Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rusalka nočňátko

    Na obálce programu k inscenaci opery Antonína Dvořáka Rusalka v Semperově opeře v Drážďanech je nejasná, jakoby z novin zvětšená silueta muže v klobouku, který v lijáku kráčí pustou noční ulicí. Na jevišti veritábl prostavěné náměstí někde na předměstí, orámované oprýskanými činžáky, mezi nimi utopený kostel, stromy, plakátovací sloup, vchod do metra. Vše v jevištně životní velikosti a patřičně ošklivé.

    Dlouho před prvními tóny předehry se v úplném tichu strojově přesně opakuje „filmová“ sekvence, ale naživo, do detailíčků nazkoušená: v podvečerním mrznoucím lijáku (premiéra byla v době předvánočních nákupů!) spěchají skupinky lidí do vchodu metra, babka tam prodává květiny, jednomu upadnou nákupy, jiný podklouzne, další nemůže roztáhnout deštník, do toho děti a psi. Ve výloze řeznictví půlky prasat. Místo lesních žínek vyjdou z prosklené haly vykřičeného domu prostitutky v negližé, odulé a vyzývavě zmalované, do rytmu hudby vstupního sboru se třesou ve výkladu erotické pomůcky, neboť z řeznictví je v mžiku sexshop zcela podle pravidel filmařského střihu.

    Sodoma Gomora

    Vůbec se tu dějí kouzelné věci, ovšem spíš z groteskního světa E. T. A. Hoffmanna než poetického J. Kvapila. Gotický portál kostela se roztočí jako ventilátor, plakátovací sloup se zasouvá a vysouvá a na chvíli se změní v obří zkumavku, v níž plave Rusalka coby mořská panna jako v panoptiku. Přišla na jeviště provokativně oblečena, jistě se živí vlastním tělem a otřela se i o staršího pobudu, z něhož se vyklubal Vodník. Však mu za to jeho žena Ježibaba, která je zahlédla z balkonu, přirazila domovní dveře před nosem, a měla proč, zahnul i s Cizí kněžnou. Sodoma Gomora, nakonec Cizí kněžna zákeřně zabije sokyni Ježibabu a Vodník Cizí kněžnu podřeže v posteli, ráno po té děsivé noci ho v želízkách odvede policie a mrtvolu převážejí do sanitky jak v závěru laciného hororu. Hříšnou Rusalku ubodaly jeptišky, zřejmě zapomněly na přikázání nezabiješ. Popěvek Lovce zazpíval na jednom z balkonů totálně zfetovaný muž zalévající z ostře žluté konvičky konopí v truhlících. Co tu je, a co není skutečné? Co je opravdu, a co jen jako? Ani u smrti a zabitých to není jisté.

    Pokud se otřásáte hnusem, co zase Němci provedli s naší pohádkovou vílou, vězte, že jde o třetí nastudování vyhlášené inscenace Stefana Herheima, který se již potřetí honosí čestným titulem Režisér roku. Téma Rusalky trochu nedůsledně převedl do touhy prostitutky konečně se vdát, přejít z noční tmy do sluncem zalitého dne. Víc ho totiž zaujal Vodník jako ušlápnutý a ženami terorizovaný mužíček. Princ je tu už teprve jen podružnou figurkou, neužitečný floutek, Rusalka ho také neprosí o lásku, ale o manželství, tak nebylo třeba, aby svůj život skončil árií Líbej mne líbej. Jediní dva muži v této inscenaci jsou jen pasivními objekty ženských válek a intrik, nejčastěji oblečeni do dehonestujících modře proužkovaných pyžam.

    Inscenace nejvíc působí jevištní „superrealitou“, dokonalou vizualitou, ovšem nikoli s cílem realisticky popisovat, ale stvořit zcela přesný, hmatatelný a přitom fantaskní svět, v němž je všechno možné. Sborové scény druhého jednání režisér převedl do karnevalové hry v maskách, ženy si slabocha Vodníka ustrojily za mocného Neptuna s trojzubcem, mumraj se přelije do hlediště, velká zrcadla ho ještě násobí a na diváky se snášejí blýskavé konfety.

    Drážďanské publikum
    bylo spokojené

    Zpívá se česky, ale německé titulky převádějí dikci postav i reálie příběhu tam, kde je režisér potřebuje mít. Proto také partituru upravil tak razantně, že to v současném operním světě nemá obdoby. Účelově škrtnul uvedenou Princovu árii a naopak otevřel obvyklé škrty v partu Ježibaby, které se mu hodily tím, že pojednávají o krvavé pomstě. Kuchtík s Hajným mu k ničemu nebyli, jejich druhý výstup škrtl a z prvního sestavil ansámbl nových postav: kněze, řezníka, policisty, lékárníka, pana Besserwissera (Rozumbrady) a dvou čumilů (Mr. High a Mr. Low). Úprava nebyla hudebně marná, otázkou je, jak je to s autorskými právy, vždyť od smrti Jaroslava Kvapila před dvěma roky uplynulo teprve půlstoletí!

    Drážďanské publikum bylo spokojené, ale na režiséra si někteří i zabučeli. Bez možnosti odstřihnout se od původního libreta oním účelovým převyprávěním však nový příběh v danostech opery nefunguje. Nehájím české rodinné stříbro, ani nezpochybňuji právo inscenátorů naložit s dílem podle svých potřeb a cením si toho, že důsledně, nesmělo by se ale před diváky zatajovat, že ve skutečnosti se zpívá a hraje něco jiného. Proto mě tato vizuálně dokonalá Rusalka nakonec nudila. A také pro zhudlařené hudební nastudování šéfdirigenta Národního divadla Tomáše Netopila ve velmi podivném stylu a tempech, tektonika celku se mu skoro rozpadla. Dokonce výteční hráči Sächsische Staatskapelle Dresden pod jeho taktovkou chybovali! Sólisté své bizarní postavy vedli herecky dokonale, ale co se pěvecké kvality týče, záviděl bych Drážďanům jen Georga Zeppenfelda (Vodník).

    Rusalčí německá sezona pokračuje ve Stuttgartu a Kielu a také v Komické opeře v Berlíně. Odhaduji, že ani tam Rusalka nebude nýt u měsíčním světlem zalité vrby.


    Komentáře k článku: Rusalka nočňátko

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,