Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Veronští milenci jako ajfounový otisk současnosti

    Městská divadla pražská neuzavřela uvedením Romea a Julie na scéně divadla ABC prvou sezonu své nové dramaturgie právě šťastně. Kdyby inscenace Michala Dočekala opravdu poctivě usilovala o nové přečtení archetypálního mileneckého příběhu, musela by si především pořídit nový překlad. Tomu, co hrají hlavní aktéři, podráží nohy obrazný, byť ve spektru shakespearovských překladů moderní, pro inscenační záměry však stále ne dost současný překlad Martina Hilského. A drhne to hodně. Verše plynou z úst mladých herců jako něco cizorodého, jako špatně strávený, neprožitý proud slovíček, za nimiž není žádné osobní ručení. Lze se tomu divit, jestliže dnes hercům dělá stále větší potíže vůbec mluvit, natož blankversem? V metání kozelců jsou mnohem lepší a tam, kde fyzické dovednosti mohou smysluplně použít, křivka divadelní energie ihned bystře stoupá. Dana Batulková dokonce vystřihne parádní hvězdu – má-li ovšem toto konstatování být tím nejpozitivnějším, co lze o této inscenaci říci, nezní to příliš povzbudivě.

    Mladičká „ajfounová“ Julie Terezy Marečkové a romanticky okouzlený Romeo Zdeňka Piškuly se v hereckém výrazu spíše míjejí FOTO MARTIN ŠPELDA

    Julii, té nejslavnější čtrnáctce na jevišti, je přes čtyři sta let. Neřekl bych, že je třeba ji ještě dále omlazovat: jejích nedožitých čtrnáct je právě tak dolní věková hranice, aby to vůbec mohl být příběh tragické lásky. Jistě jej lze legitimně hrát jako příběh dětí, z nichž život během jedné noci udělal dospělé. Tereza Marečková však hraje jedenáctiletého zpovykaného spratka, střídá polohy rozcapené raperky a prepubescentní hysterky a jejímu rozmazlenému děcku jen těžko někdo může uvěřit, že se právě zamilovalo na život a na smrt. Oba Dočekalovi protagonisté jsou vedeni na hodně krátkém vodítku, oba s tím bojují, Zdeněk Piškula si pro sebe přece jen dokáže vynutit víc svobody a má i více porozumění pro Hilského verše a jejich figurativní rozměr. Afro-Julie Terezy Marečkové je tak strašlivě současná, až to bolí. V jejím projevu, verbálním i fyzickém, je něco hodně špatně poskládáno. Něco, co vyvolává až mrazivou idiosynkrazii. Mohu se jako divák nutit k empatii, říkat si, vždyť to přece JSOU puberťáci a inscenačním záměrem je předvést je jako DNEŠNÍ puberťáky, ale svým zježeným chloupkům na předloktí to prostě nevysvětlím. Prezentuje se nám tu po celý večer, celkem bez větší proměny, docela obyčejná, jednorozměrná, a tedy trochu nudná dnešní ajfounová dívka. To je málo. Nestačí mluvit odposlechnutou dikcí dnešních puberťaček, napodobovat jejich gesta a grimasy. Je to jistě zcela ok, ba i výsostný prostředek divadla, že zpřítomňuje svůj hrací prostor; Dočekalova a Marečkové Julie se však spokojuje s napodobováním vnějších, pomíjivých znaků. Není to ani hloubkový portrét, ani karikatura, ale instantní snapshot, jenž už za pár let vyčichne a vybledne, neboť poztrácí vše, čím teď snad mohl působit. Dívky budou mít zase úplně jiné ajfouny. Podstatně přijatelnější, přirozenější Romeo Zdeňka Piškuly je navíc zřetelně jiného rodu. Není tu tolik násilné stylizace, úsilí o co nejsoučasnější výraz, a výsledkem je podstatně uvěřitelnější, trvalejší portrét, který neobtěžuje tolik svými krátkými spoji, zato črtá i trochu toho romantického okouzlení. Přiznávám, že značná stylová distance v herectví mileneckého páru pro mne představuje nemalý inscenační problém. Ti dva by se měli spíš potkávat.

    Pokud se inscenátoři domnívají, že bez přímých paralel k dnešku to nejde, jsem připraven to akceptovat, ale čekám, že se převyprávěním toho prastarého příběhu v souřadnicích dneška uvolní nové významy, udeří na nové struny, ozřejmí nové souvislosti. Že nám tu divadlo nastaví své zrcadlo – což mu jde většinou znamenitě, když k tomu sebere odvahu. To zrcadlo může být pokřivené, může být věrné, ale hlavně musí něco odrážet. Na samotném faktu překlopení příběhu do současnosti neshledávám nic až tak úžasného, protože upřímně nevím, CO by mělo být na dnešku až tak úžasného. Kumulace verbálního, chtěně současného ornamentu (Sorry jako!) a křiklavě přímočarých odkazů k bolestem dneška (transparenty s nápisem Justice!), jimiž je text aktualizován, jsou divadelně nicotné a působí spíše jako upocená snaha být za každou cenu současný.

    Přesto, v prvé půli leccos z režijních instrumentů ještě funguje, z agresivně pojatých scén prýští pohybová energie, byť Merkuciův monolog (Filip Březina) o Královně Mab (jež je i baletně zhmotněna) je spíše gymnastickým cvičením než snovou reflexí pouličního básníka. Výstupy s Chůvou (Sabina Remundová) nepostrádají vtipnost, rozdvojení herečky mezi role Chůvy a Vévody však nefunguje a působí spíše jako významové sloučení obou postav. Balkonová scéna dynamicky přeteče až do hlediště, s Romeem balancujícím na sedadlech a Julií vykloněnou z balkonu, závěrečné objetí milenců je metaforicky podtrženo tím, že se oba vznesou do výše. Po přestávce však takřka vše nabírá špatný kurs, hystericky hlučné vstupy kapely (skupina Please the Trees) jsou zcela nepochopitelné a silně retardující, snad kromě plesové scény, kde kapela obstarává diegetickou hudbu o stu decibelech. Morální vyústění ve formě jakési panelové diskuse, snad soudního dvora, jemuž předchází, stejně jako na začátku, ping-pong představitelů obou znesvářených rodů (přičemž ovšem Montekova jevištní existence se smrskla do jediné, zhola zbytečné repliky), je pak nanejvýš rozpačitou tečkou. Převržený stolek – la banca rotta! – v samém závěru jako by symbolicky jen podtrhl tento divadelní bankrot, jehož ústřední téma lásky je nahrazeno tématem všudypřítomného strachu, jak se dramaturgie snaží vysvětlit v programu. Ale o strachu jsou napsány jiné hry a je jich víc než dost. Tahle je o lásce, sorry jako.

    Městská divadla pražská (ABC) – William Shakespeare: Romeo a Julie. Překlad Martin Hilský, režie Michal Dočekal, dramaturgie Daniel Přibyl, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Please the Trees, pohybová spolupráce Lenka Vagnerová a Radek Mačák, světelný design Jan Beneš. Premiéra 25. května 2019.


    Komentáře k článku: Veronští milenci jako ajfounový otisk současnosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,