Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Romeo a Julie ve zkratce

    Prokofjevův balet Romeo a Julie v plzeňském Divadle J. K. Tyla připravil Libor Vaculík, který se s tématem setkává už poněkolikáté. Nezapomenutelná byla jeho spolupráce s Jozefem Bednárikem před jednadvaceti lety na inscenaci Gounodovy opery v Národním divadle, kde vytvořil dva výrazné taneční party Nenávist rodu Monteků a Hněv rodu Capuletů. (Podobnou zkušenost měl v nedávno uvedeném muzikálu skladatele Gérarda Presgurvice – tady byly taneční role Zlo Monteků a Nenávist Kapuletů.) S Prokofjevovým Romeem se jako choreograf poprvé setkal v Národním divadle v roce 1998. Tehdejší inscenace, na níž se podíleli režisér Petr Weigl a scénograf Josef Svoboda, se volně inspirovala legendární verzí z roku 1971, na níž vedle Weigla a Svobody spolupracoval jako choreograf Miroslav Kůra a jako dirigent a hudební dramaturg Bohumil Gregor. Ti k Prokofjevovu dílu přistoupili s velkou razancí, partituru notně proškrtali (zhruba o třetinu) a některá čísla přeskupili. Podařilo se jim tak docílit koncentrovaného strhujícího dramatu, který sbíral ceny a atakoval rekordy v návštěvnosti. Remake z roku 1998 už tak úspěšný nebyl.

    Romeo a Julie

    Anna Srncová a Petr Strnad v titulních úlohách Prokofjevova baletu Romeo a Julie FOTO ARCHIV DIVADLA

    U současného plzeňského nastudování je patrná snaha navázat na předchozí dvě pražské inscenace. Kde však kdysi zkratka a koncentrace baletního vyprávění podtrhly sílu dramatu a akcentovaly motiv nezadržitelného spěchu, který se podílí na tragickém vyústění, v Plzni je výsledkem spíše zkratkovitost – chybí klíčové scény, důslednější charakteristika a motivace postav. Montáž z Prokofjevovy partitury občas necitlivě pracuje s hudebními motivy a napojení nesousedících hudebních částí vyznívá někdy hodně uměle.

    Vaculík přidává prolog v hrobce, který předjímá situaci na konci baletu. Bodovým světlem vypichuje symbol lahvičky s jedem/uspávacím nápojem, jako by tím chtěl upozornit na klíč, s nímž bude pracovat v druhé polovině baletu. Nakonec však s onou symbolickou lahvičkou pracuje méně než v původním díle (i scéna pochybností Julie před požitím uspávacího nápoje se tady odbude zkrátka).

    Vaculík žene příběh překotně vpřed a jednotlivé scény (pokud nebyly vyškrtnuty) slouží jen k ilustraci klíčových událostí. Mizí Prokofjevem a jeho spolulibretisty pečlivě vystavěná gradace jednotlivých obrazů. Hodně oslabený je motiv Juliina dospívání. Oklestěna je scéna Julie-děvčátka, v níž si poprvé uvědomuje svůj pubertální věk. Chybí i důležitá scéna prvního uvedení Julie do společnosti při kapuletovském plese. Veronský Vévoda zase jako by pozbyl své autority a v plesové scéně se vyskytuje bez výrazného zájmu ostatní společnosti.

    Vaculíkova choreografie vykazuje známky zručného řemeslníka. Nic proti inspiracím, nebo dokonce citacím z Kůrovy choreografie (patrné ve scéně souboje Romea a Tybalta), kdyby byly vidět i části nabité originální invencí. Vaculíkova choreografie plyne zlehka, ale jako stroj, jehož hlavními znaky je záliba v piruetách a napřímených pažích. Známé scény, jakými jsou například rytířský tanec, ale i balkonový duet, nepatří ve Vaculíkově inscenaci k tanečním vrcholům. Občas je výraz tanečního čísla v rozporu s hudební předlohou (duet Julie s Parisem na plese nemá v partituře obsaženou váhavost a ostych).

    Zkratkovitost doléhá na většinu postav, které vyznívají ploše. Vaculík se příliš nezabývá vztahem Julie k rodičům; Tybalt vyznívá pouze jako patologický násilník a vrah. O to větší škoda, že Plzeň má k dispozici několik zajímavých tanečníků – Annu Srncovou jako velice půvabnou Julii, z Národního divadla hostujícího Petra Strnada jako city zjitřeného Romea, energického a dynamického Richarda Ševčíka v roli Merkucia. Herecky výraznější je pak druhé obsazení. Zejména alternující Kristýna Potužníková jako Julie kompenzuje menší technickou jistotu výrazným prožitkem, který však v nejvypjatějších scénách je už poněkud „za hranou“. Merkucio Michala Kováče opanuje při svých výstupech scénu, ale u té závěrečné, v níž se tragicky střetává s Tybaltem, by také neškodilo trochu ubrat. Správnou míru ve scénách humorných i tragických nachází Romeo Petra Laštovky.

    Metoda rychlých střihů vedla Martina Černého k návrhu jen náznakové a snadno se proměňující scény s šedými sloupy, stěnami s obdélníkovými otvory a šikminou. Větší barevnost a odkazy na renesanční detail přinášejí až kostýmy Romana Šolce. Nevím proč, ale poslední dobou si baletní výtvarníci usmysleli, že Montekové musí být v zeleném, případně modrém, zatímco Kapuletům je souzena vínová a červená.

    Prokofjevův výborně propracovaný balet bývá sázkou na jistotu. V Plzni šli cestou už vyzkoušené zkratky, tentokrát jí však podlehlo až příliš mnoho kvalit z původního díla.

    Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Sergej Prokof­jev: Romeo a Julie. Choreografie, režie a světla Libor Vaculík, hudební nastudování a dirigent Norbert Baxa, scéna Martin Černý, kostýmy Roman Šolc, bojové scény Karel Basák. Premiéry 14. a 24. listopadu 2015. (Psáno z obou premiér.)


    Komentáře k článku: Romeo a Julie ve zkratce

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,