Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Šeptání Boha v ruských srdcích

    Ivan Vyrypajev láká své diváky do pastí. Nejsem si ale jist, zda je neklade, mimoděk a nevědomky, také sám sobě. Hru

    Zleva Pavlína Hejcmanová, Zdeněk Trčálek, David Vaculík a Tereza Novotná FOTO JAKUB JÍRA

    napsal roku 2012 na objednávku německého divadla Düsseldorfer Schauspielhaus. Odehrává se nepochybně v Německu či někde poblíž na území západní Evropy a její postavy mají západoevropská jména. Marta, Mark, Laura, Lawrence, Gustav, Max, Mathias, Linda… Navzdory místu děje a pojmenování postav jsou to ale staré dobré či spíše navěky prokleté ruské duše. Ať už je to dáno vrcholovou mírou jejich opilosti, nebo jejich předobrazy v klasické ruské literatuře. Kdo je vinen, co dělat, existuje Bůh, musíme pracovat a tak dále a tak podobně. Na cestě hrou potkáváme sebeobviňující Grušenku a Kateřinu, slyšíme blábolit Serebrjakova, blouznit Trofimova, hrdinně plamenit Čackého, opět a tak dále a tak podobně.

    Vyrypajevova všeobjímající touha po duchovnosti a postižení vesmírných souvislostí člověka je veskrze sympatická. Zvláště v současných okolnostech má však v sobě eticky rozkolísané a rozvrzané podtóny. Mají právo ti veskrze ruští „Západoevropané“ mluvit o evropském hovnu, které na nás na všechny spadlo, o sračkách, v nichž se náš svět brodí, o perlách skrytých v hromadách výkalů, o svobodě, jíž je třeba se vzdát a spatřit ji v sebeobětování? A konečně o Bohu, jehož „šeptání v našich srdcích“ je u Vyrypajeva spojeno především se sentimentem ruských duší, pozorujících se slzami v očích stékání kapek deště po okenním skle a plačících nad člověkem, kterého právě perfidně zamordovali? Řekl bych, že ne. Pokud ano, pak hlouběji, tak jak to dokázal Dostojevskij, nebo s ironickým odstupem a zároveň svrchovanou přesností postižení, jak to uměl Čechov. Obávám se ale, že Vyrypajev bere své postavy a jejich opilé, rozuměj konvencí zbavené a často mělké, soudy vážně.

    Čin režisérky Anny Davidové v inscenaci Slováckého divadla v Uherském Hradišti, vzdor jeho dramaturgické rozporuplnosti, spočívá v tom, že pravdy Vyrypajevových figur problematizuje. Nedává návod, zda je brát vážně, nebo nad nimi krčit čelo. Duchovní rozměr její inscenace je právě v onom znejistění. Vědomě se vzdává komických možností a souvislostí spojených s naprostou alkoholickou ztrátou stability postav a nikdy nekončících problémů se zemskou přitažlivostí. Opilost vtělí do záškubů totálně namazaných marionet, v něž proměnila všechny herce bez rozdílu. Epileptické záškuby provázejí jejich cesty krajinou končící třeba v popelnici, provázejí i nakukování do vlastních i cizích interiérů, do vlastních i cizích životů.

    Prostorem pro všudypřítomné opilé křeče je indiferentní exteriér i prostor baru v přízemí a dva magické pokojíčky v prvním patře, zbavené reálných souvislostí běžného života. Ze stěn jednoho čouhají busty ryb, v tom druhém stojí kytky v květináčích kolmo na stěnách a prostřený stůl visí u stropu. Scénickým kouzlem se k němu z rukou herečky vznese čajová souprava. Ten totálně stylizovaný jevištní svět, který postrádá tíživé konkrétní souvislosti, a vše, co je v něm řečeno, zůstává viset ve vzduchu bez reakce partnera na jevišti, vrcholí opilým orlojem svatozáří na hlavách herců. A zase. Je ono šeptání Boha v našich srdcích niterný fakt, nebo režisérčino pohrávání s ironií?

    Druhá polovina inscenace napoví víc. Pohybová stylizace poleví a důslednou, bezúlevnou nepsychologičností trochu unavený divák začne rozeznávat jednotlivé charaktery i herce, kteří je hrají. Ze sboru marionet se vyděluje výrazné osobnostní herectví Jitky Hlaváčové a Pavla Hromádky, uvolní se panenkovská stylizace Kateřiny Michejdové, tragické tóny problesknou v herectví Petry Staňkové a Jiřího Hejcmana. Herci se více blíží psychologické pravděpodobnosti, ale zase ne tak, aby prozradili všechno a nedej bože aby bylo v něčem jasno. A když si vyslechnou div ne budovatelský, pozitivitou a mužným přístupem přetékající projev Lawrence hraného Pavlem Šupinou, rozpláčou se. Ten pláč ale není srdcervoucí, vzbuzující soucit či s ironizujícím odstupem smích. Je to pláč klaunský. Z očí herců stříkají slzy jako vodotrysky a oni se v nich pokloužou a tak trochu i vykoupají.

    Inscenace Opilých Anny Davidové vzbuzuje respekt. Je to inscenace důkladně vybudovaná, „udělaná“, není v ní místo pro náhodu a improvizaci. Její výhodou je i důsledná a záměrně znejišťující myšlenková nepřehlednost, stále přítomné sypoucí se otázky. Přehlídka lásky, přetvářky, iracionálních činů, necitu, pravého i falešného sebezpytování, závažných a stejně tak komických rozhodnutí, cynismu i šeptání Boha. Tedy, Boha poněkud byzantského a v šíři své neuchopitelnosti zjednodušeného. Na repríze 13. května byla v hledišti zhruba třetina diváků, které ten labyrint bloudění v terénech našich duší i prostoru, v němž je jim souzeno žít, evidentně zajímal. Náročná inscenace, velmi pravděpodobně odsouzená k diváckému neúspěchu.

    Slovácké divadlo, Uherské Hradiště – Ivan Vyrypajev: Opilí. Překlad Tereza Krčálová, režie Anna Davidová, dramaturgie Iva Šulajová, výprava Eva Jiřikovská, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Linda Caridad Fernandez Saez. Premiéra 29. dubna 2023 (psáno z reprízy 13. května).


    Komentáře k článku: Šeptání Boha v ruských srdcích

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,