Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Roland Koberg: Tvrdí se, že Bůh tu je

    Poprvé v historii PDFNJ se pražským divákům letos představil vídeňský Volkstheater. S jeho dramaturgem Rolandem Kobergem (nar. 1961 v rakouském Linzi) jsme se sešli v den představení Desatero přikázání, kterým byl 23. ročník v Divadle na Vinohradech zahájen.

    Inscenace vychází z polského cyklu televizních filmů Dekalog z roku 1988. Proč jste si tuto předlohu vybrali?

    Nejprve je třeba říct, že jsme nebyli zdaleka první, že s tímto nápadem před námi přišla už jiná německá divadla. Filmový scénář byl v devadesátých letech, ještě za Kieślowského života, přeložen do němčiny a vydán. A my jsme – stejně jako ostatní – využili toho, že Krzysztof Kieślowski a spoluautor scénářů Krzysztof Piesiewicz poskytli svá autorská práva k filmovým výpůjčkám jakémukoli německojazyčnému divadlu k volnému zpracování. Divadelníci, alespoň ti němečtí, jsou vděčni za každou novou látku a v případě této je očividné, že je k divadelnímu zpracování vhodná. V němčině tak byl tento seriál na jevišti inscenován osmkrát. Uvedly jej herecké školy i velké divadelní domy jako Münchner Kammerspiele. Právě tam představili tuto látku a na jevišti vůbec poprvé.

    V čem se vaše verze liší od těch předchozích?

    Jsme první, kdo ze scénářů vytvořili montáž. Samotné filmy vznikly před třiceti lety a v roce 1988 je vysílala polská televize v deseti dílech v pořadí, které odpovídá klasickému číslování desatera podle katolické církve. Jednotlivé části jsou uzavřené výpovědi a některé pak byly uvedeny i jako samostatné filmy, například páté přikázání „Nezabiješ“. Z hodinového snímku udělal Kieślowski celovečerní film. Předtím se věnoval pouze dokumentární tvorbě, tohle byly jeho první hrané filmy a ty scénáře jeho první literární práce. My jsme tak trochu šli právě opačnou cestou.

    Jak moc je podle vás téma desatera důležité právě dnes?

    Je to zásadní předpoklad pro existenci této společnosti a věříme, že i světa. V opačném případě bychom se tímto tématem nezabývali.

    V čem pro vás byly právě Kieślowského snímky aktuální?

    Po dvaceti, třiceti letech čte člověk v jeho příbězích něco jiného než v éře jejich vzniku. Cítí z nich dobu, ve které se rodily. Zvůli komunisty ovládaného státu a represe, které z ní vyplývaly. To bylo pro nás první východisko k objevování souvislostí s dnešní dobou. Kieślowski dokázal tuto zvůli a absolutní moc tehdejšího režimu vyjevovat abstraktním způsobem nebo ji převést do obecné formy. Trochu se to podobá tomu, jak prezentuje svůj vztah k Bohu: Tvrdí se, že Bůh tu je. Ale co dělá, jak zasahuje do dění a jestli vůbec, zůstává záhadou. Tím chci říct, že původní scénáře obsahují cosi velmi obecného, co nám umožňuje dívat se na ně skrze naši dnešní zkušenost, a současně je v nich obsažena i konkrétní doba, jejíž důsledky stále pociťujeme a z jejíchž zkušeností ve svých jednáních a úvahách – vědomě či nevědomě – vycházíme. Otázky, které jsou Kieślowským kladeny, jsou nadčasové, a přitom zakotvené v konkrétních situacích. Právě to je na nich velmi divadelní, velmi dramatické.

    Pocházíte z Rakouska a současně máte zkušenosti s českými divadelníky. Podílel jste se na inscenaci Dušana D. Pařízka Kauza Schwejk. Jak jste se k této látce dostal?

    Předpokladem každé konfrontace na divadle je to, že člověk hledá a nalézá osobní přístup, vztah k různým látkám či tématům. Nikdy předtím jsem o Švejkovi takto nepřemýšlel, ale palčivé otázky po spravedlnosti, které jsou v něm obsaženy a visí stále ve vzduchu i v Desateru přikázání, jsou tím, co nás, divadelníky, a tedy i mne, nenechává na pokoji, na co stále narážíme. Kategorický imperativ, co bych já jako individuum v dané situaci dělal, jak bych jednal, to je jedna z otázek, které si člověk jako divák na Švejkovi položí, a právě ta byla jedním z východisek uvažování o zpracování této látky.

    Jak probíhala vaše spolupráce s režisérem Dušanem Pařízkem?

    Bylo by to dlouhé vyprávění s nádechem sentimentu. S Dušanem jsme se poprvé profesně setkali před patnácti lety. Tehdy jsem působil v Deutsches Theater Berlin a první inscenace, kterou jsme společně připravovali, byla také napůl rakouská a napůl česká látka – Zmatky chovance Törlesse od Roberta Musila. Hostovali jsme s tím i na PDFNJ a patří k mým vůbec nejoblíbenějším inscenacím, na kterých jsem se podílel. Od té doby jsem sledoval Pařízkovu divadelní práci v Čechách a navázal s ním kontakt, který trvá. Spolupracovali jsme několikrát v rámci Schauspielhausu Zürich, mimo jiné na hře Friedricha Schillera o Vilému Tellovi, což je také národní mýtus. Rád vzpomínám na Goethova Fausta, uvedeného paralelně s Faustin and out od Elfriede Jelinek, s nímž jsme se do Prahy bohužel nedostali. Potkali jsme se i v Düsseldorfu a dnes je to kolem tuctu inscenací, které jsme připravili. Respektive Dušan je připravoval a já byl přitom. Oba jsme mnohokrát změnili působiště, ale vždycky se našla nějaká příležitost, abychom spolu zase pokračovali, což se děje i tento podzim. Mimochodem, včera – 17. listopadu – získal Dušan Pařízek významnou rakouskou divadelní Cenu Nestroye.

    Zdá se, že máte aktuální společné plány.

    Velmi mě těší, že jsme se mohli a můžeme potkávat i ve vídeňském Volkstheateru. Právě chystáme inscenaci Sláva a pád krále Otakara, která má premiéru 12. prosince. Hra Franze Grillparzera o českém králi Přemyslu Otakarovi II. patří k rakouskému kulturnímu dědictví. Pojednává o boji mezi Otakarem a zakladatelem habsburské královské dynastie Rudolfem I. Habsburským. Rudolf vítězí a položí základ rakouské monarchie, takže z rakouského pohledu jde o velice pozitivní historické období. Překvapivě nebylo toto drama nikdy přeloženo do češtiny a tím pádem zde ani nebylo uvedeno. V Rakousku jde oproti tomu o velmi frekventovanou hru, součást národní divadelní identity a historie. Roli krále Přemysla Otakara II. hraje český herec Karel Dobrý a přímo na jevišti se objeví na jednom českém koni. Dobrý je velmi dobrý jezdec…

    Pohybujete se po scénách v Rakousku a Německu. Hýbou divadelníky v současné době nějaká společná témata, problémy?

    Je těžké jmenovat a porovnávat konkrétní autory, protože samozřejmě v obou zemích existují tvůrci, kteří zkoušejí – klasickými i experimentálními prostředky a cestami – vyprávět dějiny, bajky a podobenství, vytvářet na jevišti příběhy a uvádět příklady toho, jaký je současný život. Co velmi silně vnímám, je ale to, že mnoho autorů se zabývá tím, co se stane z lidí, kteří žijí v dobrovolné izolaci, co bude s takovou společností. Existuje mnoho dramat včetně velmi aktuálních textových forem, v nichž jde o to, najít a zakonzervovat jazyk naší doby a dát mu na jevišti prostor. Kritický prostor, kde tyto texty, často vycházející z reality, mohou vést k nápravě věcí nebo být aspoň vyjádřením našeho protestu vůči stávajícímu stavu.

    Oslovují vás texty některého českého dramatika?

    Pojal bych to víc zeširoka. Všiml jsem si v tomto divadle připomínky Karla Čapka, který zde byl kdysi dramaturgem. Je mnoho českých autorů, kteří svou tvorbou něco definovali, proklamovali a kteří by mohli být i v německojazyčném prostoru inspirativní. Bohužel jsem za svou dvacetiletou kariéru dramaturga divadelní hru českého autora – nepočítám-li Haškova Švejka, což byla ale velmi autorská inscenace s mnoha vlivy a odkazy – ještě nezpracovával. Snad je to i tím, že spolupracuji s režiséry, kteří jsou zároveň autory, čehož je právě Pařízek dobrým příkladem.


    Komentáře k článku: Roland Koberg: Tvrdí se, že Bůh tu je

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,