Divadelní noviny > Kritika

Sex, násilí a nuda v Rusku

Operu o čtyřech dějstvích v devíti obrazech Lady Macbeth Mcenského újezdu napsal čtyřiadvacetiletý Dmitrij Šostakovič podle stejnojmenné novely Nikolaje Leskova z roku 1865. Společenského outsidera, jehož dílo se v Rusku nevydávalo a i v libretu provokovalo. Novela Šostakoviče zaujala zřejmě nezkrotnou nymfomanií hlavní hrdinky Katěriny Lvovny, která pro ukojení vášní vraždila. A víme, že také pro sexuální scény.

Sex

Libreto napsal se skladatelem tehdy student režie Alexandr Germanovič Preis otevřeně erotické. V roce 1932 dokončili dílo, které do té doby nemělo srovnání, jen s Bergovým Wozzeckem a snad trochu se Salome a Elektrou R. Strausse, ale i ty jsou na biblický a antický námět, kdežto Šostakovič použil přízemně sprostou historku o vdané paničce, která v touze po milenci, nádeníku Sergejovi, zabije tchána Borise, spolu se Sergejem i manžela Zinovije, oba skončí v trestaneckém pochodu na Sibiři, tam on zatouží po mladé trestankyni Sonětce, proto ji Katěrina shodí z mostu a skočí za ní. Drsná kriminálka! A trestanci se dál za teskného chorálu plouží Sibiří, dokud opera neskončí řevem celého orchestru na jediném tónu.

Při každé příležitosti se znásilňuje a souloží (a vraždí) podle naturalistického hudebního návodu. Viděl jsem operu opakovaně, také v zahraničí, a tuším v Curychu při té pornografické hudbě raději zatahovali oponu a nechali s odpuštěním „přirážet“ jen pudové rytmy v orchestru. Režisér Martin Čičvák v předpremiérových rozhovorech vyjadřoval obavy, jak otevřenou erotiku na operním jevišti předvést, podezíral jsem ho z curyšské zbabělosti, omlouvám se, neprávem – v Čičvákově inscenaci se souloží myslím ještě víc, než Šostakovič zamýšlel (i při jímavé písni zrazené Katěriny o jezeru si to Sergej se Sonětkou rozdávají), otevřeně, smyslně a přitom neurážlivě.

Bylo opravdu důležité dopřát všem divákům rozlehlého hlediště Státní opery pohled do rozvášněných tváří aktérů prostřednictvím projekce. Obdiv za erotické výjevy patří především Alžbětě Poláčkové, nádherné živočišné a přitom vznosné Katěrině, protože v každé pozici zůstává královnou ženství. A to i ve smyslném podání pěveckého partu, který Šostakovič vybavil mnoha eroticky mazlivými melodiemi. Kdyby pro nic jiného, už jen tím je současné pražské uvedení opery velkolepé. To, že Poláčkové malinko chybí dispozice do ideálního hlasu pro obtížný pěvecký part, se ukázalo výhodou – musí hlasové obtíže překonávat, zmáhat, dát do zpěvu všechnu sílu a techniku a tím završuje nezkrotnou dychtivost své Katěriny. Chlapeckého Sergeje Denyse Pivnického má jednoznačně v moci. Poláčková tu pokračuje v ohromující kreaci Janáčkovy Katěriny v Kátě Kabanové režiséra Calixta Bieita, obě postavy mají společný základ a dvojí obsazení Poláčkové je logické a přivedlo ji myslím k vrcholným okamžikům kariéry. Třeba si operní komise Cen Thálie všimne…

Násilí

Martin Čičvák hraje příběh v továrně, dělníci v modrých montérkách zároveň evokují ruskou konstruktivistickou avantgardu. Nelpí na konkrétním místu a době, správně různé dobové atributy používá podle potřeby. Panstvo umístil do prosklených pater na točně, nedá se utajit, co se v nich právě děje. Stejnou, i když technicky jinak řešenou tovární dispozici scény včetně proskleného „pokoje“ použil už například Krzysztof Warlikowski v Paříži, podobné prvky měla i inscenace Henryka Baranowského v Novosibirsku, zvlášť blízko však má Čičvákovo řešení k Martinu Kušejovi v Nizozemské národní opeře. Nejde ovšem o „opisování“, spíš o zřejmě nejčastější současná inscenační řešení Šostakovičova díla, která usilují o tak trochu realistické a hlavně psychologické uchopení událostí a jednání postav. Dokonce jsem viděl v Berlíně koprodukční inscenaci Norské opery, kde režisér Ole Anders Tandberg příběh přesadil do ledových mořských plání mezi rybáře, Zinovije tu Katěrina se Sergejem doslova umlátili zmrzlými rybami. Ale i tady troubily pověstné žesťové pasáže přímo z jeviště mažoretky. Síla těchto řešení tkví v drobnokresbě každého hudebního a jevištního, samozřejmě především pěveckého a hereckého, detailu. V tom je Čičvákova inscenace velmi působivá, přesně navazuje na dopodrobna zvukově vypracovaný part orchestru.

Ve Státní opeře debutující dirigent Hermann Bäumer dal vyniknout významové i hudební logice frází, barvě malých nástrojových skupin a nástrojových sól, zvukové a tempové dynamice, to všechno má zásadní vliv na průběh situací – Šostakovičův orchestr je jednou z hlavních dramatických postav opery. A hudba jako k souložím vede i k násilí coby samozřejmé součásti příběhu, především když Boris (ve strohém podání Františka Zahradníčka) bičuje Sergeje. Skvěle řešené je také místo, kdy souložícímu páru v prvním patře dují žestě do zad zespodu z přízemí jeviště. Pražská premiéra Lady Macbeth Mcenského újezdu se prostě zařadila k operním událostem a razantně pomohla ke slibované evropské kvalitě, spolu s Káťou Kabanovou, Donem Buosem a dalšími inscenacemi. Zmizí příkop mezi operním Brnem a Prahou definitivně?

Nuda

Přesto mi v Čičvákově inscenaci výrazně chybí přesah, který jsem po pravdě zaznamenal jen u Davida Radoka v Národním divadle v roce 2000. Všechno zlo tu vycházelo z ruského prostředí, v němž se (už podle Šostakoviče) nudí všichni, nejen Katěrina, nemají pro co žít, a tak se okrádají, znásilňují a vraždí. Prostě běžný způsob života, nic výjimečného.

Bylo by to na dlouhé zamyšlení, ostatně už jsem o Radokově a Preislerově kongeniální inscenaci opakovaně psal, jen chci připomenout, že ty zdánlivě privátní události jsou v důsledku obrazem ruské mentality, ruských poměrů, ruského zmaru.

Vlastně přesně nevíme, jak to bylo v roce 1936 se Stalinovým odsudkem a následným zákazem do té doby veleúspěšné opery, která se už čtyři roky hrála po celém operním světě, kdo za incidentem stál a zda to nakonec nebyla jen náhoda v soukolí totalitního režimu. Ale vždycky jsem si představoval, že Stalin by opravdu musel Šostakovičův pustý obraz Ruska zakázat. Tu operu prostě nepovažuji za „realistickou“, ale za vyhrocenou grotesku, která mimo jiné vzdáleně koresponduje se Šostakovičovými operetami. A právě víc grotesknosti v Čičvákově režii postrádám. Nejvíc v samém závěru: Čičvák i další režiséři zpodobují vojáky se samopaly hlídaný gulag, Čičvák dokonce spustí nesmyslné mříže, jenže kam by trestanec na Sibiři mohl utéct? V logice závěrečné moudré hudební pasáže je jakési smíření, životní vyrovnání, vizuálně volný prostor, kterým se ty ztracené ruské duše šourají do nikam. Radok to vystihl jen pohybem sboru na prázdném jevišti kongeniálně.

Groteskní inscenaci opery bychom našli v Moskvě, paradoxně, v inscenaci Helikon Opery (2018), žádná pravděpodobnost, ale provokativní pestrá revue. Kdo ví, možná by si Putin podle svého guru Stalina měl také zahrát na operního kritika.

Národní divadlo, Praha, Státní opera – Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu. První verze opery, hraje se v ruštině s českými titulky. Dirigent Hermann Bäumer, režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer, kostýmy Georges Vafias, světelný design Jan Dörner, choreografie Silvia Beláková, sbormistr Adolf Melichar, dramaturg Beno Blachut. Premiéra 24. listopadu 2023 ve Státní opeře.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 9. ledna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Sex, násilí a nuda v Rusku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ