Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Saudek sobě

    Jan Saudek na svých fotografiích občas zachycuje sám sebe. Právě vzniklý hraný film Fotograf, údajně volně inspirovaný jeho životem, je v podstatě další ze stylizovaných autoportrétů, tentokrát rozpohybovaný na velkém plátně.

    Fotograf

    Mistr Jan (Karel Roden) se obklopuje harémem modelek a kamarádek nejroztodivnějších tvarů FOTO ARCHIV

    Scénář totiž spolu s režisérkou psal Saudek osobně. Je dost problematické tvořit film o „žijícím klasikovi“, na­tož­pak když se dotyčný na věci podílí. Irena Pavlásková sáhla po rajcovním tématu, jehož předpokládaná pikanterie a zábavnost jsou ovšem sporné.

    Režisérka od svého debutu Čas sluhů (1989), na sklonku totalitní éry odvážného a originálního, nenatočila nic, co by se s ním aspoň vzdáleně dalo srovnat. Její nový opus – nezávisle na tom, jak hodnotíme umění Jana Saudka – neznamená žádný přelom v její tvorbě, který by ji vychýlil z pásma průměrnosti. S Časem sluhů ho spojuje jen figura ďábelské ženy. Tam byla hlavní postavou, ve Fotografovi se jí postupně stává a nenápadně přebírá otěže od hrdiny, kolem kterého se to celé točí.

    Bez této „potvory“, jediné postavy, která během děje pokrývajícího asi osm let prodělá nějaký vývoj, by film byl jen pel-melem nesouvislých výjevů z umělcova života. Zhusta se inscenuje vznik slavných fotek: Mistr, jak se filmový hrdina Jan (Karel Roden) nechá nazývat, si před pověstnou plesnivou zdí naaranžuje modelky, něco pěkného jim řekne, postaví se za fotoaparát a udělá cvak. V mezičase se s „dámami“ pomiluje a bohatýrsky popije, přičemž trousí vyčpělé bonmoty. Nekonečně recyklované scénky focení, chlastání a souložení zabírají zhruba dvě třetiny stopáže, což je při víc než dvouhodinové délce snímku téměř neúnosné.

    Děj se odehrává v devadesátých letech, kdy už je Mistr renomovaným umělcem mezinárodního věhlasu, jeho styl se ale nevyvíjí, jak ho nařkne kritika reprezentovaná Janem Rejžkem, a je za to patřičně zkritizována. Ostatně všichni, jimž Jan Saudek nekonvenuje, jsou zde preventivně shozeni a zesměšněni: komu se nelíbí jeho tvorba, je ignorant, komu se nelíbí jeho modus vivendi, je maloměšťák. Flashback na dětství v koncentráku snad má psychoanalyticky vysvětlit Mistrovu povahu, ospravedlnit bažení po hojnosti a bezuzdném „užívání si“. Že je náš hrdina v zásadě slušným člověkem, zase objasňují sekvence výslechů Státní tajnou bezpečností, která ho marně lanařila ke spolupráci.

    Mistr Jan je vykreslen jako rozporuplný génius, sprosťácký, leč citlivý věčný chlapec, jehož kouzlu žádná sukně neodolá. Obklopuje se harémem modelek a kamarádek nejroztodivnějších tvarů, od rypoušů sloních po vychrtliny. Všechna tato hloupá, vulgární, vzájemně zaměnitelná, věčně ožralá stvoření, jimž lze říkat „dámy“ jen se značnou básnickou licencí, spojuje jedna vášeň a touha: být Mistrem fotografovány a milovány. Je to Janův svět, jeho Město žen, ale trochu stereotypní oproti pestrému Felliniho panoptiku.

    Všechny ženy se Mistrovi koří, což tento s jakousi samozřejmostí přijímá. Snad proto nepostřehne, že mladá ještěrka, co se vetřela do jeho suity, má poněkud vyšší ambice. Zprvu pokorná Líba (Marie Málková), ochotná Janovi vším možným způsobem sloužit a snést jakékoli zacházení, se mu nabízí tak neodbytně, že brzy dosáhne svého. Postupně nejenže potře své konkurentky, ale převezme i vládu nad životem a dílem svého chlebodárce. Holka pro všechno (uklízečka, konkubína, manažerka, posléze žákyně-plagiátorka) se ukáže cílevědomou mrchou, která se pomocí důmyslných operací stane správkyní Janova majetku a cenných negativů. Přivlastnila si i jeho fotografický styl a sama se hodlá stát význačnou umělkyní. Mistr náhle stojí před hotovou věcí konsternován: ve své vlastně bezelstné rozevlátosti a dobrácké naivitě si neuvědomil, že si hřeje hada na hrudi.

    Přitom bylo od počátku patrné, co je Líba zač. Muž aspoň selského rozumu nebo přirozeného citu by si spočítal, jaké hrozí nebezpečí. Ne tak Jan. Vždyť měl kolem sebe samé onuce. Byl zvyklý manipulovat se submisivními tvory bez špetky sebeúcty, a tak ho ani nenapadlo, že by se on sám mohl stát terčem manipulace. Zlovolné jednání fúrie je jediným dramatickým obloukem filmu, který jinak postrádá příběh. Vše je ale podáno z perspektivy hrdiny, ukřivděné to oběti vypočítavých samic. A režisérka a spoluautorka scénáře v tom šla Saudkovi na ruku a nijak tuto jednostrannost nenarušila. Karel Roden potvrzuje své herecké kvality a na jeho výkonu film stojí. Marie Málková přesvědčivě předvádí vskutku odpornou kreaturu. Obstojně se svých partů zhostili prakticky všichni představitelé vedlejších rolí (např. Václav Neužil, Vilma Cibulková, Marika Procházková, Zuzana Vejvodová). Výskyt Jana Saudka lze brát coby zcizující prvek, anebo obráceně, přiznání reálnosti. Ačkoli se Saudek svým „Budeme si vymýšlet“ asi snaží zabránit hrozícím žalobám, je zřejmé, že podobnost postav s jejich předobrazy není čistě náhodná.

    Tvůrci nepředkládají nic objevného, zase jen Saudkův záměrně budovaný mýtus, léta již zabydlený v médiích. Film tak zapadá do jeho strategie sebeprezentace. Škoda. Možná se pod škraboškou, pod niž nás ani v tomto případě Saudek nepustil, skrývá plastičtější bytost.

    Film Ireny Pavláskové může Saudkovi sloužit jako svého druhu reklama, která k jeho tvorbě znovu obrátí pozornost. Dost nápadně z něj ale čouhá potřeba vyřizovat si osobní účty a vystavět si pomníček.

    Fotograf. Scénář Irena Pavlásková, Jan Saudek, režie Irena Pavlásková, kamera David Ployhar, hudba Jiří Chlumecký. Česko, 2015, 133 min.


    Komentáře k článku: Saudek sobě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,