Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sčítání Netopýrů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

    Každou zimu podnikají zoologové sčítání netopýrů patřících u nás k ohroženým živočišným druhům. Od prosince do února jsem sčítala Netopýry na jevištích domácích divadel, kde opereta vymírá rychleji než netopýři. O tři nové inscenace se dělí operetní, operní a činoherní soubor, soubory specializované na „lehkou múzu“ (Hudební divadlo v Karlíně, Plzeň, Ostrava) vyměňují operetu čím dál častěji za muzikál. Netopýra vídeňského klasika Johanna Strausse ml. se ale již od úspěšné vídeňské premiéry v roce 1874 chopila i opera, kam patří především svou pěveckou náročností.

    Opereta v opeře

    S Netopýrem vstupovala do nového roku Janáčkova opera Národního divadla v Brně. K inscenaci přizvala Ondřeje Havelku, jenž zde získal renomé operního režiséra „masopustní“ Prodanou nevěstou a originálním propojením aktovek Gianni Schicchi a Komedianti. V operetě Netopýrem debutoval, ale vzhledem k jeho zalíbení v hudebním retru i ve světě elegantních salónů se dalo soudit, že si zvláště s vídeňskou operetou bude rozumět. K důkladné přípravě patřilo i pořízení nových překladů – Petr Štědroň přeložil německé libreto, které ale Havelka použil jen jako pracovní základ k vlastnímu dialogickému scénáři, na němž pracoval s Martinem Vačkářem. Zpěvní party přebásnil Ondřej Suchý. Oba texty nepostrádají řadu vtipných míst (na premiéře ovšem poničených ledabylou artikulací pěvců), ale zároveň postavy nivelizují do jazykové roviny, v níž služka mluví stejně jako paní užívající výrazy jako poděs, trága, nasává, v lochu. Havelkova úprava ponechává základní rozvržení postav i zápletky, tříaktovou operetu dělí do dvou dějství s nepříliš šťastným předělem uprostřed plesové scény u prince Orlovského (v Brně Orlofsky a v Ostravě Orlowski) a přidává prolog, v němž se na scénu vpotácí unavený muž a usne v křesle chvíli poté, co si pustil rádio, v němž právě začíná přenos z premiéry Netopýra. První tóny přebírá „z rádia“ orchestr. Předehru provází projekce kresleného komiksu o sázce dvou pivařů proměněné v pomstu „betelného maníka“, jinak též brněnského Batmana. Po otevření opony se spící hrdina ocitne v salónu, kde se zmateně ptá: Jsem tu dobře v operetě? a poté, co je ujištěn, že ano, promění se definitivně v doktora Falkeho ze Straussova Netopýra, který zosnoval pomstu vůči příteli Eisensteinovi. Na konci se Falke promění opět v probuzeného brněnského Batmana, ale motiv snu nemá pro výklad operety žádný významotvorný důsledek a jde spíše o hříčku k pobavení brněnského publika.

    Hraje se tradiční příběh záletníka Eisensteina, který, místo aby nastoupil do vězení, odchází na ples u prince Orlovského, kde se dvoří atraktivní maďarské hraběnce, aniž by tušil, že jde o vlastní ženu a o past nastraženou pomstychtivým Falkem. Postavy v Havelkově koncepci neprošly zřetelnou proměnou, po pravdě řečeno, jsou spíše matné a nečitelné. Například princ Orlovský (mezzosopranistka) je bizarní bezpohlavní loutka pohybující se – čert ví proč – na kothurnech. Činoherní postavě vězeňského dozorce Frosche (Martin Zbrožek) škrtl režisér populární monolog v přesvědčení, že jde o nejhloupější figuru z celého libreta místo aby se pokusil pochopit, že drsně fraškovitý výstup má v díle své místo podobně jako hrobníci v Hamletovi. Nahradil ho kupletem z repertoáru Vlasty Buriana, který se Straussem neladí právě tak jako ypsilonkovský „večer na přidanou“, zahajující druhou polovinu: komorní orchestr, složený z „vedlejších“ hudebních dovedností protagonistů, snaživě hraje a zpívá repertoár Havelkových Melody Makers. Režisér před premiérou deklaroval, že libreto Netopýra je chatrné, nevyhovující a poněkud vyhaslé. Ale zdá se, že nedůvěřoval ani Straussovi. Jinak by nemohl mísit tak nesourodé hudební styly, škrtnout Rosalindě část čardáše a Adéle parádní árii ve 3. dějství.

    Ačkoli měl režisér k dispozici pěvecky i herecky velmi dobře vybavené sólisty, postavy příliš nepřekročily tradiční operetní klišé. Aleš Briscein (na rozdíl od Jeníka) Eisensteina nijak originálně nerozehrál, Pavla Vykopalová jen letmo naznačila, že Rosalindu hlouběji zasáhla manželova nevěra. Očekávanou kvalitu nepřinesl ani orchestr pod taktovkou Kaspara Zehndera, který postrádal jiskrnost a vídeňský operetní šarm.

    Opereta v operetě

    Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě naopak žádný experiment neriskovalo a na Netopýra pozvalo „rakousko-uherský“ inscenační tým, snad po vzoru karlínské Veselé vdovy. Vídeňský dirigent a straussovský specialista Christian Pollack dosáhl s ostravským operetním orchestrem (ve srovnání s nesporně lépe a početněji obsazeným tělesem brněnské opery) daleko autentičtějšího straussovského espritu, který zčásti kompenzoval i zbytečné hráčské chyby. Imre Halasi, ředitel Národního divadla v maďarském Miskolci a zkušený operetní režisér, ponechal Netopýra v kulisách 60. let 19. století a usiloval především o velkooperetní lesk. V jeho tradičně pojaté inscenaci nic nepřekvapí, ale také nepohorší – s výjimkou choreografie Istvána Majorose. Od prvních tónů předehry (ani v Ostravě nenechají diváky vychutnat hudební kvality předehry bez vizuální výpomoci) se renesanční kostýmy a masky tanečníků jak z goldoniovských Benátek i přísnost klasické „špičkové“ choreografie zoufale přetlačují se škádlivě rozhoupanými Straussovými melodiemi. Vzácný úkaz toho, jak se lze minout s duchem díla. Jinak ale ostravský Netopýr nejspíš plně vyhovuje vkusu konzervativnějšího ostravského operetního publika.

    Je tu ale jiný problém: touha mít na repertoáru prestižní operetní titul se střetává s omezenými možnostmi souboru. Ze sólistů dosáhla na nejvyšší příčku svého partu pouze čistě a suverénně zpívající Martina Šnytová v roli Adély, ostatní s pěveckými nároky rolí marně zápasili a k výkladu svých postav nepřidali nic nového. Jan Drahovzal jako Eisenstein odvedl slušný, leč vadnoucí standard, známý z předchozích nastudování titulu, obsazení mladého a nepříliš zkušeného Martina Štolby do role doktora Falkeho svědčí o tom, že režisér příliš neuvažoval o typologii postav. Nejtypičtější rysy ostravského souboru předvedl Miroslav Urbánek, který vystřihl profesionálně zvládnutou šarži (v dobrém smyslu!) bonvivána Franka a potvrdil tak mantinely zábavného pojetí operety v Ostravě bez ambicí přinést do inscenační tradice titulu cosi navíc.

    Opereta v činohře

    Zpráva, že si činoherní soubor Východočeského divadla v Pardubicích troufá (přes četné muzikálové zkušenosti) na inscenování Netopýra, mi přišla jako špatný vtip. O to příjemnější bylo premiérové překvapení.

    Režisér Petr Novotný s vědomím, že činoherci Strausse v originálním znění neuzpívají, svěřil hudební úpravu zkušenému Karlu Cónovi, který orchestr stáhl do smyčcového kvarteta, funkčně zapojeného do jevištního dění. Touhu po operetním lesku uspokojil občasným zvukem orchestru z nahrávky. Pěvecké party přizpůsobil (zvláště polohou) možnostem činoherců a ti je dovedli k maximu svých schopností. Pěveckými (i hereckými) hvězdami jsou Martina Sikorová jako Adéla a Dagmar Novotná jako Rosalinda. Hůř jsou na tom páni, i když i oni statečně bojují – Jiří Kalužný jako Eisenstein s permanentně nedotaženou intonací, Josef Vrána s nedosažitelnými tenorovými výškami Alfréda, Ladislav Špiner jako doktor Falke ztrácí jistotu jen tu a tam v komplikovanějších ansámblech, stejně jako Václav Dušek coby víc než operetně spíše šamberkovsky roztomilý ředitel věznice Frank.

    V Pardubicích našel uplatnění Štědroňův překlad (zpěvní texty zůstaly v zažitém Homolkově přebásnění). Novotný ovšem na rozdíl od Havelky nepochyboval o kvalitách libreta, ale vycítil v něm příbuznost s klasickou feydeauovskou komedií. Tuto kvalitu vybrousil textovou úpravou i výstavbou situací a charakterů do jemných fazet, zrcadlících nejen bujarou komedii, ale i melancholii, trapnost nevěry, zklamání z pomsty, pomíjivost lásky, krásy i ledový závan smrti. Inscenací prolíná „amadeovsky“ pochmurná retrospektiva Eisensteinova pohřbu, z něhož se zestárlá Rosalinda vrací do domu, který ožívá vzpomínkou na dávný příběh manželovy nevěry.

    Novotný domýšlí osudy i motivace postav do logických důsledků: princ Orlovský je vyhořelý osmnáctiletý zbohatlík s ruským akcentem, Adéla přihlouple přidrzlá kariéristka, Rosalindu opravdu zasáhne manželova nevěra a namlouvací duet s Eisensteinem má trpkou pachuť nevědomého svádění vlastní ženy (stejně jako závěrečné dějství Figarovy svatby). Doktora Falkeho vystavil režisér při Eisensteinově líčení historky o potrefeném netopýrovi dlouhému ponižujícímu ztrapnění před přihlížející společností, takže následující ansámbl o bratrství a lásce nabral hodně nahořklý podtext. A našly by se další příklady originálně nahlížených situací a vztahů.

    Sčítání operetních Netopýrů skončilo překvapivě. Tam, kde by se operetě mělo podle všech předpokladů dařit, nedospěla inscenace k žádoucímu výsledku. Brněnská opera má pro Netopýra operně školené hlasy, kvalitní orchestr i sbor. Snaha podtrhnut hudební kvality díla i originálním inscenačním řešením ztroskotala především na malé důvěře režiséra Havelky ve zvolené dílo i v samu divadelní nosnost operety. Pokus vylepšit Netopýra ze zdrojů jemu blízkých, ať už se jedná o hudební implantáty do Straussovy partitury či využití „módního“ jazyka komiksu, Havelku a jeho tým zavedlo na slepou kolej nedotažené koncepce, která pohřbila i kvalitní pěvecké výkony protagonistů.

    Ostravskému souboru scházejí především umělecké síly nutné k realizaci velké vídeňské operety na vskutku profesionální úrovni. Inscenačnímu týmu nechyběl naopak cit pro operetní žánr, ale spojení konveční inscenace s podprůměrnými pěveckými výkony sráží operetu na úroveň, v níž vegetuje již řadu let – a přestože stále těží z tvrdošíjného diváckého zájmu, pro budoucnost operety nepředstavuje tento stav životaschopné jevištní východisko.

    Pardubické činoherní přetlumočení nehledalo v Netopýrovi primárně operetní kvalitu. Režisér Novotný k němu přistupoval jako k dobře napsané komedii, v níž krásné melodie byly jakýmsi diváckým bonusem. Paradoxně se tak k duchu díla přiblížil nejvíc a dokázal, že zdánlivě skrz naskrz prozkoumaná Straussova opereta má své bohaté a ještě zdaleka ne využité inscenační možnosti.

    Národní divadlo Brno – Johann Strauss: Netopýr. Režie Ondřej Havelka, dirigent Kaspar Zehnder, scéna Martin Černý, kostýmy Kateřina Štefková, komiks Aleš Čuma a Pavel Brabec, choreografie Jana Hanušová. Premiéra v Janáčkově divadle 2. ledna 2010.

    Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Johann Strauss: Netopýr. Režie Imre Halasi, dirigent Christian Pollack, scéna Róbert Menczel a György Selmeczi, kostýmy Henriette Laczó, choreografie István Majoros. Premiéra v Divadle Jiřího Myrona 19. a 22. prosince 2009 (Psáno z reprízy 21. ledna 2010.)

    Východočeské divadlo Pardubice – Johann Strauss: Pomsta à la Netopýr. Úprava a režie Petr Novotný, scéna Ivo Žídek, kostýmy Roman Šolc, hudební aranžmá Karel Cón, hudební nastudování Pavel Kantořík, pohybová spolupráce Vlastimil Červ. Premiéra 13. února 2010.


    Komentáře k článku: Sčítání Netopýrů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,