Jméno růže od italského filosofa, jednoho z nejslavnějších medievalistů současnosti a romanopisce Umberta Eca přiživil filmový hit se Seanem Connerym. Městské divadlo Brno nyní sáhlo po německé adaptaci Clause J. Frankla, kterou inscenátoři českému hledišti jemně didakticky dozdobili.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Růže na jevišti povadla

    Převést na jeviště knihu, jejíž obrovská popularita eskalovala do bezmála dvaceti milionů prodaných výtisků, je jistě lákavé. Úspěch románu Jméno růže od italského filosofa, jednoho z nejslavnějších medievalistů současnosti a romanopisce Umberta Eca přiživil filmový hit se Seanem Connerym. Městské divadlo Brno nyní sáhlo po německé adaptaci Clause J. Frankla, kterou inscenátoři českému hledišti jemně didakticky dozdobili.

    Viktor Skála (Vilém) a Vojtěch Blahuta (Adson) FOTO JEF A TINO KRATOCHVÍLOVÉ

    Franklův přepis vznikl jako vůbec první divadelní verze proslulého románu v červnu 2000, kdy byl v německém Wunsiedelu uvedený pod širým nebem a s využitím romantických hradních ruin. Dvacetileté divadelní vyčkávání od vstupu knihy na trh a její jevištní recyklace možná jemně naznačuje hlavní problém. Dnešní rychlá doba totiž s výpůjčkami mezi uměleckými žánry příliš neotálí. Jak ale převést vrstevnatý Ecův román, aby z něj nezbyla pouze „středověká“ detektivka? Jak traktovat nejen mysteriózní napětí, ale také spisovatelovu složitou intelektuální a zábavnou hru, v níž stojí citace středověkých děl vedle pseudocitací, v níž lze na jednom místě narazit na historická fakta a zároveň nejeden dějepisný výmysl, v níž jde nejen o životy mnichů, ale také o úvahy nad středověkou literaturou a kulturou obecně?

    Ambicí režiséra Petra Kracika byla nejen napínavá podívaná, ale zároveň sugerování náboženského oparu celého kusu, který nesází jenom na story a akci, ale také na myšlenky. Obojí snaha vyšla nakonec jako poněkud plochá. Brněnské Jméno růže je v sedmileté existenci rozlehlé hudební scény Městského divadla se 680 sedadly po Shakespearově Bouři teprve druhou činohrou, která se tu hraje. Rozměrný prostor vychází vstříc spíš skvěle nazvučeným muzikálům, živé hudbě, méně už mluvenému slovu.

    Kracikova inscenace nakonec „mluví“ přes mikroporty, kterých sice lze využít v hlasech dunících jakoby prostorami středověkého kláštera, ale právě tento technický zvuk se stane po čase umělou machou, zkreslující zážitek z činoherního herectví. Strach, že by herci velkou prostoru řečově nezvládli, byl oprávněný a evidentně větší než režisérova důvěra v hlasivky souboru. Velké jeviště se spoustou technických vymožeností je na první pohled ideálním místem pro vizuálně rozmáchlou podívanou. Dojem ovšem poněkud kazí kašírovaná scéna Jaroslava Milfajta. Iluzi kamenných stěn občas roztřese použitý materiál, také přijíždějící a odsouvaný labyrint největší knihovny světa v roce 1327 se spoustou světýlek působí teatrálně a neohrabaně. Filmové dotáčky plamenů, které se v závěru promění ve skutečné ohořelé cáry papíru poletujícího vzduchem, pocit nedokonalosti iluze jen zesilují.

    Režisér Petr Kracik balancuje mezi obřadností, tajemstvím a srozumitelným výkladem příběhu. Ponurou atmosféru dusného, ale v klášterní klauzuře i vědoucího středověku buduje pomocí hlasité hudby či kuželů světla vzpínajících se od země podél zdí anebo nástupy mnichů s loučemi na bočním schodišti hlediště. Nutné je však také sdělit a vysvětlit mnoho enigmatických momentů (vraždy, vidiny) i historických souvislostí (rozdíly v řádovém pojetí služby, disputace o majetku církve). Proto má místy inscenace podobu konverzační hry ze středověku, což děsuplné a záhadné efekty (z)ničí. Ke schematičnosti podívané přispívá nejspíš i připsaná scéna. V Brně na rozdíl od původního scénáře přibyl obraz nekompromisní učené hádky mezi dvěma řády o problému Kristovy chudoby. Tento výjev převzali tvůrci z Ecovy knihy, na jevišti však působí jako poněkud didaktické rozdělení aktérů na hodné a chudé františkány a blahobytu darebně holdující dominikány. Německá dramatizace zřejmě podobné dělení díky protestantské kulturní tradici nepotřebovala.

    Výsledkem je tedy jakási až televizní hra na středověk. Tajuplný gotický a navíc mystický thriller už kvůli plochosti scénáře a průniku naznačených inscenačních silokřivek vzniknout ani nemohl. Není třeba příliš rozebírat herecké výkony. Za připomenutí stojí jen ďábelsky dogmatický, slepý Jorge z Burgosu v podání Ladislava Koláře nebo ušlechtilostí zanícený Ubertin z Casale, jak ho naplno hraje Igor Ondříček. Větší plastičnost by inscenaci, která spíš animuje dění, než je nějak interpretuje, dodaly nadsázka a humor. Obojí totiž Ecovou knihou prostupuje. Ostatně vše se místy točí kolem „zvrhlého“ druhého dílu Aristotelovy Poetiky, která pojednává o umění komedie a o smíchu. Kracikova inscenace není žádným propadákem, má všechny znaky fortelné divadelní zábavy, veze se však po povrchu. Jistě nemuselo jít o žádnou jevištní esej na téma středověku, netřeba dělat na tomto místě advokáta oduševnělejší zábavě. Účelem komedie podle Aristotela bylo vyvolání smíchu, zatímco tragédie měly zprostředkovat city a poučení. Brněnské Jméno růže tedy dopadlo poněkud tragicky.

    Městské divadlo Brno – Umberto Eco, Claus J. Frankl: Jméno růže. Překlad Václav Cejpek a Monika Kučerová. Režie Petr Kracik, kostýmy Andrea Kučerová, scéna Jaroslav Milfajt, hudba Dalibor Štrunc, dramaturgie Ladislav Stýblo. Premiéra 19. února 2011.


    Komentáře k článku: Růže na jevišti povadla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,