Divadelní noviny Aktuální vydání 1/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

1/2020

ročník 28
7.–20. 1. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Straussovy operní launy

    Richarda Strausse považuji za velkorysého a trochu marnivého malíře velkých orchestrálních a operních pláten, který definitivně poslal wagneriánství do slepé uličky, a není divu, že Schönberg a další museli prostě začít znovu a odjinud. Jeho velkými opusy končí 19. století, přestože vznikly po roce 1900, až když se seznámil se svým nejvýznamnějším libretistou Hugem von Hofmannsthalem. Komponoval hodně podivné příběhy, z nichž prýštily vyhrocené emoce a ostře se měnící nálady. Byl doslovný, ale nikoli popisný už pro obvyklou deformaci dramatického času, který podle potřeby hudbou zkracuje či častěji protahuje, a nedbá na pravděpodobnost jednání.

    Růžový kavalír, či spíše kavalír s růží (Václava Krejčí Housková, vpravo), předává vzácný dar Sophii (Jana Šrejma Kačírková) FOTO MAREK OLBRZYMEK

    Připomeňme, že u nás se oba velcí Richardové, Wagner i Strauss, hrají zřídka – přece nebudeme holdovat echt německé hudbě a z běžné logiky vychýleným příběhům tak vzdáleným obyčejnému životu! A pak jsou partitury interpretačně tak obtížné, že jen málokdo je dnes zahraje a zazpívá. Po roce 1989 se u nás opakovaně hrály dvě vůbec nejčastěji provozované Straussovy jednoaktovky: Elektra (dvakrát v Praze a jednou v Brně) a Salome (dvakrát v pražském Národním, z toho jednou koncertně, jednou ve Státní opeře, jednou v Brně a jednou v Plzni). Před rokem 1989 se hrál osmkrát i Růžový kavalír (Der Rosenkavalier), tehdy si na něj troufli skoro ve všech „oblastních“ divadlech, v Plzni ho v roce 1968 dokonce nastudoval operetní soubor! A výjimečně se objevily i Straussovy tituly komplikovanější: třikrát Ariadna na Naxu (uvedli ji také v Ostravě v roce 2008), dvakrát Arabella a jednou Mlčenlivá žena.

    Strauss po česku

    Také Růžový kavalír se po listopadu hrál, a sice v roce 1996 v pražském Národním divadle v režii Juraje Herze. Ale až později ze záznamů německých inscenací a hlavně poprvé naživo 2. dubna 2006 v berlínské Komische Oper mě opera ohromila, v provedení tehdy ještě málo známého dirigenta Kirilla Petrenka a režiséra Andrease Homokiho. Příval emocí, nostalgie, sentimentu a jemného smutku lomený echt německým fyzickým humorem, nad nímž však převážilo plynutí hudby symbolizující odcházející čas každého člověka. Stárnoucí Maršálka, které z postele utekl Octavian za mladší Sophií. Kdežto operní Prahou se nesly historky, jak se filmař Juraj Herz divil, že některé pasáže textu se zpívají opakovaně, případně jsou doprovázené jinou hudbou, než by pro své sekvence potřeboval. Inscenace nakonec nedopadla špatně, svou historickou roli splnila a byla diváky dost oblíbená, jen se nehrála o existenciálních pocitech vyplývajících z hudby, ale o konkrétních událostech vyčtených z libreta. Taková pěvecky výsostně obsazená hra se straussovskými zpěvy. Dirigoval tehdy Jiří Kout, který z německého angažmá jistě dobře věděl, jak Strausse hrát. Přesto jsem až v Berlíně slyšel, jak ta hudba může znít – a to po pravdě v Drážďanech, v Semperově opeře, kde je Richard Strauss jaksi doma a Růžový kavalír tu měl světovou premiéru (26. ledna 1911, tři roky před vypuknutím první světové války, která vlastně začala 20. století, režíroval Max Reinhardt), hrají jeho hudbu ještě niterněji. Jsem prostě přesvědčený o tom, že Strausse a Wagnera nelze jednorázově nastudovat, že je třeba dlouhodobě rozvíjet jejich detailní interpretaci s konkrétním orchestrem, filigránskou souhru všech nástrojů, absolutně přesné nástupy frází, které se musí neznatelně nořit z okolní hudby nebo z ticha, dynamiku rozevřít od pianissima po fortissimo tak, aby byl slyšet každý nástroj.

    Perfektní svícení, dokonalá symetrie a rokoková nádhera: v Brně naplňují partituru pocitově adekvátními obrazy FOTO MAREK OLBRZYMEK

    Brněnské obrazy

    Současné nastudování Růžového kavalíra v Janáčkově opeře je nesporně úctyhodné. Je dalším z operních zážitků, za nimiž se dnes holt musí do Brna. I když o hudebním nastudování dirigenta Roberta Kružíka platí výše napsané – přijde mi stylové, s někdy možná překvapivými tempy –, orchestru chybí zvuková dokonalost, a dokonce jsem na premiéře zaznamenal hodně slyšitelné hráčské chyby. A to je brněnský orchestr v posledních letech ve výtečné kondici a měl na pultech jiné hodně obtížné věci.

    Ze zvukové stavby opery odvodil režisér Jiří Heřman velkorysý symbolický prostor rokokového budoáru. Scéna a kostýmy, včetně paruk, ctí reálie rokokového příběhu do nejmenších detailů, ovšem nikoli kvůli historické věrnosti, cílem je naplnit opulentní partituru pocitově adekvátními obrazy. Heřman tentokrát dal hodně na literu libreta a na formování předepsaných situací, střídal herecky stavěnou komiku s estetizovanými obrazy, s jakými obvykle pracuje. Deklaroval, že tématem opery je plynutí času, ale víc se staral o nádhernou, z hudby vycházející podívanou stvořenou především dokonale vyladěným svícením, protisvětly s dramatickými stíny, bočním dosvěcováním, jemně se prolínajícím významovým zabarvením. Stačí se zadívat na titulní fotografii těchto Divadelek, jak precizně jsou nařasené záhyby šatů Maršálky domodelovány světly a stíny. Tak jsou vzdušně prostavěny a důmyslně prosvíceny velkolepé výjevy s využitím prostoru Janáčkova divadla, i když Straussově konverzačce by lépe vyhovovalo komorní jeviště. Režisér k dokreslení rokokové nádhery přivedl na jeviště ztepilého psa coby výtvarnou třešinku na dortu. A obstaral i pážata a černého Mohammeda (němé role), kteří v jeho pečlivě seřízeném stroji nesměli chybět. Kýžené dekadentní nálady jsem však z dokonalé podívané nevyčetl. Ani z perfektního mladého obsazení, jehož věková unifikace myslím neumožňuje vyjádřit existenciální smutek, jako třeba Revírníka v Bystroušce holt mladý pěvec může sebedokonaleji zazpívat, ale sotva prožít. Alžběta Poláčková je vznosnou, hlasově suverénní Maršálkou, ale čím se liší od stejně krásné, mladé, pěvecky brilantní Jany Šrejma Kačírkové coby Sophie? Inscenátoři se zaštítili prohlášením skladatele, že Maršálka má být krásná mladá žena a příběh se odehrává mezi zhruba třicátníky, poznal jsem však lepší řešení. Nejvěrohodnější je Octavian v dokonalém provedení Václavy Krejčí Houskové, a to jak v noblesním jednání, tak v dryáčnických scénách převleku za komornou, kterou brutálně znásilňuje Baron Ochs auf Lerchenau (Vůl ze Skřivanova) rovněž v brilantním provedení také příliš mladého Jana Šťávy. V Brně ale předvedli, že máme tuzemské pěvce schopné zvládnout krajně obtížné pěvecké a herecké úkoly. Podle mého však do starších rolí teprve dozrají. Nicméně obsazení i menších rolí je vedle jevištních obrazů největší kvalitou produkce. A také střídání symbolických obrazů s herecky rozehranými pasážemi. Přesto mi v brněnském Růžovém kavalírovi (neměli bychom konečně operu počeštit na Kavalíra nebo Rytíře s růží?) to významově nejpodstatnější chybělo.

    Národní divadlo Brno – Richard Strauss: Růžový kavalír. Libreto Hugo von Hofmannsthal, hraje se v jazykovém originále. Hudební nastudování a dirigent Robert Kružík, režie Jiří Heřman, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, sbormistr Klára Složilová Roztočilová, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra v Janáčkově divadle 29. listopadu 2019.


    Komentáře k článku: Straussovy operní launy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,