Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rozhněvaní blogeři spílají divadlu No. 6

     Varyš píše Bernátkovi

     Milej Martine,

     založit si takovou Dílničku tvůrčí práce kritiků s umělci, to bych chtěl. Ale na druhou stranu, v dnešní překomunikované době se dívám s podezřením na všechny ty řeči o dialogu a jeho potřebě. Jsem zastáncem co nejpřísnější izolace, nemyslím si totiž, že dílo je prostředkem komunikace mezi tvůrcem a recipientem, ani že kritik komunikuje s autorem. Ideální by byly tři izolované, o sobě prakticky nevědoucí světy…

     Trochu mě pak nadzvedává Tvá zmínka o tom, kdo dělá z diváků hlupáky. Není to už moc blízko všem těm zvoláním o plných sálech, o divácích, co si chtějí hlavně odpočinout, a vůbec diváckému populismu?

     Přiznám se, že sama existence Národního divadla Brno mi přijde notně bizarní a vlastně pro nejrůznější obskurno jako stvořená….

    Bernátek píše Varyšovi

     Milý Vojto,

     přece víš, že národní identita a pojem národ jsou historicky proměnlivé. Existence Národního divadla v Brně či kdekoliv jinde mi přijde stejně obskurní jako existence jakéhokoliv jiného divadla. Proto bych se vykašlal na tvrzení, že národ, či otázka národního umění nebo národní dramaturgie je anachronismem, nezabýval se vtipkováním na účet vlastenectví a snažil a konstruovat smysl „národního“ dnes. Od takového ustavičně stojícího Národního divadla bych pak požadoval formulaci národní otázky či provokaci národa, jak ty očekáváš od kamenných scén.

     Co bychom si počali s takovým Horáckým nebo Slezským divadlem? Jakou důvěru a péči věnujeme „národu“, tak se chováme i k divadlu. Chápu tvůj zájem o bizarno, generálně máme stejné gusto a i mě vadí nedůslednost a průraznost jak pana Plachého, tak vůbec většiny kamenných divadel v Čechách a na Moravě. Přesněji: vadí mi stud a neodpovědnost vůči velkým „pojmům“. Máme sice Státní operu, ale copak se někdo pozastavuje nad tím, s jakou státností se tam obcuje? A které divadlo se dnes prohlásí za státní, aniž musí být nutně státem vlastněno? Která scéna, velká nebo komorní prohlásí, že sympatizuje se Stranou zelených nebo se sociálními demokraty? Nebo: proč dnešní divadla nemají v názvu slova „moderní“, „dělnické“, „revoluční“, „anarchistické“, „komunistické“, „kapitalistické“ divadlo?

     Celé znění dopisů najdete na http://www.divadelni-noviny.cz/varys-pise-bernatkovi-no-2/ a  http://www.divadelni-noviny.cz/bernatek-pise-varysovi-no-2/


    Komentáře k článku: Rozhněvaní blogeři spílají divadlu No. 6

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,