Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rozrazil 5 – světla a stíny

    Cestu do Brna na „Provázek“ provázela v sobotu 25. ledna tohoto roku zvláštní atmosféra. Nelze ji při psaní o scénickém vydání páté série Rozrazilu pominout a zůstat chladnokrevně nad věcí. Sluší se připomenout, že to úplně první „číslo“ Rozrazilu vyšlo už před čtvrtstoletím a že se nedlouho po tom začaly dít věci, jež vyústily sametovou revolucí a volbou dramatika Václava Havla prezidentem republiky.

    Postneonormalizace

    Trabant křížený s labutí a Santa Claus aneb skeč Postneonormalizace aneb Už zase chlastáme (r. Vladimír Morávek) FOTO JAKUB JÍRA

    Tentokrát ovšem ve vzduchu visela pachuť z vyústění druhého kola přímé prezidentské volby, v níž se pomocí podrazů a lží, a to několikrát dokonce v přímém přenosu, prosadil „člověk minulosti“ Miloš Zeman proti našemu kandidátu Karlu Schwarzenbergovi.

    V jaké zvláštní zemi to dnes žijeme! Celé roky horovala většina českých politických i kulturních elit pro přímou prezidentskou volbu. Prezident zvolený všemi občany měl mít k lidem blíž a být větší osobnost než prezident vygenerovaný parlamentem – z několika osob neosob, na kterých se shodly partaje. Když byl před deseti lety zvolen prezidentem Václav Klaus, potkávali jsme ještě dlouho potom slušné množství nonkonformistů, jimž se pejorativně říká „pravdoláskaři“, kteří měli na klopě placku s oznámením, že Klaus není jejich prezidentem. Volba s neprůhlednými handly v pozadí, prezident poněkud, ó hrůzo, „přizvolený“ komunisty, mnohým připadala nedůstojná. A když tu deset let poté máme prezidenta vzešedšího přímou volbou z vůle všeho lidu, tak nastojte! Komunisté jej volili snad všema čtyřma, a on sám se na Hrad, hodně eufemicky řečeno, přímo prolhal. Rozčarování z výsledku volby bylo po příjezdu samozřejmě cítit i v brněnském Centru experimentálního divadla v Domě pánů z Fanalu na Zelném rynku – jako by se netrpělivě čekalo na příjezd někoho významného, a do toho přišla zpráva, že jej na cestě potkala vážná nehoda.

    Karla Schwarzenberga jsem si přál mít prezidentem nejen pro to, co jeho rod v minulosti učinil pro tuto zemi, a nejen proto, že jeho statečný otec, účastník odboje, byl také mecenášem české kultury.

    Na představení Rozrazil 2013 – O naší nynější krizi, které trvalo včetně přestávky čtyři hodiny, se podíleli společně nejen téměř všichni herci scén CED, a tedy Divadla Husa na provázku, HaDivadla i Divadla U stolu, ale i režiséři a dramatici. Velkolepý projekt sestává z dvanácti obrazů, jednotlivá zastavení cesty labyrintem současné společnosti se odehrávají na jednotlivých scénách divadelního domu, ale i v jeho zkušebně, skladišti rekvizit nebo v zadní části divadelní hospody. Diváci nebo spíš účastníci byli rozděleni do čtyř skupin pojmenovaných podle zvířátek (já byl žabička), dostalo se jim průvodců s pionýrskými šátky a vlaječkami a vyrazili, každá skupina po jiné trase tak, aby se ve finále všichni synchronizovaně sešli ve velkém sále. Znamená to, že v určitém časovém limitu paralelně probíhalo hned několik minipředstavení a že se všechna nejméně čtyřikrát zopakovala. Je nutno ocenit, že během celé performance nedošlo k žádným citelným prodlevám, nebo dokonce ke srážkám, a že nikdo z diváků ani herců nezabloudil nebo se neztratil.

    Na úvod u vstupní branky před divadlem diváky vítali družička a družba – oba v ženském lidovém kroji: Cyril Drozda připomínal Marii Šulákovou, Marie Ludvíková také, ale o poznání méně. Kromě štamprličky na uvítanou (nikdo po ní neoslepl) vyfasovali všichni své zvířátko a průběžně byli rozřazeni do skupin. V oknech divadelního domu, v jeho foyer a posléze i v průběhu celého maratónského spektáklu se jako obživlé mravní apely až imperativy objevovaly osobnosti českých dějin známé z českých bankovek, od Karla IV. k TGM, přes Komenského, Němcovou, Palackého a Destinnovou. Trochu to připomenulo cimrmanovské České nebe, ovšem bez Husa a Havlíčka i bez svatého Václava. Kde je Anežka, blesklo mi hlavou, ale vzápětí jsem si uvědomil, že byla stažena z oběhu a že bankovku s jejím portrétem nahradila mince. Svatá Anežka Česká na platné bankovce už dva roky chybí.

    Gabriela Štefanová a Ondřej Kokorský v klauniádě o pozici demokracie (r. Michal Hába) FOTO JAKUB JÍRA

    Brajgl duše i těla

    V pátém dílu Rozrazilu se představil různorodý kaleidoskop výjevů a scén, jejichž obsah obzvlášť ve spojení s výkladem politického dění v zemi většinou trpěl nepříjemným sklonem k prvoplánovým zkratkám a zploštěním – a ruku v ruce s nimi k moralizování.

    Ivana Hloužková a Marie Ludvíková se ve skeči nazvaném Brajgl (režie Anna Petrželková) jako uklízečky nebo houmlesačky brodí rekvizitárnou v „děsném brajglu“ a snaží se prostor kolem sebe alespoň nějak pofackovat. Eklují a vzdychají: bordel, binec, hnus. Je to přesvědčivé, zábavné, leč poněkud jednotvárné. Něco podobného se v obměnách opakuje i u řady dalších scén. To, že se někomu z podobného brajglu dělá špatně od žaludku, je jedna věc. Je-li však umělcem, a to umělcem nikoli estrádním, ale divadelníkem, potom bychom od něj čekali, že základní pocity své postavy dokáže vyjádřit sofistikovanějšími a přesvědčivějšími nástroji, než je okázalé předvádění toho, jak je mu na blití a jak pořád (téměř) blije.

    Jako čistý obraz, romanticky čnící nade vší sprostotou a podlostí veřejného života, vyznívá v kontextu všeho animovaného brajglu a zmaru pohybová kompozice Evy Tálské s hudbou Miloše Štědroně Zatracený duše hádka s tělem. Můžeme na chvíli myslet na věci vážitelné nesnadněji než „hříchové zjevní“ jako korupce nebo klientelismus, jejichž neúprosné tepání máme, většinou metodou s bubnem na zajíce, většinou před očima. Přitom ani zde není radno házet na povel po někom kamenem: kolikrát už tu bylo mnoho povyku, a skutek nakonec utek. Vybočení z tuzemské politické reality představuje také moralita Golem 10.01 (režie Barbara Herzová) o dopingu ve sportu a v cyklistice zvlášť, inspirovaná patrně případem Grega LeMonda, v němž Vladimír Hauser v cyklistickém dresu strhl diváky maniackým výkladem filosofie sportovního úspěchu ke svižnému výstupu po schodišti do čtvrtého poschodí.

    Rubrika Krněnské okénko, kterou obstarala společnost Žít Brno, se mohla jevit jako živá a vtipná ilustrace nejen toho, jakým způsobem často probíhají v režii magistrátů konkursy, ale i toho, jaký nevděk nejen světem, ale i městem (Brnem) vládne. Nebýt jedné vady na kráse: kdyby Terezie Petišková, teoretička umění a úspěšná kurátorka řady výstav, vítězka konkursu na místo ředitele Domu umění, nebyla ve fiktivním vstupním pohovoru zaměstnankyní Domu umění prezentována jako nějaká protekční Nána oblibující socialistický realismus. Mohou být podobné podpásovky projevem či produktem něčeho jiného než morální i duchovní zakrnělosti?

    Divadlo U stolu zastupoval jeho principál František Derfler distingovaným a plastickým přednesem eseje Milana Nakonečného Ztráty a nálezy, který představuje pokus o hlubší vhled do dění posledního zhruba dvacetiletí, ale i on, jakmile chce být pozitivní a budující, omezuje se na apely, moralismy a hraběcí rady.

    Trabant křížený s labutí

    V letitém českém sporu (hyper)moralismu s laissezfairismem, který otřásá v posledním desetiletí českou kotlinou, se většinou ocitám na straně toho druhého – hranicí snesitelnosti pro mne přitom představuje známý výrok prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína na adresu tehdejších poslanců: Když už (ta prasata) žerou, tak ať při tom aspoň nemlaskají. Moralismus generalizuje: politici, až na několik spřátelených, podle něj žerou a mlaskají všichni bez rozdílu. A můžou za všechno i jako vláda, třeba i za to, že u nás v minulých měsících vraždil metylalkohol, jak vyplývalo ze skeče Postneonormalizace aneb Už zase chlastáme. Doufám jen, že trabant křížený s labutí, který v závěru vyjel triumfálně z pozadí, nebyl jen nechtěným předznamenáním časů, které nás teprve čekají. Režiséru Vladimíru Morávkovi se přesvědčivěji povedla scénka Minuta hořkých pravd, v níž v televizním studiu, kde se herci chystají přednést důležité sdělení, začnou živý i mrtvý inventář zabavovat exekutoři. Závěrečná scéna první části nazvaná Pekla hrůzy aneb Libušino proroctví mi jenom potvrdila to, že když Břetislav Rychlík dělá něco jiného než umění, jedno zda filmové nebo divadelní, obzvlášť tlačí-li příliš na politickou pilu, je poloviční nebo dokonce čtvrtinový. Účinnost pasáže, kdy švejkovsky postrojený Cyril Drozda přednáší znepokojivé zprávy BIS, na které odpovídá Pavel Zatloukal trojitým neměkkým Ne, se poněkud zvrací ve svůj protiklad, když herci napodobujícímu Klause naskočí ne psí, ale rovnou ďábelská hlava…

    Celé dvanáctidílné páté představení Rozrazilu je nejspodnější tam, kde chce lidi utvrzovat v tom, že za jejich neštěstí a bídu může pokaždé společnost, stát, a to ne v podobě abstrakcí, ale konkrétně jako vládnoucí politici, banda tunelářů, po nichž zůstává úpějící spálená země. Že jsme to už někde slyšeli? Bodejť by ne! S těmito slogany přece vyhrál parlamentní volby v roce 1998 nově zvolený prezident Miloš Zeman. Když jednomu římskému císaři kdysi na penízu daně nevadilo, s poukazem na to, že nesmrdí, že je ze záchodů, proč by tomuto budoucímu prezidentu republiky mělo na některých hlasech vadit, že jsou z žumpy? Moralizování teď moc nepomůže, ani pláč nad rozlitým mlékem. A v krátkodobé časné perspektivě je se třeba obávat toho, abychom po skončení mandátu nebo pádu současné nespravedlivě ostouzené vlády, v níž je Karel Schwarzenberg ministrem zahraničí, nebyli svědky stejného sešupu z deště pod okap jako při „vymodlené“ přímé prezidentské volbě.

    Karla Schwarzenberga jsem si přál mít prezidentem nejen pro to, co jeho rod v minulosti učinil pro tuto zemi, a nejen proto, že jeho statečný otec, účastník odboje, byl také mecenášem české kultury, ale především z toho důvodu, že by nepoměrně lépe reprezentoval tuto zemi a také by nepoměrně lépe rozuměl povzdechu básníka Vladimíra Holana, že bez ryzí transcendentály se žádná stavba nedostaví, ach nikdy nedostaví. Což si autoři, soudě alespoň podle některých narážek z velkého finále, přinejmenším zčásti uvědomují. Dokud český národ skutečně neprozře a nezbaví se falešných domácích bůžků, bude stále, jak napsal skoro před sto lety Josef Florian, jenom chňapat po liščích ocasech, za což se mu v hojné míře bude dostávat kopanců čertových kopyt.

    Odkud ale začít?

    Centrum experimentálního divadla Brno: Rozrazil 5/2013 – O naší nynější krizi: scénický časopis Divadla Husa na provázku, HaDivadla a Divadla U stolu. Režie celku Vladimír Morávek, Marián Amsler, dramaturgie Josef Kovalčuk, Petr Oslzlý, Miroslav Oščatka a Anna Saavedra. Premiéra 25. ledna 2013 v Divadle Husa na provázku. (Psáno z reprízy 26. ledna 2012.)


    Komentáře k článku: Rozrazil 5 – světla a stíny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,