Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rozhněvaní blogeři spílají divadlu (No. 5)

    Varyš píše Bernátkovi

    Milej Martine,

    přizval jsem Tě, abychom tu konzervativně nezakrněli a nezaschli, jak se to stává jinde – vítej tedy na místě, kde nejvíc fouká, při psaní na vidrholci. Trochu sis sám naběhl, neboť na veřejné diskusi o kritice pravils, že máme určovat nová témata k diskusi, a neděláme to.

    Pomalu se zdá, že zůstávám posledním příznivcem divadelní poetiky Zdenka Plachého. Po con amore na něj, zdá se, nakonec zanevřel i Vladimír Just, jehož recenze v Lidovkách je taková uctivě záporná. Zarazilo mě jen, že poslání velké dotované scény (tady Národního divadla Brno) vidí v hledání nového divadelního jazyka. Inu, nevím. Já si myslím, že velká divadla mají hlavně provokovat…

     

    Bernátek píše Varyšovi

    Milý Vojto,

    s šustěním stránky v novinách jsem prohledával a od všech stran strašný puch sem ostře zavál… Vladimíru Justovi křivdíš, na poetiku Zdenka Plachého nezanevřel. Proto Ti posílám úryvky rozluštěné z poznámek připsaných na okraj letáčku ND Brno, který kdosi v nestřeženém okamžiku vytrousil na Zelném trhu v Brně, kde jsem jej objevil.

    Na dvou místech použil Just spojení „samo o sobě“. Táže se, jak souvisí umělecká podvratnost Střežených parnassistů L. P. 2010 s Toscou, Tristanem a Isoldou a Evženem Oněginem. Domnívá se, že: postavit před diváky dnes, v době totální relativizace všech hodnot a žánrů, tři velké, „nelomené“ a tragické romantické příběhy, jejichž aktéři – milenci – vypadají z hlediska dnešní normy chování jako vyšinutí blázni, je samo o sobě podvratným činem.

    V závěru recenze píše: Navzdory výhradám chci však odvaze tvůrců zatleskat: spojit tři velké operní příběhy do smysluplné činoherní koláže s neodmyslitelnými hudebními úryvky v klíčových pasážích, s účinnou pomocí filmové projekce – viz Tristan a Isolda, už to samo o sobě naplňuje poslání velké dotované scény, jež nejen může, ale musí hledat – i za cenu dílčích neúspěchů – nový divadelní jazyk.

    Jakého smyslu je koláž plna, jaké úryvky má na mysli, proč mu přijdou neodmyslitelné v (jakých?) klíčových pasážích? Ať si laureát ceny F. X. Šaldy tleská čemu chce, nerozumím tvrzení, že žijeme v době totální relativizace všech hodnot a žánrů. Pak by i „podvratnost“ inscenátorů byla relativní…


    Komentáře k článku: Rozhněvaní blogeři spílají divadlu (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,