Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ryby nelze chovat v ptačí kleci

    Dopracovat a uvést novou verzi muzikálu Marguerite s takovými autory, jakými jsou Michel Legrand, Alain Boublil a Claud-Michele Schönberg, podepsanými mimo jiné pod Bídníky a Miss Saigon, tak to ve zdejším muzikálovém divadle nepamatuju! Na mimořádný projekt si trouflo nové vedení restrukturovaného ostravského operetního souboru se sympatickou odvahou, ale zároveň odtud plynou dva z hlavních problémů hodně sporného výsledku.

    Začněme však problémem klíčovým. Šéfka souboru a režisérka Gabriela Haukvicová–Petráková zajistila londýnský titul z roku 2008 (poté se hrál ještě v Tokiu) spolu s výtvarníkem Radkem Valáškem. Přizvali renomovaného překladatele Michaela Prostějovského a „jeho“ dramaturga Patricka Fridrichovského, kteří S Alainem Boublilem intenzivně pracovali na nové koncepci příběhu, dialogů i písňových textů. Samo o sobě by to bylo práce jak na kostele. Jenže autoři si v Ostravě zkoušejí další z verzí muzikálu, Bídníci takových měli skoro deset, než se proslavili. Tato verze Marguerity, troufám si tvrdit, to ještě nebude: spojení Dámy s kaméliemi s válečnými filmy zatím chybí originální gesto, které by ozvláštnilo a esteticky uchopilo lovestory jazzového klavíristy a odbojáře Armanda k pařížské zpěvačce Margueritě, zneužívané esesáckým generálem Ottou. Ten přinutí Margueritu, aby Armanda dopisem odmítla, ona po zbytek války strádá snad souchotěmi, pomůžeme-li si diagnózou z Dumase. Milenci se potkají náhodně v osvobozující se Paříži, Armandovi jeho spolubojovníci potvrdí, že Marguerita milovala jen jeho (zadržovali její vysvětlující dopis, aby Armand „nesekl s odbojem“), jenže zbloudilou kulkou Marguerita umírá Armandovi v náruči.

    Příběh překombinovaný, sentimentální, s tématy mnohokrát provařenými. Vyprávět ho s popisnou vážností je na hranici nechtěné parodie. Ještě kdyby byl víc zakotvený v hudbě, jenže ani Legranda v tomto případě moc originálního nenapadlo, až na ústřední působivou melodii „porcelánové panenky“, vlastně leitmotiv Marguerity. Události se odvíjejí převážně činoherními scénami, žádná prokomponovaná „opera“, ale návrat k tvaru klasického muzikálu z poloviny minulého století, možná ke hře se zpěvy. Významových, chcete-li „dějotvorných“ hudebních pasáží je tu pár, především dvojí sblížení milenců a finále první části. Působivé je povýšení klavíru na hlavní nástroj partitury, který dotváří komorní atmosféru – a jestli něco zachraňuje sentimentální vyústění příběhu, tak právě tiché vyťukávání motivu „porcelánové panenky“ na klavír, které vyprovází Armanda s mrtvou Margueritou v náručí z jeviště.

    Zcivilnit jevištní dění, mimo jiné redukcí hudby do klavíru, možná to bylo kýžené ozvláštnění díla. Režisérka by však nesměla spoléhat na popisnou demonstraci výjevů, třeba veritábl bombardování nebo poslouchání šifrovaných zpráv z rozhlasu. Vůbec celá linie odbojářů působí jako naivní výcuc z historických příruček. Naivismy režisérka podtrhla ilustrací řečeného, chováním postav „jako v životě“, resp. před filmovou kamerou, neboť zřejmě usilovala „natočit“ a před diváky „promítnout“ jevištní film. Jeho „sekvence“ oddělila zatmíváním, vůbec je na jevišti šero, možná ve snaze připomenout zašlé válečné filmy, možná charakterizovat zatemněnou Paříž, jenže i to je jen popisná ilustrace. Chtělo to najít způsob konkrétního „muzikálového“ jednání, zpevnit rozbředlý temporytmus. Scény z vysoké pařížské společnosti, všechny ty úklony, držení těla, líbání rukou, recitování s rukama podle těla, přecházení v pozadí, falešné úsměvy, nalévání šampaňského, z oka vypadly tradiční operetě. Operetní pěvci recitují repliky s oznamovací dikcí jako v Kálmánovi. Aby bylo alespoň chvilku veselo, přijde na jeviště přehnaná šarže homosexuálního choreografa.

    Ani Eva Zbrožková v titulní roli nemůže úplně překročit operetní profesi. Pro nikoho z ansáblu, ani pro ni, to však nebudiž výtka, jen konstatování nesprávného obsazení. Převažují činoherní scény, v nichž se handicap souboru provalí nejvíc. Tvůrci si vyžádali obsazení rolí konkursy, a sami ho schválili, čemuž se divím – potřeba zaměstnat členy stálého souboru je tu zřejmá. Zbrožková nakonec stvořila postavu obdivuhodně, jen operetně posazený hlas a technika ji trochu zrazují, jinak je to jediná průkazná kreace. A také Tomáš Novotný dal Armandovi osobitost, zpíval stylově zvláště šansony, ale neukotveným hlasem nedotahuje výšky a působí na jevišti nejistě.

    Leč vraťme se k ústřednímu problému, jímž je po mém soudu pro takový projekt nepřipravená produkce. Vytvořit vlastně nový původní muzikál znamená nejen vymýšlet nad papírem nebo na zkušebně, ale tu přibrousit, tam popustit na základě zkušebních představení. I Prostějovského text by takovou proceduru hodně potřeboval. Jenže v podmínkách stálého divadla se končí tam, kde tato fáze začíná – premiérou. Není čas se dílem zabývat, divadelní fabrika vyrábí další premiéry. Stálý soubor, byť redukovaný, si musí odkroutit svou mzdu, bez ohledu na specifika muzikálových rolí. Lze tak náročnou produkci realizovat v divadelní Ostravě? Sympaticky odvážný projekt podle mne zatím provozu stálé vícesouborové scény podlehl. Jako kdybychom chtěli chovat ryby v ptačí kleci. Jestli už v Ostravě nechtějí akvária, ale voliéry, budou muset chovat ptáky, a ne ryby.

    Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Michel Legrand, Alain Boublil, Claude-Michel Schönberg, Herbert Kretzmer, Marie Zamora, John Dempsey, Jonathan Kent, Sean Alderking: Marguerite. Překlad Michael Prostějovský. Hudební nastudování Karol Kevický, režie Gabriela Haukvicová–Petráková, scéna a kostýmy Aleš Valášek, choreografie Kristýna Černá, dramaturgie Patrick Fridrichovský. Česká premiéra v Divadle Jiřího Myrona 2. prosince 2010. (Psáno z reprízy 1. února 2011.)


    Komentáře k článku: Ryby nelze chovat v ptačí kleci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,