S paní Bovaryovou je to těžké
Možná právě dnes, kdy feministická témata nebývale prostupují veřejnými debatami, je svůdné se inscenačně chopit dramatických či románových látek o ženách, jež měly potřebu prorazit krunýř kulturních konvencí a ekonomických daností ve výsostně patriarchální společnosti 19. století. Inscenační tým se tím však vystaví dilematům, jejichž váhu si možná zprvu ani nepřipustí, ale pokud je důsledně nepromyslí, projeví se to v rozpornosti výsledku. To je i případ dramatizace Flaubertova románu Paní Bovaryová v pražském Národním divadle.
Karel Bovary je v pojetí Radúze Máchy hodným, bezelstným člověkem, Denisa Barešová vystihuje povahovou nejednoznačnost Emy FOTO PETR NEUBERT
Inscenace je otevřena svatbou Emy a Karla. Odehrává se v oproštěném prostoru, na forbíně, před oponou, bez hostů a předmětů. Autor adaptace a režisér Tomáš Loužný dává najevo, že půjde k věci bez obezliček a dekorativnosti. Ostatně kostýmy Kateřiny Jirmanové odkazují k reáliím předminulého století velmi decentně, jejich estetika je elegantně eklektická, jemně postmoderní. Když se opona zvedne, objeví se scéna, kterou Dragan Stojčevski pojal v jednoduchých tazích, postranní stěny mají zrcadlové plochy, což může připomínat baletní sál, v němž se aktéři případným pohledem do zrcadla ujišťují, zda činí to, co chtějí či mají. Výrazným scénickým prvkem jsou dámské střevíce a perlový náhrdelník, oboje různých velikostí a s variabilitou významů.
Loužný klade důraz na vztahy a vazby postav, každého z osmi herců a hereček vede k výraznému typu. Roberta Mikluše (šlechtic Rudolf), Terezu Jarčevskou (služebná Stáza, komorná Victorie a operní diva Nourritová) či Petra Vančuru (markýz, lékárník Homais) pak v určitých okamžicích pouští až k polohám, které by jen při troše přitlačení na pilu byly karikaturní. Karel Bovary je zde hodným člověkem, bezelstným, s jasnými limity, ale není to postava k výsměchu, Radúz Mácha mu vtiskuje tichou bezradnost a lidskou čistotu. Inscenaci herecky dominuje Denisa Barešová, jde o její dosud nejvýraznější divadelní roli nejen proto, že bezmála dvě a půl hodiny čistého času nesleze z jeviště. Pro povahovou nejednoznačnost a rozkolísanost Emy v sobě dobývá široký rejstřík poloh: od zcizovacího pomrknutí do publika až po expresi vyjadřující zoufalství a finální prohru.
Takto popsáno to vyhlíží, že vše je v pořádku. V čem je tedy problém? V dramaturgickém pojetí, a netýká se to jen tohoto titulu v současném repertoáru činohry ND. Jde o určitý trend: Bílá Voda, Mefisto, nyní Paní Bovaryová. Vezme se román s historickou látkou, adaptuje se s tím, že se klade důraz na výtvarnou složku, na využití možností současných technických prostředků, k dispozici je solidní herecký soubor. Vznikne inscenace s vydatnou stopáží, vyprávění se s postupujícím časem zplošťuje, inklinuje ke zbytnělému dořečení, k nastavovaným koncům. A to proto, že téma není při přípravě jasně a razantně formulováno a při realizaci tomu odpovídajícím způsobem vrženo do publika. Věci se tu pouze opisují, krouží se kolem nich. Schází gesto, při němž divák ustrne a je vytažen z komfortní zóny „historicismu“.
Flaubertova próza o „marnotratné“ a neuspokojené ženě podstatnou měrou vyvěrá z daností 19. století. Ve Stavovském divadle jsem však daleko spíš sledoval estetizovaný příběh o nenaplněnosti jako takové, drama bez kořenů, ale také bez překvapivých vazeb k dnešku. Ema se tu potácí v dilematech, která jsou pro nynější ženy daleko snadněji řešitelná. Aktualizace ve formě apelativní a obviňující promluvy Emy směrem do publika o světě řízeném příšernými pány tvorstva to nezachrání, působí jako plakát.
Národní divadlo, Praha – Gustav Flaubert: Paní Bovaryová. Překlad Miloslav Jirda, režie a adaptace Tomáš Loužný, dramaturgie Jana Slouková, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Kateřina Jirmanová, hudba Ivo Gregorec Sedláček. Premiéry 14. a 15. listopadu 2024 (psáno z reprízy 23. listopadu).
Komentáře k článku: S paní Bovaryovou je to těžké
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
