Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rosťa Novák jr.: Edinburgh je odrazový můstek

    Rosťu Nováka jr., performera a principála novocirkusového souboru Cirque La Putyka, si pamatuji ještě z gymnázia, kde vystupoval ve školním představení Hrátek s čertem. Jak mi později doznal, nebýt pozvání do tohoto dramatického kroužku, šel by pravděpodobně studovat vývojovou psychologii. V divadelní tradici své rodiny pokračovat původně nechtěl. Po zkušenostech s letošním edinburským Fringe festivalem, kde jsem si ho po předposledním představení La Putyky měla možnost „odchytit“, by asi už neměnil.

    Snímek MARTIN FALTUS – archiv LA PUTYKA

    Jak probíhala příprava na Edinburgh?

    Trvala dva roky. Už jsme sem chtěli vycestovat loni, ale nesehnali jsme dostatek financí. Tady všechny ceny v době festivalu desetinásobně stoupají. Za byty se například platí neuvěřitelné pronájmy a je třeba – či přinejmenším velmi výhodné – bydlet blízko divadla, kde hraješ, a hlavní třídy, kde distribuuješ letáky, protože tu cestu absolvuješ denně několikrát. Částečná podpora letos přišla od pražského magistrátu a ministerstva kultury, ale nepokrývala ani 50% nákladů. Nebýt našich partnerů a sponzorů, tak bychom se sem vůbec nedostali. Nutnost také byla vyprodat minimálně 100 míst na každé představení, přičemž kapacita sálu je 210. Nám se několikrát podařilo vyprodat sál úplně celý.

    Lístky prodávala La Putyka i na ulici… Snímek BOB LE-ROI

    Tys‘ už na Fringe jednou vystupoval…

    Byl jsem tu pred třemi lety s projektem Plačky, který vznikl v Divadle Archa. Věděl jsem, do čeho jdem a všechny jsem připravoval na to nejhorší. Tehdy jsme často hráli pro šest nebo dvanáct diváků, když přišlo padesát, slavili jsme. To se nám letos naštěstí nestalo. Dokonce jsme se dostali do kategorie „Sell out project“, to znamená, že vyprodáš za plnou cenu celý sál (ne v rámci zlevněných „preview“ nebo slev jako dva lístky za cenu jednoho apod.).

    Můžeš srovnat své edinburské zkušenosti s dalšími mezinárodními festivaly, kterých jste se účastnili?

    Fringe je úplně odlišný. Není to klasický festival, kdy ti pořadatel hradí veškeré výdaje včetně letenek, ubytování, diet a honorářů. Tady si platíš všechno sám. Pro účastníky je to investice do budoucna. Všechno závisí na tobě: jaké si uděláš promo, jakým způsobem budeš pracovat s PR manažerkou, jakým způsobem se budeš chovat k lidem na ulici, které zveš na představení, jaké rozhovory budeš poskytovat. Je strašně důležité dopředu vědět, co od Fringe čekáš. Je to totiž spíš „burza“ a odrazový můstek, aby ses těch „tradičních“ festivalů, které tě pozvou a zaplatí ti, vůbec mohl zúčastnit. Z Čech se málokdy na významné mezinárodní festivaly dostaneš. Tady se nám to podařilo. Třeba úžasné pozvání je do Montrealu, což je jedna z cirkusových kolébek, na festival, který se odehrává asi 500 metrů od Cirque du Soleil. Takže tohle se nedá srovnávat s žádným jiným festivalem. Edinburgh Fringe je úplně specifická disciplína.

    Akrobati La Putyky v ulicích Edinburghu. Snímek VOJTĚCH MALINA

    Získali jste i další kontakty?

    Pozvání je strašně moc, od Dánska, Řecka a Británie až třeba do Hongkongu… Dokonce nám někdo nabídl dvouměsíční turné. Na rok 2012 se připravuje velký mezinárodní projekt, ke kterému jsme byli přizváni spolu se soubory Cirkus Cirkor ze Stockholmu, který letos hostoval v Praze na Letní Letné, Circo Aereo z Helsinek a Cahin-caha z Marseille. Dostat se mezi takové „top company“ je pro nás užasná příležitost. Takže se vracím do Čech se splněným dalším snem a doufám, že to Putyce pomůže – soubor se stmelil, oddělí se zrno od plev, ukáže se, kdo se naší práci chce dál věnovat.

    Viděls‘ tu nějakou produkci, která tě hodně zaujala?

    Před třemi lety jsem tu viděl fantastická představení, která mě dost inspirovala: kabaret La Clique nebo kapelu Tiger Lillies, která občas účinkuje i v Praze v divadle Archa. Letos jsem bohužel neviděl nic, o čem bych si řekl, že je to takhle úžasné. Třeba pohybová divadla tu jsou čtyřicet, padesát let pozadu. Vůbec to nechápu. Z nového cirkusu mě zaujal Circolombia, s kterými se máme potkat v Marseille v únoru 2012, kam bychom měli jet s Up’End’Down. U nich si strašně cením energii, kterou do své práce dávají, i když i jejich představení bylo tak trochu o ničem. Technický level mají ale mnohem výš než my, a to pro mě byla inspirace.

    La Putyka je zde uváděna v prostorách kostela. Jak zapadá česká putyka do skotského kostela?

    Tady se hraje úplně všudeb a brácha, který místo vybíral, našel ještě v rámci tohoto kontextu naprosto úžasný prostor. Dokonce v La Putyce je scéna, která na kostel odkazuje. Takže… paráda.

    Jiří Weissmann se Edinburghem projížděl na invalidním vozíčku. Snímek VOJTĚCH MALINA

    Inscenaci La Putyka jste museli trochu upravit…

    Především se musela zkrátit, aby se vešla do 60 minut. To byla podmínka. A nehráli jsme česky, ale anglicky. V Čechách jsme už také hráli v angličtině, ale nefungovalo to tak dobře jako tady. Teď nám texty překládal Duncan Handy, Brit žijící v Čechách, a našel přesně tu formu, kdy obecentsvo reaguje podobně jako u nás. A vyškrtla se závěrečná píseň. Zkusili jsme ji první dvě zdejší představení, ale bohužel nefungovala. Je to škoda, ale zdejší lidé neznají nápěv a představení tím ztratilo určitý přesah. Navíc je to písnička, kterou složil můj táta v protialkoholní léčebně, takže k ní mám vztah. Ale jinak se dokonce některé scény i přidaly, především na trampolíně (protože tady nemůžeme běhat po stěně jako v La Fabrice) a změnila se část choreografie a kostýmy. Inovovalo se toho hodně a myslím, že i k lepšímu.

    Nastaly – vedle oné písně – ještě jiné komunikační, nepřenositelné problémy?

    Myslím, že právě naopak. Tím, že je to představení plné fantazie a surrealistických obrázků, tak na něm diváci oceňují právě tu pestrost a divadelní metaforu – že někdo z pusy vytáhne panáka, loutka ztratí hlavu a místo, aby někdo foukal do bublifuku, přijedou nafouknuté balony. Třeba v Polsku by nás za scénu s kostelem rozcupovali. Tady je ale na ohlasech znát, že publikum reaguje na spojení zpovědnice s hospodou velmi dobře. Na co kupodivu nevěřícně kouká a čeho si všímá i každá pochvalná recenze, jsou balóny v závěru. Přitom se s nimi nic moc neděje. Je to ohromně banální a jednoduchá metafora: divák se kouká do půllitru a za ním se ty bubliny jeví veliké. Jinak nás ale překvapilo, že tu lidé reagují z 90 % stejně jako v Čechách.

    Třeba scéna s mužem, který tahá svoji ženu z hospody. Tady se z ní stal taneční duet… Snímek MARTIN FALTUS – archiv LA PUTYKA

    Všechny zdejší kritiky vaše vystoupení vyzdvihují. Našla jsem jen jednu, od časopisu Skinny, která si stěžuje, že je to příliš krotký cirkus s klauny ze staré školy.

    Za každou recenzi, která tady vyšla, jsem vděčný a jsem moc rád, že jsou od lidí, kteří nás neznali, nikdy nás neviděli. Přijeli jsme sem a začínali úplně od nuly. Kritici tu píšou v kontextu evropského nebo světového nového cirkusu a oproti českým recenzentům, kteří nerozeberou představení, ale jen  popíšou, co se na scéně děje a co se danému člověku nelíbí, jsou objektivnější. Ano, my na to nemáme žádnou školu, naše zkušenosti jsou teprve tříleté a prostě jsme si zatím jen něco zkusili. Ale je to naše cesta, takovou jsme si zvolili. Jestli někomu připadají klauni jako ze staré školy, může to tak být, já se rád nechám inspirovat nebo poučit. I takové kritiky si vážím, když autor ví, o čem píše.

    Byli jste nominováni na Total Theatre Awards mezi dvanáct nejlepších projektů letošního Eduinburghu, jednou jste byli vyhlášeni Hot Show týdne a jednou jste se ocitli v Top Five. To už je pořádný úspěch.

    Já si myslím, že lidé i kritici oceňují energii, která je devizou celého projektu La Putyky. Tři roky jsme něco piplali z nuly a teď se to vrací. La Putyka se dnes stala mou velkou rodinou. Pracuje tu brácha, moje žena nám dělá kostýmy a líčí nás, táta s mým synem hrají v Up’End’Downu, teď jsem si vzal do nového projektu i mámu. Myslím si, že na představeních je znát, že všichni táhnou za jeden provaz. I když v Praze hraje Vojta Dyk a Kuba Prachař, kteří jsou z La Putyky mediálně nejznámější, tak nikdy nechtějí vybočovat a strhávat na sebe pozornost. Vždycky jsou součástí celého kolektivu. V Up’End’Downu je sice mnohem větší přesah, ale i v La Putyce se může divák ztotožňovat s některými situacemi, které sám zažil: třeba scéna s mužem, který tahá svoji ženu z hospody. Tady se z ní stal taneční duet s kabelkou. Navíc zdejší diváci oceňují právě to, že nemáme dlouholetou zkušenost s novým cirkusem a hledáme si téměř všechno sami.

    Co kdyby u nás hráli dva tlustí týpci, kteří mají mastné vlasy a sedí u piva? Snímek MARTIN FALTUS – archiv LA PUTYKA

    Vy jste měli cíl odjet s La Putykou na Fringe už před dvěma lety. Co je další meta?

    Určitě chceme pracovat kontinuálně. První metou je tedy získat dostatečnou a dlouhodobou podporu, abychom se uživili a nemuseli dělat padesát dalších věcí. Tedy aby tanečníci nemuseli účinkovat ještě v muzikálech, ale měli klid na technickou přípravu a dennodenní trénink, které nový cirkus vyžaduje. Zrovna dneska jsme měli se všemi lidmi z Putyky schůzku, kde jsem se poprvé zmínil o novém projektu, který chystám na rok 2012. A jsem rád, že jsem na něj přišel zase tady. I La Putyka vznikla totiž v Edinburghu.

    Tady?!

    Jo, v restauraci na Grassmarketu, která se jmenuje Malá Paříž. Jedli jsme s Kubou Prachařem a Lukášem Trpišovským mušle a spřádali své sny. No a mě napadla La Putyka.

    Edinburgh se tedy zdá být pro tebe inspirativním místem…

    Určitě. Tady někdy vidíš na ulici totální ochotníky, kteří se válejí po zemi nebo si sednou na záchod a rozdávají tam letáky, že bych po nich nejradši házel rajčata. A vedle nich potkáš fantastické “street performery“ a snažíš si z každého něco vzít, nějakou zkušenost. A kldyž to všechno absolvuješ, máš náramnou chuť se s konkurencí popasovat.

    O čem tedy bude nový projekt?

    Neprozradím o čem, to si chci nechat ještě pro sebe. Ale hrozně moc bych chtěl do našeho souboru přizvat handicapované sportovce na vozíčku. S některými jsem se setkal, a to, co dělají, je pro mě tak fantastické, že bych to chtěl vyzkoušet na jevišti v rámci nového cirkusu. V něm je také silným tématem risk, který může občas dopadnout špatně. My měli v zimě a na jaře letošního roku během představení dvě velká zranění. Ti lidé zaplaťpánbůh žijí, chodí a jsou zdraví, ale chybělo málo a byl to velký průšvih.

    Otec + syn. Snímek archiv TV Prima: Cesty domů

    Tebe takové případy neodradí?

    Když jsem se bavil s Danielem Gulkem, což je jeden z režisérů ze zmiňovaného mezinárodního projektu, tak se mě zeptal, proč dělám nový cirkus, co mě na něm tak fascinuje. Řekl jsem mu něco a on mi odpověděl, že pro něj je divadlo hra na realitu, zatímco cirkus je v daný okamžik realita. Ve chvíli, kdy máš strach o člověka, který hraje, kdy se mu směješ a současně se z jeho výkonu a toho, co vidíš na scéně dojímáš. A já si uvědomil, že divák na tyto produkce chodí především proto, aby otevřel pusu, lapal po dechu a viděl performery, kteří se pohybují na hranici svých fyzických možností, které ale mají pod kontrolou. Viděl, jak se akrobatickému „materiálu“ dává smysl a význam. O tom nový cirkus je a to mě na něm fascinuje.

    Mě překvapilo, žes‘ na La Putyku přišel v Edinburghu, protože do ní projektuješ poetiku české hospody. Zajímalo by mě, co bys viděl, kdyby ses podíval skrz sklenici vyprázdněné skotské pinty.

    Na La Putyce jsem spolupracoval se Skutrem. Měli jsme nápad na projekt, ale pořád jsme k němu nemohli najít klíč. Věděli jsme, že chceme použít partnerskou akrobacii. Já jsem tu viděl La Clique. Jejich akrobati měli nádherné atletické postavy, ale já si říkal, že to už jsem viděl mockrát. Proč nejít proti smyslu nového cirkusu, kde čekáš nádherné lidi, kteří s tělem umějí pracovat? Co kdyby u nás hráli dva tlustí týpci, kteří mají mastné vlasy a sedí u piva? A v hospodě se děje strašně moc zajímavých věcí. Lidé tam sedí a přemýšlejí o životě. Co udělali, co neudělali, co by chtěli udělat jinak či líp. Ve své podstatě je to svět ve světě. Buď o něm mluví, nebo se odehrává v jejich hlavách. Jinak to je dost nudné prostředí, pokud tam nepříjdou štamgasti nebo naopak někdo, koho tam nikdo nechce. Nebo pokud tam neuteče nevěsta ze svatby nebo se tam nesemele rvačka. Příhod z hospod má člověk tolik, zvlášť v Čechách! Vyslechne je od svých rodičů, babiček a dědečků a sám zažije – je to fakt inspirativní místo. Plno lidí napsalo scénáře, knihy, složilo hudbu v hospodě. Poetika hospodské kultury v Čechách určitě zakořeněná je.

    Caledonian Ale House, Haymarket Edinburgh. Snímek The Local Data Company

    Bylo by představení inspirované skotskou hospodou jiné?

    My jsme si tu oblíbili hospodu Ale House, kam chodíme. Barman se na nás šel podívat a byl nadšený. Říkal, že je to podobné jako u nich. Já i další lidi z Putyky tady pijeme cider, a je výborný. Takže by mohlo být úplně stejné.


    Komentáře k článku: Rosťa Novák jr.: Edinburgh je odrazový můstek

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,