Don Juan a Faust. Dvě osobnosti, které představují dokonalý protiklad, jsou zároveň obrazem dvojí životní cesty, z nichž ani jedna nevede k smysluplnému cíli. Juan je typem hédonika, cynickým svůdcem žen, který žije přítomným okamžikem a nic víc než vlastní potěšení a rozkoš ho nezajímá. Faust chce ovládnout všechno vědění a poznáním se zmocnit světa, i toho, co ho přesahuje, ale stejně jako Juan zaprodává vlastní duši. Paradoxním vítězem se tedy stává Rytíř – Ďábel, šikovný manipulátor, který oba dokáže pro sebe využít.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Šéfem kabaretu je ďábel

    S juanovským a faustovským tématem se režisér Jiří Nekvasil již několikrát setkal. Není tedy divu, že si rozumí i s u nás nepříliš uváděnou Grabbeho hrou Don Juan a Faust. Dvě osobnosti, které představují dokonalý protiklad, jsou zároveň obrazem dvojí životní cesty, z nichž ani jedna nevede k smysluplnému cíli. Juan je typem hédonika, cynickým svůdcem žen, který žije přítomným okamžikem a nic víc než vlastní potěšení a rozkoš ho nezajímá. Faust chce ovládnout všechno vědění a poznáním se zmocnit světa, i toho, co ho přesahuje, ale stejně jako Juan zaprodává vlastní duši. Paradoxním vítězem se tedy stává Rytíř – Ďábel, šikovný manipulátor, který oba dokáže pro sebe využít.

    Sám Nekvasil označil svou inscenaci v hradeckém Klicperově divadle jako kabaret života a smrti. A ten kabaret se zde skutečně předvádí, i když v rudých kulisách (přesněji oponách) velkého divadla, které uchvacuje svou až barokizující opulentností. Nekvasil nezapře operní specializaci, výstupy herců mnohdy působí až jako árie, čemuž napomáhá i dramatická hudba Davida Smečky. Šéfem celého kabaretu je Rytíř – Ďábel, kterému František Staněk dává podobu jakéhosi pouťového eskamotéra, byť v dokonalém salónním oděvu. I když to není na první pohled zřejmé, on roztáčí celý ten kolotoč lidských vášní, omylů a chyb. Jako by byl všudypřítomný se svým ironizujícím úsměvem, který skrývá pod grimasou vlezlé servility. Jen výjimečně naznačí, kdo je ve skutečnosti pánem, aby rychle, střihem ukázal žoviální masku pouhého služebníka. V jeho činnosti mu pomáhají půvabné asistentky v černých korzetech, kterým by však prospělo trochu erotické odvázanosti.

    S Donem Juanem tenhle Ďábel moc problémů nemá, ten se řítí do propasti každým svým činem. Intrikuje a bezskrupulózně vraždí, dokonce i jeho deklarovaná láska k Doně Anně se ukáže jen jako chvilkový klam. Sympatické ovšem je, že tenhle hazardér se svou duší si zachová tvář až do poslední chvíle. Filip Richtermoc vizuálně přesně odpovídá juanovskému typu, i když přece jen působí více jako hédonik než neúnavný milovník. Má také své slabosti: rád se poslouchá, zaujímá efektní pózy a přehnaně demonstruje svou odvahu. Ale furiantské gesto, kdy v závěru s doutníkem odchází usměvavě vstříc svému údělu, je sice ironické, ale opravdové. Faust Jiřího Zapletala sice také vypadá tak, jak ho známe z rytin, ale je to člověk zatrpklý, umanutý a vlastně cynický jako Juan. Nemá ovšem Juanův půvab a lehkost, jeho fanatická láska k Anně je natolik egoistická, že způsobí její smrt. Paradoxně se ale právě tento moment stává okamžikem jeho prozření a pokání. V roli neúspěšného milovníka se Zapletalovi daří víc než ve „starém“ Faustovi. Milostný objekt obou hrdinů, Dona Anna, je v pojetí Marty Zaoralové citlivou, křehkou dívkou, která skrývá hloubku stravující vášně k Juanovi, má v sobě jakousi nezpochybnitelnou lidskou důstojnost a dokáže přijmout svůj tragický osud. V bílém kostýmu navíc působí, jako by právě sestoupila z některého z dobových obrazů španělských malířů.

    Na okraji vznešené společnosti se pohybuje Leporello, kterého David Smečka nehraje jako lidového mudrlanta v duchu nesouhlasícího se svým pánem. Naopak je to pravý kumpán Dona Juana, hajzlík a lotr, který se rád přiživí na všech nepravostech, jen když to něco vynese a nebude to nic stát. Nekvasil se také nebojí až operetního, přitom satirického výstupu policejního ředitele Rubia a jeho přisluhovače Negra, které Lubor Novotný a Josef Čepelka hrají s rasancí moderní typové komedie. Do kabaretního rámce bez problémů zapadá. Ostatně celá Nekvasilova inscenace je velmi moderním tvarem, přičemž se neuchyluje k žádným vnějškovostem ani deformacím textu. Jen ve formě vizuálně i významově bohatého divadla předkládá divákovi obraz nám dobře povědomé doby, která nemyslí na duši ani na svědomí.

    Klicperovo divadlo Hradec Králové – Christian Dietrich Grabbe: Don Juan a Faust. Překlad Zbyněk Sekal. Režie Jiří Nekvasil, dramaturgie Jana Slouková, scéna Milan David, kostýmy Mária Fulková, hudba David Smečka, pohybová spolupráce Števo Capko. Premiéra 22. října 2011.


    Komentáře k článku: Šéfem kabaretu je ďábel

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,