Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rozlety a pády Fringe festivalu 2018

    Fringe festival v Edinburghu loni oslavil životní jubileum. Letošní 71. ročník mu ale co do programové nabídky nezůstal nic dlužen. Opět představil velká jména bok po boku začínajících divadelníků, doufajících, že jim Fringe změní život. Někdy mají štěstí, posbírají ceny i cenné kontakty, jindy aspoň spoustu zážitků. Čeští umělci se letos nezúčastnili, proto jsem se při výběru představení řídila doporučením místního tisku a někdy jen „slepou“ důvěrou, respektive zvědavostí probouzenou PR anotacemi…

    Toto je příběh o naplňování základních potřeb… Pauline Knowles a Jim Docherty v inscenaci hry Garyho McNaira After the Cuts (režie Beth Norton, Raw Material Arts Ltd. v koprodukci s The Beacon Arts Centre) FOTO EOIN CAREY

    Obstarejte si kolo, abyste se po městě pohybovali rychle. Zhlédněte toho co nejvíc, naučíte se hromadu věcí. A kupte si falafel v Palmyře, radil návštěvníkům Fringe dramatik Gary McNair v magazínu The Stage. Chodila jsem pěšky a stravovala se výhradně nezdravou krmí ve festivalových centrech. Přesto jsem se pokaždé těšila, jaká nová překvapení, rozčarování i zadostiučinění mi třítýdenní Edinburgh přichystá.

    Národ sobě

    Není bez zajímavosti sledovat, jak se Britové vztahují sami k sobě – ke svým institucím, ke svému vlastenectví. Následující dvě zastavení reflektují jejich umělecký smysl pro sebeironii.

    Britská NHS (National Health Service) letos slaví sedmdesáté narozeniny. Fringe dal slovo hned několika „gratulantům“. Mezi nimi nechyběl ani již citovaný skotský dramatik (jindy též herec a režisér) Gary McNair, který pod titulem After the Cuts načrtl svou dystopickou vizi Británie bez veřejně dostupného, státem hrazeného zdravotnictví. Hra vznikla před třemi lety, kdy se v Británii začala debata o privatizaci NHS (dnes se naplnění této myšlenky jeví ještě realističtěji). McNairova představa budoucnosti, zasazená do roku 2042, je ponurá, respektive – slovy autora – stejná jako dnešek, ale zas***ější: nejen nafta a čokoláda se stávají nedostatkovým zbožím, vyspělé země svírá v nabroušených kleštích chudoba… Jak už autor předvedl na Fringi ve svých předešlých dramatických dílech, například v roce 2015 monodramatem A Gambler’s Guide to Dying, v němž sám vystupoval, i tentokrát testuje specifický sociálně-politický fenomén na osobní úrovni individuální zkušenosti (jakkoli smyšlené).

    Jim v jeho hře tvrdí: Toto je příběh o naplňování základních potřeb. Vskutku. Zaobírá se v první řadě dilematem, kde si opatřit zdroje a jak daleko zajít v extrémní životní situaci. Jimově ženě Agnes telefonní automat oznámí, že je povinna uhradit dlužnou částku za podstoupené vyšetření, poté co jí lékaři diagnostikují rakovinu plic. Hra nikterak neulpívá v tématu šoku z odhalení smrtelné nemoci ani nelíčí drama postupující choroby a devastující prožitky s ní spojené. Ale odvrací pozornost k finanční stránce věci, k otázce, kde sehnat peníze na léčbu, jak si s danou situací prakticky poradit. Přitom ani politika není předmětem hry. Pravidla nulové intervence státu jsou natolik zaběhlá, že se nad nimi takřka nikdo nepozastavuje. Autor klade důraz na vztah mezi manželi, jež k sobě poutají dlouholeté společné vzpomínky, které stárnoucího Jima nutí podstoupit cokoli pro záchranu života partnerky. Jelikož ledvinu už prodal, když jeho byznys visel na vlásku, zbývá jediné, zoufalé a dostatečně bizarní řešení: proměnit garáž v operační sál a „opravit“ manželku jako rozbitý vysavač. Výsledkem je emotivně působící černá groteska, jež v divákovi vyvolává stejnou měrou lítost, smutek, vztek i frustraci. Režisér Beth Morton se snaží udržet univerzální charakter výpovědi, zdůrazňuje obecný motiv lásky a beznaděje, což je v tomto případě možná škoda. Zaměřit se více na osudy obou postav zasazené do konkrétního časoprostorového rámce by dramatickému vyznění inscenace prospělo.

    Druhou inscenací zabývající se současnou britskou společností byla one-man show Chrise Thorpa Status. Jejím výchozím bodem je proslulé prohlášení premiérky Theresy May: Pokud se považujete za světoobčana, nepatříte nikam. Postava hry pochází z jihu Londýna a po brexitu se rozhodne opustit svou vlast a zbavit se své národnosti. Nazlobeným líčením svého putování, které Chris Thorpe doprovází „neučesaným“ brnkáním na elektrickou kytaru, se snaží narušit tradiční koncept bělošské britské nadřazenosti. Přeskoky ve vyprávění, kompulzivními návraty i obrazivou fantazií se snaží vyrovnávat s anglickou, potažmo britskou národní identitou, kterou narušuje, zpochybňuje, konfrontuje s jinými. Vision quest v arizonské poušti, kde se protagonistovi zjevuje dívka z někdejšího východního Německa, drink s privilegovanými expa(trio)ty v singapurském finančním centru ani pokec s utonulými uprchlíky, kteří na sebe posmrtně berou masku lepenkových průvodců letištní halou, mu uspokojivě neporadí, jak existovat bez domova, jak utéct a nechat část sebe sama kdesi daleko za zády. A tak se postava vrací do svého londýnského bytu, povědomého časoprostoru, který definuje její bytí, což platí i naopak. A je lhostejno, byla-li Thorpova průzkumná cesta reálná, nebo pouze imaginární. Stvrzuje základní premisu: je třeba zodpovědně patřit konkrétnímu místu. Všemu navzdory. Thorpova one-man show v režii Rachel Chavkin je druhou ze zamýšlené trilogie her zkoumajících vztah jedince a britské politiky. Neotřelým způsobem nahlíží téma národní identity a jejího rozkládání. „Zavilé“ tepání do vlastních řad odměnil deník The Scotsman prestižním oceněním Fringe First.

    Skutečnou „ránu mezi oči“ mi zasadila kanadská loutková produkce pro dospělé z dílny The Old Trout Puppet Workshop nazvaná Famous Puppet Death Scenes. Po všech stránkách trpící loutky… FOTO JASON STANG

    Bujaré obrazy smrti

    Aby politiky nebylo málo, zastavme se u další sociálně-kritické teze. Tentokrát překračuje hranice britského království a nešetří nikoho. Julian Spooner, zakladatel Rhum and Clay Theatre Company, metodou práce inspirované Lecoqovou školou, převádí ve své sólo performanci Mistero Buffo ikonické dílo Daria Foa do energizovaného jazyka fyzické akce. Duchovní hudbu tu prolíná taneční hip-hop a hlavní hrdina, žonglér, trsá v teplákové soupravě. Spooner je ve svých mnohačetných „vtěleních“ cynický i apelativní. Jeho jokulátora dovádí k šílenství dezinterpretace Ježíšova odkazu, zneužívaného pro osobní zisk, když církev dokáže obratně vyměnit ideál chudoby za pozlacený oltář, kříž za meč atp. Rouhá se, obviňuje všechny, zuří. Jeho vzpoura je namířena proti korporátnímu systému i proti Kristovu poselství, které bláhově věřilo, že bude někým vyslyšeno, zatímco bezděčně přisluhuje moci. Z původních třinácti Foem zpracovaných biblických příběhů vybírá Spooner pět. Poslední dvě – Lazarovo vzkříšení a Ukřižování – palčivě demaskují dějinné lidské jednání a zakořeněnou povahu člověka, deklasující zázraky i utrpení na profánní show, bezskrupulózní podívanou. Přesto je každá revoluční výzva planá, každý subverzivní útok se míjí účinkem. Autor i Spoonerova performance nechávají malý, leč významný prostor nevyzpytatelnému tajemství víry, jež reálné záměry jednotlivce nekonečně přesahuje a trivializuje. Soubor Rhum and Clay si za svou působivou produkci odvezl ocenění odborného týdeníku The Stage Edinburgh Award.

    Skutečnou „ránu mezi oči“ mi ale zasadila až kanadská loutková produkce pro dospělé z dílny The Old Trout Puppet Workshop nazvaná Famous Puppet Death Scenes. Po všech stránkách trpící loutky tu mají údajně za úkol zbavit diváky strachu ze smrti. A skutečně, strach je to poslední, co přes veškeré zhnusení a odpor (v mém případě) či bujaré veselé (překvapivě značné části publika) na této produkci zakusíte. Zobrazení smrti na desítky způsobů je výchozí myšlenkou i jediným záměrem inscenace, která se dá cele obsáhnout souslovím „kanadský žertík“. Bezbřehý infantilní humor sestává výhradně z oplzlostí, nechutných perverzit a morbidností, samoúčelného masakru loutek pro pobavení obecenstva (nebo spíše masakru obecenstva pro pobavení sebe sama?). Přestože loutky a scénografie nejsou špatně vyvedené, inscenace nenabízí jediný slušný nápad. Fakt, že znechuceného diváka opouštějícího sál během představení, herec-loutkovodič pronásledoval až na chodbu, ostatně vypovídá o mnohém.

    Česká (ne)zkušenost

    Poslední poznámku věnuji divadelní formě, s níž se setkáváme u zahraničních produkcí, ale u nás s ní nemáme prakticky žádnou zkušenost. Na Fringi jsem v posledních letech mnohokrát viděla perfektní technickou práci s kýčovitě lyrizovanou „krásou“ divadla masek. Navzdory (leckdy) perfektnímu provedení používají tyto produkce stále stejné výrazové prostředky a vyvolávají stále tytéž emoce. Diváci se vždy a znovu dojímají nad něžnou láskou vzájemně o sebe pečujícího stárnoucího páru, tesknou osamělostí hrdiny po smrti jeho partnera či melancholickými vzpomínkami na mládí s úlevnými poryvy odlehčujícího humoru. Všechno je to esteticky působivé, roztomile nevinné, melodramatické a… tuctové, nesčetněkrát obehrané.

    Taková byla letos například Infinita i u nás známého německého souboru Familie Flöz. Už samotná expozice nese všechny sentimentální prvky potřebné k dosažení „kýženého“ efektu. Na plátno promítaný průvod stínů za doprovodu vyzvánění zvonů neomylně navozoval truchlivou notu malebného venkovského pohřbu; na osamělé lavičce hrála nebožka své poslední sólo na čelo; stařec na vozíčku tiše rozjímal nad hrobem zesnulé družky. Střih a návrat do dětství – batolecí věk, jesle, první láska… Dynamika životního cyklu, letícího času kontrastuje s nehybností (zdánlivě) nikam nesměřujícího konce života. Děti ve školce jsou motivicky propojeny se seniory v domově důchodců. Obě věkově vzdálené životní etapy spojuje mimo jiné neúnavná, zlomyslná hašteřivost. Paralely světa na prahu života a na prahu smrti, kde si určité modely chování provždy podrží svou platnost, vykreslují groteskně individualizované charaktery. Masky batolat v dupačkách – ne nepodobné televizním Teletubbies – dovádějí iluzi dětství téměř k dokonalosti. Obdivuhodně přesné jsou pohybové studie jejich jednání (první miminkovské pokusy o plazení, snaha zmocnit se tranzistoru postaveného na naddimenzovaném stole atp.). Vrcholný moment ovšem obstará trojice důchodců na lavičce při poslechu hudby. Utrhnou anténu z rádia, muzika však neustává a jejich úkolem je vlastní rukou nebo holí signál udržet, respektive vždy znovu zachytit. Prostota absurdní situace je tak platformou řady gagů i zábavného glosování individuálních povahových rysů. Hudba (hra na čelo a na klavír) funguje jako jednotící princip inscenace. Stojí skromně, nezúčastněně stranou, vně všednodenní banality. Drnká na citlivou strunu posluchačů a „zušlechťuje“ tragikomický obraz mentálně i fyzicky „upadajícího“ stáří. To vše by mohlo fungovat, kdyby se po čase nezačalo představení opakovat, vyčerpávat, vléct. Jako by si tvůrci nevěděli rady s pointou. Uměle děj nastavují, ale šroubky příběhu nedotahují. Situace se podobají jedna druhé, rozuzlení (pokud se o něčem takovém dá mluvit) nepřichází, dění i příběh se rozpadají. Na vině je – obávám se – závazný sentimentální mód těchto produkcí, které vybočení ze zajetých kolejí ze své podstaty neumožňují. Nebo jsem aspoň nikdy nic takového na Fringi ani jinde nezaznamenala.

    Kvapným pochodem po Bristo square jsem se koncem srpna loučila s letošním ročníkem festivalu. Bylo poledne a asi šestiletý chlapec, pobízen cedulkou s nápisem Spray Trump, se trefoval stříkací pistolí do pouličního performera s blond parukou a červeným míčkem v puse coby klaunským nosem nebo roubíkem. Busking je tu ve všední dny mezi devátou hodinou ranní a pátou odpolední zakázán, Fringe si však servítky nebere a do chodců pere své dovádivé teatrální projektily děj se co děj. Nic naplat. Edinburgh (stále) žije!


    Komentáře k článku: Rozlety a pády Fringe festivalu 2018

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,