Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Afroameričan ve sloupové síni

    Do Semperovy opery v Drážďanech jezdí nemálo českých diváků. Je to z Prahy autem něco přes hodinu do výtečného operního domu, který je nejbližším oknem do operní Evropy. Jezdí se sem především za proslulou Sächsische Staatskapelle Dresden, mistrovským interpretem jemných nuancí oper Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Však se tu některá jejich díla hrála vůbec poprvé a pravidelně se vracejí na repertoár – vždycky tu dbali na opusy, které považují za své.

    Světla ramp tady v roce 1925 poprvé posvítila i na operu Ferruccia Busoniho Doktor Faust, která se přece jen tak často nehraje. U nás vůbec ne, z Busoniho čtyř oper se hrál pouze Harlekýn v Novém německém divadle v roce 1928 a, kupodivu, znovu v roce 1997 v Plzni (spolu s Mascagniho Sedlákem kavalírem). Busoni byl především klavírní virtuos, do svých oper však projektoval vize o nové hudební estetice. Považují se proto za tak trochu hudebně „intelektuální“ a Doktor Faust to potvrzuje. Zcela netradičně sestává z šesti částí, první dvě autor označil za úvody (Vorspiel), následuje intermezzo a první, druhý a poslední obraz. Libreto skladatel napsal podle starých loutkáren a Marlowovy hry, tedy žádný Goethe, žádná Markétka a další s Faustem běžně spojované propriety. Žádná srdceryvná láska! Busoniho Faust touží po poznání. Šest výjevů sice skládá volný příběh propojený několika z celkem třiceti(!) postav, nicméně podstatné jsou filosofující sentence a dialogy, místy se zdají nekonečné. Je třeba obdivovat pěvce už proto, že si pamatují tak textově obsáhlé a pěvecky náročné party. Zmiňme alespoň Michaela Edera za proměňující se postavu původně Faustova fámula Wagnera, řadu různých podob Mephistophela zvládl Mark Le Brocq a Manuela Uhl vyjádřila několik diametrálně odlišných poloh Hraběnky z Parmy – tu Faust svede a v závěru potká jako žebračku, aby mu podala jejich mrtvé dítě. Faust ho oživí a sám umírá.

    Nejobtížnější part měl ovšem Lester Lynch, který Fausta ozvláštnil afroamerickým vzhledem, už jen tím faustiádu vyjmul z obvyklých evropských kontextů. Režisér Keith Warner to však nijak zvlášť nevyužil. Sice na rozdíl od pražské policejní Tosky neaktualizoval, ale zase jen ilustroval situace. Hodně mu pomohlo antické sloupořadí po celém jevišti, v němž se vymezovala i trochu ukrývala různá dějiště. Historizující efektní kostýmy občas připomínaly karneval. Premiéroví diváci Warnera nevybučeli, ale ani moc nevítali. Nedivil jsem se jim. Ostatně v Drážďanech také až tak nedbají na jevištní poetiku.

    Nakonec se opět vyplatilo poslouchat zdejší kapelu, kterou ve vypracovaných zvukových nuancích vedl dirigent Tomáš Netopil. A sezpívaný sbor, i když se s dirigentem trochu přetahoval o tempa.

    Semperova opera Drážďany – Ferruccio Busoni: Doktor Faust. Dirigent Tomáš Netopil, režie Keith Warner, scéna Tilo Steffens, kostýmy Julia Müer, sbormistr Jörk Hinnerk Andresen. Premiéra 19. března 2017 v Semperově opeře. v Drážďanech.


    Komentáře k článku: Afroameričan ve sloupové síni

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,