Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rosťa Novák: Vracím se na jeviště a občas to bolí

    Rosťa Novák

    Kdy vznikla myšlenka vytvořit „rodinnou“ trilogii Family Roots in Black Black Woods? Bylo od počátku jasné, jak budou koncipovány jednotlivé díly a kdo je vytvoří?

    Podařilo se mi tři roky po sobě, vždy v lednu, dostat na jedno místo do Francie, kde se konal veliký novocirkusový festival. To místo mě něčím fascinovalo a inspirovalo, tak vznikly nápady na projekty Risk, Dolls, Family nebo film Up’End’Down. Na začátku bylo téma rodiny, ale nebyla tam myšlenka trilogie. Ta přišla shodou okolností, díky mé hyperaktivitě a i proto, že rád dělám více věcí najednou. Stalo se, že jsem připravoval projekt Family a zároveň přišlo pozvání do berlínského divadla Chamäleon a také mi potvrdili spolupráci Jozef Fruček s Lindou Kapetaneou, kteří si do projektu přizvali i mého tátu. Všechny tři projekty na sebe časově navazovaly – a teprve v tu chvíli jsem si řekl, že bych z nich mohl udělat trilogii a na téma rodiny se skrze každý jednotlivý projekt dívat jinak – jak bude prostor a obsazení vyžadovat.

    Fakt, že já budu režírovat pouze dvě části a ve třetí budu na jevišti, byl jasný od začátku. Tvůrčí týmy se postupně vyvíjely. Od prvního nápadu po odehrání trilogie je to tři a půl roku.

    Když se ohlížím po vašich inscenacích od 8 polib prdel kosům až do dneška, zdá se mi, že rodina a rodinné vazby jsou pro vás až obsedantním tématem. Proč?

    Osmička nebyl můj nápad, s tím naštěstí přišli kluci ze SKUTR. Já sám bych o své rodině dělat nechtěl. To, že ve Family hrají moji rodiče a syn, není proto, že by projekt byl o naší rodině. Mates skvěle skáče na trampolíně a po akrobatické stránce má v naší company místo, a také jsem potřeboval herce o dvě generace starší – což byli naši. Když se ale podívám na další produkce jako Dolls, Risk, Up’End’Down nebo La Putyku, tam rodinné téma není vůbec.

    Rodina je v této době zajímavý fenomén. Kolik rodin drží pohromadě, kolik párů s dětmi se rozvádí, kolik lidí žije single… Jenom se snažím všímat věcí kolem sebe a třeba na ně upozornit, např. v Black Black Woods bude scéna, ke které mě inspirovalo video z nemocnic, jak se chovají ke starým pacientům – to je úlet! Baví mě sledovat, jak se rodina vyvíjí, jaké jsou kde tradice, jak je kdo respektuje, kdo je oporou v rodině a proč… Je to téma na několik trilogií, vždyť je to náš každodenní život.

    Co máme čekat od otce a syna v černočerném lese? Účtování? Souboj?

    To je spíš otázka pro režiséry. Myslím, že je to krok jiným směrem, než se doposud Cirk La Putyka ubíral. Sám jsem z toho nervózní, jak takový typ projektu bude fungovat. Na druhou stranu jsem za něj rád, protože každým projektem obohacuji sám sebe, a často i celou company. Každý byl jiný, alespoň v mých očích. Jsem rád, že pokračujeme v zajetých kolejích a nesázíme na jistotu. Black Black Woods je projekt, který nyní potřebuji.

    Do jaké míry jste nechal inscenaci Black Black Woods tematicky a formálně na Jozefu Fručkovi a Lindě Kapetanee? A proč jste si pro tuto produkci vybral ke spolupráci právě tuto dvojici choreografů?

    Jozefa a Lindu sleduji od doby, kdy jsem je viděl v představení Blush vlámského souboru Ultima Vez. Pro mě je na jejich autorských projektech důležitá divadelnost; to, že pracují nejen s choreografickou částí, ale i s dramaturgickou, hereckou, obrazovou… A také mě velmi inspiruje, že se nebojí. Nebojí se hledat.

    S tátou jsme se Jozefovi a Lindě plně oddali. Snažíme se splnit vše, co po nás chtějí. Po šesti letech režírování se vracím na jeviště a občas jsou to bolestivé zážitky – jak pro tělo, tak pro hlavu. Chybělo mi to. Baví mě všechno, co jsem se tímto projektem naučil. Linda s Jozefem mě obohatili, a to ani nemluvím o tom, jak zvláštní pocit je hrát s tátou. Myslím, že tak blízko jsme si naposledy byli, když mě choval v náručí.

    Hlavně, aby to tak bylo, až přijdou diváci.

    Uvedení mají předcházet čtyři hodinové performance – proč? Je to součást přípravy, zahřívacího tréninku?

    To je přesně to, co nechceme. Žádné rozcvičování. To vše je koncept večera, který mě fascinuje a který doufám všem přinese jiný zážitek. Rozcvičování bude ještě před performancemi. Pro mě představení začíná odpoledne a končí večer, prostě to beru jako celek – těch pět a půl hodiny.

    Sám to teď ještě nedokážu popsat, čeká nás ještě čtrnáct dní zkoušení. Ale vím, že nás diváci uvidí pracovat, mluvit, odpočívat, potit se… budou se moct stát součástí něčeho, co se neděje každý den. Člověk ale musí chtít přistoupit na tento koncept, pokud ne, nebude z toho asi nic mít. Stačí přijít na poslední hodinu a půl, tedy o půl osmé. Ale ten, kdo uvidí i předchozí čtyři hodiny, bude poslední část vnímat úplně jinak.

    V září uvidíme v Čechách i show Roots, kterou jste zatím uváděli v berlínském kabaretním divadle Chamäleon. Bude to totéž představení, nebo uvidíme nějakou „českou“ verzi?

    Veliká změna bude hlavně v přístupu k prostoru Jatek78. Poprvé bude hlediště ve formě stolkového sezení, lidé budou moct přijít do divadla dříve na večeři, kterou budeme zanášet přímo ke stolkům. Budeme se snažit tyto dva prostory – Jatka78 a Chamäleon – navzájem nějak propojit a využít naše zkušeností z obou. Českým divákům odehrajeme originální verzi Roots, protože tak byla narežírována, se vším všudy. Jestli někde přidáme českou větu, nebo ne, uvidíme až během zkoušení v Jatkách. Ale myslím, že je to srozumitelné i bez znalosti jakéhokoli jazyka. A to je tam možné slyšet švédštinu, angličtinu, němčinu, češtinu…

    Jakou zkušenost jste si odvezli z rezidenčního pobytu v Berlíně? Chystáte se podobná zahraniční hostování opakovat?

    Bylo to něco neuvěřitelného. Ale ještě mnohem rozdílnější pocit musí mít ti, kteří tam odehráli přes sto osmdesát představení v jednom prostoru, během jednoho období. Byla to krásná zkušenost. Spousta z nás si Berlín zamilovala a Chamäleon jakbysmet. A to, jestli nás ještě někdy někdo do takového prostoru pozve, záleží na nás.


    Komentáře k článku: Rosťa Novák: Vracím se na jeviště a občas to bolí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,