Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Muzikály podobojí

    Připomeňme, že před rokem 1989 muzikály provozovaly specializované operetní soubory a sem tam i činohry. Mohly vybírat jen z toho, co cenzura povolila a hlavně na co operetní pěvci, operetní orchestry, případně pěvecky neškolení činoherci technicky stačili. Muzikálové inscenace produkovaly v logice stálých středoevropských souborů, nikoli v logice jednorázových produkcí, obsazených ve všech profesích specialisty. Zkrátka holdovaly hudebnímu divadlu jaksi podobojí.

    Hvězdou muzikálu Colea Portera Děj se co děj v Ostravě je Martina Šnytová (Reno Sweeney) FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Předlistopadové soubory lze označit za dvojdomky, v nichž paní domácí opereta ubytovala muzikál v podnájmu. Proměnily to až soukromé muzikálové produkce v devadesátých letech, z nichž dodnes přežily jen Hybernie a Divadlo Broadway. Už nemají ambice uvádět světový repertoár, pouze František Janeček ještě produkuje světové megahity. Dvojdomky se zčásti zbouraly a ty, co zůstaly, opanoval původní podnájemník, který operetu většinou vyhodil na dlažbu. Inscenace tu však vyrábějí v zásadě stejně jako dřív, se stálými soubory většinou v prostředí vícesouborového divadla. Divadla si vyměňují repertoár i několik specialistů překladatelů, režisérů a choreografů. Obloukem se vrátily předlistopadové produkční pořádky nejen ve zřizovaných, ale i v několika málo soukromých divadlech. Podobojí.

    Revuální estráda

    K popsanému došlo také v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Produkční omezení se snažili překračovat vypisováním konkursů na role a našli pár šikovných interpretů, které postupně zahrnuli do stálého souboru (je jedno, jestli je platí jako zaměstnance nebo externisty). Pokusy o hodně náročná díla (české premiéry Marguerite, Sunset Boulevardu nebo Rebbeky) jsou minulostí, schůdnější tu jsou hity Andrewa Lloyd Webbera. Naposledy v září Kočky, v nichž jsem vycítil jisté operetní rozvolnění muzikálového projevu. Klasický muzikál Colea Portera Děj se co děj, broadwayský hit z roku 1934, se v režii Petera Oravce změnil v operetní estrádu. Což o to, dílo samo je revuální, vybavené bláznivými situacemi zašmodrchaného příběhu. Ale hrát ho jako těžkopádnou „řachandu“ z dob chacharského baviče Josefa Kobra? Libor Olma křičel z plna hrdla a gestikuloval primitivní podobu excentrického milionáře Elishy Whitneyho stejně jako své dřívější operetní staro- či mladokomiky. V okázalém přehrávání třeskutě komických postav nezaostávali ani další aktéři, a že jich tu je. Popisné mrckování kořenily sexuální narážky a gesta až po orální sex pod ubrusem. K popukání! Roman Harok coby Lord Evelyn Oakleigh předváděl křivky mužného těla rozhodně lépe než své nevelké hlasové dispozice. Od úplného ztrapnění dělily inscenaci jen pověstná tři stébla, naštěstí pevná: vtipná choreografie, skvěle swingující orchestr Jakuba Žídka a Martina Šnytová v hlavní ženské roli (Reno Sweeney) – zpívá stylově, potemnělým výrazným hlasem, báječně vypadá, tančí, elegantně jedná. Být takové všechno, mohla to být ohromná inscenace. Většinu premiérového publika lidová komika bez servítků zjevně bavila, ale zahlédl jsem v hledišti i několik hodně protáhlých obličejů.

    Michaela Gemrotová se jako Evita chystá dobýt Buenos Aires (Evita, Jihočeské divadlo, České Budějovice) FOTO PETR ZIKMUND

    Operní Evita

    Některé významné evropské domy zařazují do svého repertoáru i klasické operety a muzikály. Komická opera v Berlíně například. V Jihočeském divadle v Českých Budějovicích sympaticky a odvážně hledají soudobý program a smysl regionálního divadla a rozhodli se svým divákům vůbec poprvé nabídnout muzikálový megahit. Evitu Tima Riceho a Andrewa Lloyd Webbera vybrali z hlediska svých možností dobře, i když adorovat perónovskou diktaturu, a zrovna u nás v této době! S výjimkou české premiéry v roce 1998 v pražském Divadle Spirála se Evita hrála jen v repertoárových divadlech, jediné bylo soukromé.

    Českobudějovičtí produkci pojali v logice svých operních premiér, zvolili osvědčené přebásnění Michaela Prostějovského a vystačili si s vlastními sólisty, operním sborem a operním orchestrem. Pod taktovkou domácího Martina Peschíka hrál Lloyd Webbera operně, jak je zvyklý. Pro hlavní role najali specialisty: Michaela Gemrotová (alternuje Michaela Nosková) pro Evitu nemá všechny hlasové dispozice ani to pravé charisma kontroverzní ikony Argentiny, všechno na jevišti však splnila precizně, předvedla krásnou postavu v elegantních róbách a ústřední hit podala pěkně. Protihráče Evity, komentátora a glosátora Che, zahrál Lukáš Randák civilně, „činoherně“ po smyslu, jako jediný z premiérového obsazení. Režisér Lumír Olšovský zaranžoval spíš statické operní situace, na širokoúhlém jevišti Metropolu nejde o detaily. Chyběla vyladěná zvukařina, holt muzikálové technologie se cizelují léta a stojí hodně peněz. Pokud by Jihočeské divadlo chtělo v takových muzikálech pokračovat, pochybuji, že by vystačilo s operní produkcí.

    Od Gottwalda k Babišovi

    V Divadle Na Fidlovačce nově adaptovali retro muzikál Šakalí léta. Prostory na premiérách vyzdobili komunistickými symboly, personál oblékli do svazáckých košil a školáky s rudými šátky kolem krku nechali držet čestnou stráž. Mladí aktéři hráli příběh a jeho situace věcně a trochu naštvaně, neopájeli se písničkami ani retro sentimenty. Události příběhu zešedly a zhrubly v prakticky prázdném a většinou spoře nasvíceném prostoru. Kapela Green Monster hrála a doprovázela písničky adekvátně syrově, „bigbít“, jako když kluci zkoušejí někde v garáži. Zpívání nebylo vždycky dokonalé, zato autentické. Inscenace v režii Adama Skaly si tvrdě utahuje z komunistických poměrů i z původní mentality díla. Nikdo tu není bez chyby, ani Bejby, v podání Lukáše Adama spíš upozaděný obyčejný kluk, který prostě musí provokovat nejen soudruhy, ale i své vrstevníky. Všichni chtějí poměry nějak přežít a na způsob, jak to udělat, se moc nekouká. Postavy to na jedné straně zlidštilo, rovněž situace, do nichž se dostávají, ale nehraje se retro, natož s popisnou pravděpodobností. Inscenace otevřeně protestuje proti soudruhům a ve finále v projekci defilují komunističtí pohlaváři od Gottwalda po Filipa, Grebeníčka a Babiše.

    Bejby v pojetí Lukáše Adama je obyčejný kluk (Šakalí léta, Divadlo Na Fidlovačce) FOTO DIVADLO NA FIDLOVAČCE

    Osm a kolik?

    Muzikál podle filmu 8 ½ Federica Felliniho pojmenovali scenárista Arthur Kopit s textařem a skladatelem Maurym Yestonem Nine. Proč, to se přesně neví, možná nemá vědět. Když dílo z roku 1982 nasadil Stanislav Moša ve své úpravě a v překladu své dcery (spolupracují pravidelně), nešlo mu o dramaturgický objev, vždyť už se hrálo v Plzni (2012). A nešlo mu, opakovaně, ani o dokonalou muzikálovou show. Myslím, že čím dál víc relativizuje obsah pojmu „muzikál“ a vzdaluje ho běžné představě dokonale provedené zábavy. Hledá příběhy, v nichž drobnůstky určují události i charaktery. Odhaduji. Do programové brožury zauvažoval o pojetí našeho já podle „dávno zemřelého strejdy Platona“. O tom, že žijeme mnohem intenzivněji sami se sebou než se svými bližními.

    V centru dění je filmový režisér v životní a tvůrčí krizi, na jevišti zoufalý rozervanec obklopený dvěma tucty žen, dvěma tucty hysterických vztahů počínaje manželkou a dvěma milenkami, samozřejmě herečkami. Petr Gazdík coby Guido Contini (= Fellini) je má za sebou úhledně vyrovnané v obří vitríně jako motýly napíchnuté na špendlík, jenže ony se co chvíli kolem něho rojí. Pozoruhodná herecká kreace, v Mošově režii sice důsledně umělá, trochu jako ve zlém snu, ale nakonec Gazdíkem věrohodně prožitá. Které divadlo by bez mrknutí oka obsadilo čtyřiadvacet krásných a všeho hereckého a pěveckého schopných žen? Počínaje Ivanou Vaňkovou coby manželkou Luisou a konče Lenkou Bartolšicovou v roli Guidovy matky – z kdysi operetní subrety je dnes osobitá herečka. Naivní i exaltované milenky v přesné nadsázce Markéty Sedláčkové, Jany Musilové, Dagmar Křížové, Marty Matějové a dalších. Na premiéře sice nebylo všechno úplně přesné a dokonalé, v poslední době už opakovaně. Jako kdyby Mošu už trochu unavovala strojová preciznost, jako kdyby jeho i Petra Gazdíka a jejich zpívající a tančící herečky spíš bavilo prostředky hudebního divadla vyprávět výjimečné člověčí příběhy. Tedy jako kdyby ho víc než skladatel zajímal libretista, konkrétně Maury Yeston, z jehož pera Moša uvedl už muzikál Titanic. Ani licenční vazby bych ovšem nepodceňoval. Orchestr hraje stylově v pěkně znějícím aranžmá Daniela Kyzlinka, technologie fungují bezchybně, prostě v tak personálně a technicky vybaveném divadle nic není nemožné.

    Mimochodem, z úvodní úvahy se vymykají dvě divadla. Právě brněnské Městské, sice dvojdomek, v němž však ve spořádané společné domácnosti žijí muzikál s činohrou. A jen pro pořádek dodejme také pražské HD Karlín s broadwayským produkčním modelem implantovaným do příspěvkové organizace. Ale to je už na jiné pojednání.

    Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Cole Porter: Děj se co děj (Anything Goes). Překlad a české texty písní Michael Prostějovský, režie Peter Oravec, hudební nastudování a dirigent Jakub Žídek, choreografie Ladislav Cmorej a Simona Machovičová, choreografie stepu Kateřina Marie Fialová, scéna Ondřej Zicha, kostýmy Ľudmila Várossová. Premiéra v Divadle Jiřího Myrona 4. dubna 2019.

    Jihočeské divadlo, České Budějovice – Tim Rice, Andrew Lloyd Webber: Evita. České libreto Michael Prostějovský, režie Lumír Olšovský, hudební nastudování a dirigent Martin Peschík, choreografie Lukáš Vilt, scéna Ondřej Zicha, kostýmy Veronika Hindle, light design Petr Baštýř, sound design Mikuláš Malhocký, sbormistr Martin Veselý. Dětský pěvecký sbor Jitřenka, balet, tanečně-pěvecká company a sbor Jihočeského divadla. Premiéra 29. března 2019 v DK Metropol.

    Divadlo Na Fidlovačce, Praha – Petr Šabach, Jan Hřebejk, Petr Jarchovský, Ivan Hlas: Šakalí léta. Divadelní adaptace Kamila Krbcová a Adam Skala, režie Adam Skala, dramaturgie Kamila Krbcová, scéna Tereza Gsöllhoferová, kostýmy Eva Justichová, choreografie Ivana Hannichová, projekce Eva Justichová a Milan Freisler. Premiéra 23. března 2019 (psáno z druhé premiéry 26. března).

    Městské divadlo Brno – Maury Yeston, Arthur Kopit: Nine. Překlad Zuzana Čtveráčková, úprava a režie Stanislav Moša, hudební nastudování a dirigent Dan Kalousek, scéna Christoph Weyers, kostýmy Andrea Kučerová a Adéla Kučerová, projekce a filmové dotáčky Dalibor Černák a Petr Hloušek, choreografie Michal Matěj. Premiéra na Hudební scéně 27. dubna 2019.


    Komentáře k článku: Muzikály podobojí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,