Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sebevražda jako společenská událost

    Co všechno může způsobit jedna obyčejná domácí hádka o jitrnici, když bezvýznamného muže bez práce, Podsekalnikova, pár let po Velké říjnové revoluci přepadne v noci mlsná? Satirická komedie Nikolaje Erdmana Sebevrah, vyjevující společenskou atmosféru v tehdejším Sovětském svazu, se na mnoho desetiletí stala nežádoucí.

    Sebevrah

    Skupinový výjev z inscenace Sebevrah, zcela vpravo ležící Jiří Hána v titulní roli FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Dramatik zobrazil nejen domácího příživníčka, jenž se stane pro své okolí „významným“, teprve když se rozkřikne fáma, že si chce vzít život. Smíchové reflexi podrobil Erdman širší společenské spektrum, kde každý číhá, jak si přihřát svou polívčičku, satirické ostří míří ovšem i na odcizenost politického systému. Vypadá to, že divadlo Rokoko, které Sebevraha uvedlo v režii Ondřeje Zajíce, se výběrem titulu trefilo do černého. O to víc, že přes osmdesát let stará satira, v níž se kupčí s tím, pro jaký cíl se má Podsekalnikov obětovat, by mohla být dramaturgickou alternativou k dnes módnímu (a sympatickému) dramatizování nejnovějších politických historek.

    Výtvarník Adam Pitra vybavil jeviště dobově laděnými kulisami představujícími zešeřelý interiér nuzného Podsekalnikovova bytu. Obyvatelé činžovního domu žijí mezi rozpadajícími se dveřmi, oprýskanými tapetami a nábytkem vyspraveným prkýnky. Ti domácí, ale i nově příchozí dobře zapadají do tohoto výtvarného konceptu, přestože někteří existenčními obtížemi netrpí. Jednající postavy režisér s herci vesměs pojali jako přízemní sebranku se zkarikovanými rysy. Z Podsekalnikovy sebevraždy chce těžit strýcovský našeptávač Aristarch (Jan Szymik, alternuje Jan Vlasák), jenž by rád jeho odchodu ze života dodal politický rozměr – sebevraždy ve jménu umlčované inteligence. Obhroublému řezníku Pugačovovi, který přijde vyjednávat v zakrvácené zástěře a se sekáčkem za pasem (Stanislav Lehký), jde o zachování soukromého obchodu. Svůdnici Kleopatře (Lucie Roznětínská), která nacvičenou nehodou odhalí garderobu pod kopulovitou sukní, by se hodil nějaký pořádný zářez na pažbě v podobě láskou až k sebevraždě utrápeného ctitele. Plejádu týpků doplňuje pofidérní, mladistvě sebestředný básník Viktor (Robert Hájek, alternuje Zbigniew Kalina) či Otec Elpidius (Radim Kalvoda) coby pavlačově zdegenerovaný duchovní.

    Krom delegace zástupců společnosti, která je v inscenaci spíše jakousi rádoby satirickou stafáží, se pohybuje v rovině karikatury i postava Kalabuškina, která má celý byznys s Podsekalnikovou sebevraždou pod palcem. Přestože tento zpočátku proti sebevraždám vyhraněný typ chápe život jako událost, jíž nic nestojí za to, aby se o ni člověk připravil. V podání Pavla Juřici zůstává svérázná postava z rodu „dohazovačů“, jež si hledí své prkenice a před rakví si kleštičkami narovnává pomuchlané bankovky, redukcí na hromotluckého pouťového šmelináře nedoobjevena.

    Lépe nežli velké výstupy, kdy je na jevišti přítomna řada postav spekulujících nebo oslavujících (bujarým zapěním Kalinky) či truchlících (huhlavou mší) nad Podsekalnikovou sebevraždou (ke které ovšem vůbec nedojde), vycházejí v inscenaci přesvědčivěji komornější situace. V té nejvtipnější jde o naivní plán hlavního hrdiny zbohatnout hrou na helikón, z něhož se pokouší s pozérstvím aristokrata vydat zvuk za pomoci své poněkud prostoduché ženy Marji (Máša Málková) a nenásilně věcné tchýně (Lenka Termerová). Kromě chvílemi docela úsměvného předvádění sebevrahova pocitu důležitosti dodal Jiří Hána hlavní postavě hravou bezbrannost, s níž se nechává unášet na vlnách snění, ježse mu začnou vymykat z kontroly. Jsou to však jen dva tři prchavé záblesky, v nichž realita smrti a její tíseň, jež na Podsekalnikova dolehne, vyjeví zčásti absurditu celého toho podivného sněmu kolem sebevraha. Vrcholem je pak scéna, v níž hrdina vyskočí na stůl, zavěsí se na červené sluchátko spuštěné z provaziště a s alkoholem posilněným sebevědomím zavolá do Kremlu – v tom, jak se v bezvýznamné figurce rozvine velikášský komplex do humorně odstrašujícího rozměru, je asi Sebevrah nejaktuálnější. Po většinu inscenace však Hána hraje Podsekalnikova jako neškodného prosťáčka, jemuž rozvíjení představy, že by se mohl zabít, slouží jako zábavná hra se špetkou napětí, jíž se vytrhne z nudného nicnedělání a drobného hašteření se ženou. Pro diváka může být však tato jeho zábava, v níž o nic podstatného nejde, místy zdlouhavá a banální.

    Městská divadla pražská – Rokoko – Nikolaj Erdman: Sebevrah. Překlad Alena Morávková. Režie Ondřej Zajíc, výprava Adam Pitra. Premiéra 16. června 2012.


    Komentáře k článku: Sebevražda jako společenská událost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,