušujících objevů plynoucích ze srovnání jednotlivých překladatelských řešení, zvláště pak v momentu, kdy Drábek uvažuje o specifických divadelních kvalitách překladu. Tomu je věnována podkapitola nazvaná Kritéria dramatického překladu, kde autor přináší mnoho nového právě k divadelnímu vnímání (nejen) shakespearovských překladů. A opět – kategorie jako dechovost, rytmus, gestičnost, jevištní deixe, orální gesto, divadelní akustika (pojem převzatý od Otakara Zicha a rozvedený autorem), dramatická ironie, střihovost a konzistence, dramatická polyfonie a homofonie (pojem odvozený od Michaila Bachtina a dokazující mj. autorovu schopnost zužitkovat i jeho hudební erudici), situační dourčenost aj. jsou zdrojem čtenářova zálibného ponoru do možností nahlížení dramatického textu a jeho překladu. A to vše je podáváno srozumitelným a dokonce vtipným způsobem, jako když autor dokládá princip překladu na příkladu ryze nedivadelním – srovnáním několika jazykových verzí popisu produktu na přebalu plísňového sýra (!).

    Druhá část textu rozčleněná podle výše zmíněných generací na osm kapitol sleduje kontinuálně historii českého shakespearovského překladatelství od dob obrozenských až po současnost. Každou generaci nejprve vsazuje do potřebného kontextu politicko-historického, kulturního, divadelního s pochopitelným zaměřením na shakespearovskou dramaturgii a vnímání Shakespeara českými divadelními tvůrci i diváky. V tomto smyslu vymezuje specifiku každé generace od vlastenské závislosti na německých překladech až k vlivu konkrétní politické situace, ať už jde o metternichovské Rakousko anebo normalizační čtení Shakespeara sdružující čtenáře i diváky do jinotajného společenství vyslovováním „zakázaných myšlenek“ skrze jeho texty. V pohledu na jednotlivé překladatelské osobnosti a generace přitom Drábek odkrývá nové pohledy a boří zažité mýty – jako nadřazování shakespearovských překladů K. H. Tháma nad Prokopa Šedivého či pohledu na dílo E. A. Saudka, kde vedle ocenění jeho přínosu zmiňuje i „saudkovský kult“ potlačující význam ostatních tvůrců jeho generace. Drábkův přístup k Saudkovi je zdravě kritický, ostatně při vší vědecké nestrannosti je patrné i pochopitelné, že každý autor má mezi překladateli své favority, čemuž se samozřejmě nevyhnul ani Drábkův pohled na sumu shakespearovského odkazu.

    Jeho historická exkurze po českých shakespearovských překladech není rozhodně suchopárná, čtenář se potěší i takovými „kuriozitami“, jako je botanická epizoda ze života J. V. Sládka, překladatelská prudernost Elišky Krásnohorské či Fenclova záliba v esperantu.

    Josef Jiří Kolár v titulní roli Shakespearova Richarda III. (prem. 1866, Společnost Vedelína Budila) REPRO ARCHIV

    Sporné priority

    Čím blíže k současnosti, tím jako by se Drábkovi posuzovalo složitěji, s mnoha vyslovenými i nevyslovenými ohledy a spornými prioritami. Je jistě dobře, že je zde věnován prostor překladu filmových verzí a dabingu (K. M. Walló), ale na druhé straně např. v podkapitole věnované překladům Milana Lukeše je až příliš pozornosti směřováno k projektu Shakespearovského cyklu BBC v Československé televizi, zatímco nepadne ani zmínka o významu, jaký v roce 1978 představovalo Lukešovo a Schormovo uvedení „malého“, tj. kvartového Hamleta v Divadle Na zábradlí, na němž se Lukeš podílel jako překladatel i dramaturg, přestože ve své době velmi proměnilo vnímání Shakespearova originálu. A v souvislosti s Lukešem vyznívá poněkud alibisticky i tvrzení, že podobně nevyslovitelné a nevyslovené zůstávají okolnosti překladatelského a kulturního života ML (v porovnání s E. A. Saudkem a role, kterou hrál ve svém nejbližším okolí). Když už není prostor a vůle tyto věci pojednat, pak není možné je uvést v podobě takto nakousnuté.

    Třetí část knihy poté čtenáře vypouští na plavbu volným mořem vybraných shakespearovských překladů. A vzhledem ke znalostem nabytým v předchozích dvou částech knihy je to plavba patřičně vzrušující a objevitelská. Zážitek z Hilgartnerových prozaických přepisů Kupce benátského a Macbetha, z překladu Krále Leara Prokopa Šedivého či J. K. Tyla anebo porovnání dvojí verze Douchova překladu Romea a Julie, svědčící o tom, jak se proměnila překladatelská praxe během třiceti let – to vše jsou zážitky hodné doporučení.

    Překladatelská sága

    Shrnuto a podtrženo – Drábkova překladatelská sága je dílo opravdu mimořádné, slovy Adolfa Scherla z přebalu knihy citující několik recenzí prvního vydání, vynikající dílo, po všech stránkách zvládnuté, v němž autor pojednal téma vyčerpávajícím způsobem. Nikoli ovšem ve smyslu únavného čtení, neboť je to kniha psaná nesmírně živě, čtivě a pozoruhodným jazykem. Na 1132 stranách najdeme navíc jen minimum chyb či přepisů. A tu jedinou hrubku (často omýlané termíny) lze snadno pochopit i omluvit. Ostatně, vždyť i Thám psal ještě sýň v sýdle královském.

    Pavel Drábek: České pokusy o Shakespeara. Nakladatelství Větrné mlýny 2012, vydání první, ISBN 978-80-7443-56-5


    Komentáře k článku: Shakespeare jako průvodce po dějinách českého divadla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,