Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rozloučení se Stanislavem Zindulkou

    Vážená rodino pana Zindulky, vážení smuteční hosté, tedy vlastně my všichni dočasně pozůstalí.

    Stanislav Zindulka s Petrem Nárožným ve Smočkově inscenaci Hauptmannovy hry Před západem slunce (2013) Foto archiv divadla

    Odchodem Stáni, nikdy jsem mu nedokázal říct Stando, přišlo mi to příliš klukovské, jsem se vlastně stal doyenem Činoherního klubu, a je tedy mou smutnou povinností, ale měl jsem spíše říci mou poslední službou zesnulému kamarádovi, rozloučit se jménem všech členů Činoherního klubu.

    Začnu zdánlivě odjinud. Před mnoha lety mi přišel z České televize balík scénářů s nabídkou hlavní role v seriálu. Ať to přečtu a vyjádřím se. Odjížděl jsem ten den na náročný zájezd, a proto jsem požádal svou ženu, ať to zkusí přečíst a aspoň trochu mě informuje, jaké to je. Po návratu, za pár dní, mi žena řekla – Petře, je to krásný text, ale ty to rozhodně hrát nemůžeš. Ten pán je popisován jako drobný plešatý křepký mužíček a jednou je tam dokonce napsáno – rozběhne se a své milované, obrovité ženě skočí do náruče. Ty máš devadesát kilo a sto osmdesát pět centimetrů. Proboha, kdo by hrál tu ženskou?

    O den později mi ve Filmovém klubu hned ve dveřích pan režisér Kachyňa řekl – ježíšmarjá, já myslel, že jste takovej spíš skřítek, takže jistě chápete, že to hrát nemůžete.

    Velký režisér a moudré rozhodnutí. Stáňa Zindulka byl ta správná volba. Jsem hluboce přesvědčen, že úspěch seriálu Vlak dětství a naděje a tvůj pan Pumplně, to bylo to peříčko, které se lehce sneslo na misku vah a převážilo pochyby. Rozhodl ses a udělals něco, co si v naší branži troufne málokdo. Ve svých sedmapadesáti letech, skoro na prahu penzijního věku, po Hradci Králové a Brně, kde jsi byl renomovaným hercem, který zde odehrál dlouhou řadu často zásadních rolí, a kde jsi též byl váženým a milovaným učitelem na konzervatoři – jsi odešel do Prahy.

    A tady, co si budeme povídat, začal tak trochu znovu. Ale zkušeností jsi měl na rozdávání, divadlo jsi miloval a práce ses nikdy nebál. Za těch skoro třicet pražských let to bylo opravdu mnoho rolí na divadle, ve filmu, v televizi. A také přišla postupně celá řada ocenění a cen, včetně té nejvyšší. To jenom potvrdilo, že tvé rozhodnutí bylo správné.

    Seděl jsi v šatně vedle mě a já byl rád, že jsem poznal někoho, kdo si nikdy na nic nestěžuje, kdo má divadlo hluboce rád a má také rád dobré knihy a dovede o nich s velkým zaujetím mluvit. Také jsi byl jedním z těch dnes už vzácných herců, kteří když byli obsazeni do role v divadle, všechny ostatní závazky dali stranou. A jednu věc jsme měli společnou – když je sraz v 10:30, tak to není v 10:35, to je špatně, to je pozdě! A taky jsi miloval anekdoty a rád ses smál, moc rád…

    Před šesti lety jsi mi důvěrně sdělil, že máš vážnou chorobu. Ale naštěstí máš skvělou rodinu kolem sebe a moudrého pana profesora, který ti řekl, že je reálná naděje po jistý čas žít plným hereckým životem. To bylo poprvé a naposledy, co jsi o nemoci mluvil. Pak už nikdy, natož aby sis na něco stěžoval, dál jsi hrál, točil, nazkoušel nová představení a odehrál jich stovky. Kdykoli jsem se zeptal na zdraví, řekls, a vidím tvůj úsměv, zatím dobrý, klepu na dřevo.

    Když jsme před Vánocemi hráli Tanec bláznů a pak se loučili s přáním všeho dobrého v novém roce, docela tiše, skoro jakoby nic, jsi řekl: Péťo, je to špatný, teď už moc špatný. Pan profesor mi slíbil pět let, a vidíš, daroval mi šest. Já jsem vlastně měl krásný život. Pak jsme se rozloučili – a pak jsi odešel…

    Často si lámeme hlavu, co je smyslem našeho života. Mnohokrát jsem tu otázku dostal také. Odpovídám po léta stejně. Pan profesor Charvát, světoznámý endokrinolog, přednosta interní kliniky, měl v minulém století v hlavní chodbě své nemocnice dlouhá léta zavěšený transparent s jeho slovy, snad cituji přesně, je to už dlouho: Nevím, co je smyslem lidského života, ale jsem hluboce přesvědčen, že po každém z nás by měl na zemi zůstat kus poctivé práce.

    Tys, Stáňo, tenhle vzkaz naplnil vrchovatě. Díky. Sbohem.

    Petr Nárožný

    • Autor:
    • Publikováno: 15. dubna 2019

    Komentáře k článku: Rozloučení se Stanislavem Zindulkou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,