Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Roman, jazz, kráska a StB

    Čtvrtek, pravidelný rozhovor na ČT 24 Před půlnocí, tentokrát z Ostravy. Zpovídán je jeden z nejbohatších a nejvlivnějších manažerů v zemi, šéf polostátního polosoukromého hybridu, impéria, jež vládne ČEZské republice, Martin Roman. Mluví prý třemi jazyky. Nevím, nebyl jsem u toho, ale je to možné. Zato vím, a byl jsem u toho, že neumí mluvit česky. Jeho placatá slovní zásoba je na úrovni žáka základní školy (automat na fráze jen trochu ožije, když je řeč o jeho oblíbené hračce, dostavbě Temelína, protože ta umožní jeho firmě vyvážet ještě více energie a tudíž ještě více bohatnout než dosud, zatímco tuzemský lid bude dalších deset let krmen lží, že je to pro jeho domácí dobro). Roman nedá dohromady jedinou větu, aniž by si ji čtyřikrát až pětkrát sám nepřerušil věčným -ééé, -ééé, za každým druhým, někdy i prvním slovem. Ubohá kultura jazyka velmi souvisí s kulturou mysli: ten pán, dost možná mocnější než prezident, se domnívá, že mu spolkneme jeho bajku o tom, že se zčista jasna loni v Toskánsku (to je ale náhodička!) potkal s vlivnými politiky, lobbisty a šibaly, aby s nimi pouhých pět minut pohovořil o počasí. Jeho skromnost je olbřímí: myslí si, že půlmilionový měsíční plat plně odpovídá jeho významu, a ve srovnání se západními manažery (také polostátních hybridů?) je ještě malý: to by ovšem musel srovnat i skutečné průměrné platy tu a onde, a to by se ho na to redaktorka, buď fascinovaná jeho metrosexuálním šarmem nebo oněmělá jeho drzostí, musela zeptat…

    Kdyby Česká televize udržela úroveň původní dramatické tvorby, jakou představoval nedělní Rytmus v patách (scénář a režie Andrea Sedláčková, hudba Emil Viklický, ČT 1, 14. 3.), neměl bych tu v podstatě co kritizovat: nešlo by sice o žádná veledíla, ale o velmi slušný, profesionálně zvládnutý a neurážející standard, chcete-li mainstream. Původní povídka Malá pražská matahára od Josefa Škvoreckého (nikoli, jak uvádí jako vždy informovaný Magazín Dnes z 11. 3., od jeho ženy Zdeny Salivarové) je několikastránková črta z krátce poúnorových časů, s velmi chuďoučkým a velmi předpokládatelným dějem: Danny Smiřický, toho času muzikant na vojně, se vsadí se svou kamarádkou Lizetkou, že za půl hodiny svede pražskou krásku Geraldinku z nóbl čecho-anglické rodiny – matka zaměstnána u British Airways – a z hecu se vyvine opravdový vztah. Opatrný Danny (který po návratu z vojny od života i od režimu nechce o moc víc, než aby ho nechali hrát jazz na saxofon) je postupně vtahován do společnosti kolem britského velvyslanectví a britské tiskové agentury, která, jak v kontextu nastupujících padesátých let správně tuší, zdálky smrdí kriminálem. Jeho tušení se naplní, celá společnost je zatčena, mamá dostala pětadvacet let (To mně bylo celkem jedno), Geraldinka pět let (Ale Geraldinky mně líto bylo). Tolik povídka z roku 1955, na níž – podobně jako na Škvoreckého amerických literárních vzorech od Chandlera po Hammetta – není důležitý příběh, ale drsná atmosféra, strohé dialogy a hořký humor. A právě to – především pro Škvoreckého zásadní „jazzovou atmosféru“ i hořký humor příběhu – se podařilo Sedláčkové nejen uchovat, ale také bohatě rozvinout. Z původní povídky převzala motiv flirtu a později vztahu Dannyho (dnes už „hvězdný“ Vojtěch Dyk) s Karolinkou (znamenitá Marika Šoposká z pražského Činoherního klubu), vykreslení antikomunistické a nebezpečně naivní česko-britské společnosti i pražské „zlaté mládeže“, hlavně však motiv swingové kapely, v čele se zpěvačkou (Berenika Kohoutová). Ta hraje podezřelou muziku v kavárně Boulevard pod krycí etiketou „pokrokové hudby amerického lidu“ (hostující Tonya Graves). A zůstala naštěstí i pro Škvoreckého autobiografického „anti-hrdinu“ Dannyho typicky středocestná, chcete-li česká, střízlivost a opatrnost, jež byla jeho záchranou před pohromami, stíhajícími jeho přátele. Sedláčková ovšem vytvořila zcela nový příběh jednak rozšířením povídky o motivy z dalších Škvoreckého povídek (Jak je lízli), především však přidala – obrazově velmi působivý – rámec permanentního estébáckého sledování celé „podezřelé“ party, neopakovatelný už jen byrokratickým fízlo-jazykem „sledovaček“ a „ustanovek“. Přidala i dnešního Dannyho (František Němec) a jeho setkání s estébákem (Jan Přeučil), který – můžeme-li mu věřit – jediného Dannyho kdysi ušetřil kvůli lásce k tenorsaxofonu. Jakkoli se ten rámec může zdát nadbytečný, jedno mu upřít nemůžeme: vyrůstá nikoli z litery, ale z ducha Škvoreckého poetiky.

    Vladimír Just


    Komentáře k článku: Roman, jazz, kráska a StB

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,