Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když je dovoleno úplně všechno

    Po „kontroverzní“ inscenaci Aischylovy Oresteie na domovské krakovské scéně přivezl polský režisér Jan Klata loni do Plzně Hru o matce a vlasti a letos Shakespearova Hamleta, kterého nastudoval v Německu s bochumským Schauspielhausem. Loni také stihl uvést v Krakově na scénu Strindbergovu hru Do Damašku – inscenace vyvolala malý skandál. Odpůrci Klatovi vyčítají stále narůstající obscenitu v jeho inscenacích.

    Klatův Hamlet

    V Hamletovi Jana Klaty vládnou světu knihy, které padají shůry FOTO JAROSLAV PROKOP

    K Hamletovi se Klata vrátil po deseti letech – tehdy zasadil děj přímo do gdaňských loděnic. Bochumský Hamlet se odehrává v odlišném souřadnicovém systému, ale jistou kontinuitu s Hamletem gdaňským zajišťuje přítomnost herce Marcina Czernika. Před deseti lety hrál hlavní roli, nyní ztvárňuje Ducha zemřelého otce: v bílém šermířském úboru a v bodovém nasvícení připomíná vedle reálného Hamleta postavu Hopkirka z někdejšího oblíbeného detektivního seriálu. Czernik také v závěru recituje ironickou báseň Zbigniewa Herberta Fortinbrasův žalozpěv, v níž budoucí vládce Dánska oslovuje mrtvého prince a s tvrdou věcností říká, že to, co zůstane po něm, nezavdá důvod k napsání tragédie, neboť se postará o trestuhodně zanedbané záležitosti jako vybudování fungující kanalizace a opatření stran prostitutek a žebráků.

    Začátek je velkolepý: na temnou plochu jako umocněná replika Hamletovy odpovědi Poloniovi, že čte slova – slova – slova, dopadne shůry s velkým hlomozem na scénu neuvěřitelné množství knih. Knihy – knihy – knihy? Jistě, kdo je ve světě, v němž vládnou podle Neila Postmana místo slov obrazy, vlastně čte? Ve světě současné (pop)kultury, do něhož jsme Klatovou inscenací zváni, jde vesměs o dekorativní veteš snobských interiérů. (Z knih je nakonec také vystavěn Oféliin hrob.)

    Vzdorný a energický Hamlet ztělesněný kazašským Němcem Dimitrijem Schaadem se ostatně většinou chová jako ctižádostivý performer. Rozhodl se nebýt právě tímto způsobem? Scénografie Bartholomäa M. Kleppeka, který je mimochodem svým původem rovněž Polák, připomíná polskému kritiku Jacku Cieślakovi výjevy z instalace současného amerického performera Paula McCarthyho HEAD SHOP/SHOP HEAD (2006), obzvlášť ty nejdrsnější obrazy. Instalace dostupná v záznamu na Youtube je shrnující a zdrcující přehlídkou postupného rozpojování člověka na jeho animální a sociální infrasoučásti v procesu připomínajícím infantilní regres.

    Podobně jako v Oresteii před pěti lety hýří Klata i v Hamletovi nepřeberným množstvím nápadů, které se tentokrát zdají více ukotvené. Polonius coby otec drezíruje své děti jako trenér s píšťalkou. Ofélie (Xenia Snagowskiová) pilně cvičí u baletní tyče, aby v její štíhlé postavě nalezl princ zalíbení, předvádí za týmž účelem baletní špičkový tanec – Hamlet s ní třepe a pohazuje nejen jako s onucí, ale buší do ní jako do boxerského pytle. Královští novomanželé promlouvající ke „svým národům“ se chovají jako hvězdy showbyznysu při vyprodaném koncertu atd. Za méně šťastné považuji použití křížů při hloubení hrobu v hřbitovní scéně. Ne kvůli případnému pohoršení, ale jednoduše proto, že se jimi hlína nabírá špatně.

    Těžiště inscenace spočívá v netradičně pojaté scéně divadla na divadle, jež je Hamletovou nejvlastnější performancí – potulné herce v ní nahrazují Rosencrantz a Guildenstern a zčásti i on sám. Původně jsem měl za to, že jde pouze o Klatovu úlitbu německému divadlu, nebo spíš jeho obecenstvu, kde se stalo jakousi „tradicí“, že se účinkující polévají nebo mažou barvami – fekáliemi (nakolik jsme vzdáleni bujarým šlehačkovým scénám němých grotesek?), ale obsah a smysl jsou zjevně hlubší. Postavy se ve zběsilém tempu pantomimy beze slov pomocí barev znetvořují do nepodoby, válejí se po zemi, masturbují s umělými penisy. Jako kdyby bylo jedno, co je nahoře a co dole, co je pravda a co lež – „dovoleno“ je úplně všechno. Lidské postavy ve světě, který se jeví jen jako nekonečný rezervoár i těch nejnemožnějších možností a je beze smyslu, jako by chtěly histriónskými gesty ze sebe setřást a vytřepat tuto „nesnesitelnou lehkost bytí“. Dění je zároveň komentováno v nevážném až parodickém duchu – Hamlet s matkou a s otčímem přihlížejícími z královského balkonu „řeší“ dramaturgii scény, s Claudiem (Andreas Grothar) dokonce diskutuje o tradičním a moderním divadle. Herecký výjev se odehrává na i ve velké igelitové fólii – a není patrně bez významu, že by aktéry i užité prostředky, když už je po všem, bylo možné téměř beze stopy odnést jako odpad. V igelitovém „podvědomí“ mizí i Gertruda (vysoká a dlouhovlasá Bettina Engelhardtová s gotickou tváří), sestupuje z balkonu dolů a spontánně projevuje mateřskou pýchu nad synovým dílem. Hamlet – Oidipus na ní posléze vykoná incestní soulož.

    Můžeme se nechat unášet Klatovým ohňostrojem nápadů, ale nevím, bylo-li by dobré nechat se jím strhnout. Bezděčně se mi po představení vybavila slova Vladimíra Holana napsaná před více než půlstoletím: Prázdnota, nepobereme jí tolik… A kdo je to Hamlet? Jde jen o příběh člověka, muže z královského rodu, vystaveného těžké životní i politické zkoušce, jehož záměr je pomstít úkladnou vraždu svého královského otce? Příběh lze jistě zbavit dobových konotací i aluzí a přenést ho do jiného světa, v němž platí zcela odlišný referenční hodnotový systém. Lze jej však vykostit i z neutilitárních nezvažitelných souvislostí, které z něj zároveň neoddělitelně činí podobenství? A ono podobenství velkého básníka není volným pádem do prázdna ani přitakáním nicotě.

    Schauspielhaus Bochum – William Shakespeare: Hamlet. Režie Jan Klata, scénografie Bartholomäus M. Kleppek, kostýmy Mirek Kaczmarek, zvukový design Frank Böhle. Premiéra 9. března 2013.


    Komentáře k článku: Když je dovoleno úplně všechno

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,