Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rokenrol bez rokenrolu

    Čekalo se, že nový muzikál autorské dvojice Karel Šíp a Petr Janda Ať žije rokenrol, který měl premiéru 20. října v pražském divadle Broadway, pozdvihne úroveň produkce tohoto divadla. Pokud jde o silně kolísavou, ne-li vysloveně klesající křivku kvality zdejších představení, bylo to očekávání zcela logické, přesto nebylo naplněno beze zbytku.

    Ani adaptace, ani rytírna

    Samotný syžet není ani adaptací slavné románové předlohy typu Bídníci, ani romantickou rytírnou typu Excalibur. Konečně změna, chtělo by se zvolat. Retro z doby nástupu bigbítu v Čechách, přelomu padesátých a šedesátých let, však zase takovou změnou není: využívá jen současné obliby tohoto žánru. Jistě to přiláká řadu diváků, tím spíše, že autorem hudby je Petr Janda a autorem libreta Karel Šíp. Skladatel, zpěvák a kytarista, průkopník českého bigbítu a jedna z jeho nejvýraznějších postav Petr Janda píše a dělá dobrou muziku už pátou dekádu a pokud jde o rokenrol, je dnes možná u nás tím nejpovolanějším. Karel Šíp je více než ostřílený televizní bavič, scenárista, autor dvou stovek písňových textů, a začínal jako baskytarista. Vybrali si námět, který je i příběhem jejich života, a tak je jejich prvé společné dítko nejen jejich debutem, ale i osobní výpovědí.

    S jejich předpoklady pro muzikál je to však, jak se ukázalo, trochu složitější. Hudba tu nepochybně patří k nejlepším stránkám, překvapuje ovšem skutečnost, že pravého rokenrolu je tu velmi málo. Dvě tři písně v tvrdém rytmu, jinak převládají spíše romantické cajdáčky, milostné duety, blues z pankrácké věznice, jeden policajtský valčíček a solidní taneční hudba. Většina čísel má invenci a švih, rytmický drive i působivé aranžmá, a co je dnes zvláště hodno ocenění, technicky správně napsaný basový základ. Přesto je velmi dobře poznat, že jde o debut. Specifika muzikálové tvorby mají svá úskalí, a ta se ne vždy podařilo překonat. I při velmi solidní, vyrovnané kvalitě písní nelze přehlédnout, že zde chybí vyložený hit. Závěrečný song Šrámy lásky by měl některé parametry, je však příliš krátkodechý – melodie se počne slibně rozbíhat, ale po dvou vzestupných sekvencích se příliš rychle navrací zpět do tóniky, ačkoli si harmonický rozvoj žádal dalšího pokračování. Jinak se večerem linou melodie ne snad špatné, ale spíše rutinně vymyšlené než napadnuté. I tak ovšem patří hudba muzikálu stále k tomu nejlepšímu na české popové scéně.

    Úporná ideologičnost

    Libreto přináší podstatně více problémů, především v dialozích a celkové traktaci příběhu. Texty písní jsou více či méně vtipné, byť některé rýmy nepříjemně zavánějí nepůvodností, např. Já jsem cvok, ty jsi cvok, my jsme cvoci svépomocí, vypůjčený z Jana Vodňanského. Rozhodně je tu však znát profesionalita zkušeného textaře. Naproti tomu dialogům zcela chybí nadhled a místy působí až hloupoučce – a to při veškeré shovívavosti, se kterou nutno přistupovat k žánru muzikálu a funkci dialogů. Jejich největší problém spočívá v tom, že bavit se může opravdu jen ten, kdo tu dobu nezažil, i když i o něm pochybuji. Úporná ideologičnost nepříjemně zarazí hned v prvé scéně nacvičování prvomájového průvodu. Setkávají se zde a padnou si do očí hlavní postavy příběhu, roker Ronny a dívka Yvetta, dcera stranického funkcionáře. Ronny se zhlíží v západním světě a jeho životním stylu, snaží se odsud importovat přes železnou oponu rokenrol, zatímco Yvetta je vychována důsledně v duchu hesla Se Sovětským svazem na věčné časy. Jednoduchým prizmatem tohoto základního konfliktu je nahlížen celý příběh. Schematičnost replik je místy neuvěřitelná, sloganově jednoduchá ideologie čouhá z každé druhé věty, vše je podřízeno tezovitému záměru ukázat mladší generaci, že to byla doba bezmezného útlaku. Nic proti tomu, k retru z padesátých let tyto prostocviky zřejmě neoddělitelně patří: v Čechách je přece odedávna absolutně nutné vykreslit předchozí éru v nejhorších možných barvách. Horší je to s druhou polovinou oné teze: to není jako dnes, kdy si každý může dělat zcela svobodně, co chce. Zdá se, že Šíp trochu podcenil diváky, kteří zde žijí a pocit té naprosté svobody denně zažívají na vlastní kůži.

    Dobová informace zatěžuje, jak známo, každý dialog, i skvěle napsaný. Zde však působí přímo fyzické utrpení, jak bylo možno poznat i z reakcí v průběhu hodně nekontaktní premiéry. Připusťme však, že premiérové publikum představovalo zvláštní vzorek a že mladší diváci možná budou vděčnější. Přežijí-li urputné vysvětlování dobových pojmů jako Drutěva, Svátek práce apod., mohou se místy i pobavit. Scéna u Apolináře, kam je rebel Ronny převezen spolu s šéfem kulturního střediska Barešem, má svůj vtip a spád, podobně jako situace vojenského odvodu a ještě několik dalších. Ke šťastným stránkám premiérového představení patřilo i to, že postupně, po dosti rozpačitém úvodu, nabíralo na obrátkách. Uměním zasadit píseň do spádu děje však autoři příliš nevládnou, a tak retardující efekt hudebních čísel byl zbytečně velký a jen zviditelňoval švy a mezery velmi nekontinuálního příběhu. Tuto daň z autorské nezkušenosti nedokázala zmírnit ani nevýrazná, jakoby trochu opatrná, místy nápaditá, místy bezradná režie Viktora Polesného. Na místě by jistě byla větší kritičnost při výběru gagů, dotváření scén výtvarných i hereckých. Pokud jde o dobové reálie, je nutno spolknout řadu naivností či kuriozit. Martin Pošta, jinak výborný, hraje spíše šéfa Pragokoncertu než obvodního kulturního střediska (Tak koho letos dáme na Pražské jaro?), je záhadou, proč policajti z Ostravy mluví čistým brněnským hantecem, a tak by bylo možno pokračovat. O scéně Jana Duška toho mnoho říci nelze, celkem samé prvoplánové nápady s obligátním rozestavěným lešením po obou stranách, ohavným nápisem ROH a rudou hvězdou (při scéně odvodu na zeleném pozadí). Rudá vůbec vládne této scéně, ať už ve funkci prvomájového vlajkoví či varovné signalizace typu Pozor padá omítka. Kostýmy Jany Brádkové vycházejí z jednoduchých prvků evokujících šedesátá léta, s typickou bombastičností showbusinessu.

    Čok se v rokenrolu
    cítí jako doma

    Práce s hercem se musela logicky přizpůsobit tomu, že většina rolí je obsazena zpěváky s minimálním hereckým potenciálem. Přesto výsledek dopadl ještě docela dobře a výkony a nasazení protagonistů rozhodně patří k těm lepším stránkám muzikálu. Přísnější měřítka snese ovšem jen útlá Lucie Vondráčková v roli naivní, zamilované Yvetty i dobře zpívající Pavel Nečas jako její otec a dynamický, až lehce přehrávající Aleš Háma v dvojroli apolinářského primáře a majora Plcha. Ronnyho manažera si s gustem zahrál roker Vilém Čok, který i pěvecky patřil k nejlepším, v rokenrolu se přirozeně cítil jako doma a zanechal paradoxně lepší dojem než rokenrolový hrdina večera Ronny v podání Jana Toužimského, který jen naučeně odříkával text a ani pěvecky to nedopadlo nejlépe. Na to bylo, aspoň toho večera, v jeho partu příliš mnoho falešných not. Také jeho vztah k Yvettě moc nefungoval: její dezorientovanost a křehkost, tak jak ji ztělesňuje Vondráčková, mohla být účinným kontrastem k jeho drsňáckému stylu rokera, idolu mladých dívek a feťáka. Bohužel jejich herecký projev byl zcela mimochodný, a tak hlavní linie příběhu, milostný vztah, byla i jeho největší slabinou. Je ovšem možné, že v jiných alternacích vychází celkový obraz úplně jinak, a třeba říci, že tvůrci se na tvrdý provoz připravili několikanásobným obsazením všech rolí, takže každý večer bude zřejmě velmi odlišný. Celkově lze říci, že tento rokenrolový muzikál s minimem rokenrolu jen potvrdil, jak široce je rozšířen omyl českých zpěváků, že v tomto stylu je nutno zpěv nahrazovat co nejhlasitějším řevem. Kovaná rokerka Petra Janů jako životem zklamaná Ronnyho matka zpívá ovšem velmi hlasitě, takže mikroportům dá jaksepatří zabrat, ale na rozdíl od Michaely Zemánkové ví, co zpívá. Tato nová hvězda muzikálové scény vtrhla na scénu jako sexy sekretářka, ale kromě chaotického pobíhání po scéně toho zatím mnoho nepředvedla. Vděčně působí scénky s policajty v dynamické choreografii Jany Hanušové, vtipně využívající jejich základní pracovní nástroj, obušek. Juraj Bernáth a Petr Šudoma hrají dva politováníhodné mladíky, kteří se kvůli ideologické vartě ani ještě nestihli seznámit. Osobní doteky tvůrců jsou patrny ze samého závěru, ne příliš happyendového, což jim budiž připsáno ke cti. Ronny po všech střetech s režimem končí ve vězení za pašování drog, které si přivezl z Německa spolu s elektrickými kytarami, a když vychází po letech, je to zlomený muž, žebrající o almužnu. Pak už jen Jolana Voldánová ohlásí v televizních zprávách smrt rockera Rudolfa Konopáska, přezdívaného Ronny.

    V kontextu české muzikálové produkce představuje Šípův a Jandův Rokenrol jakýsi obratný úkrok stranou. Mnoho z toho, co sliboval, nepřinesl. Není v něm mnoho z muzikálu, a ještě méně z rokenrolu. Ale to, co v něm je, představuje velmi solidní průměr, ve kterém kvalita hudby vysoce převyšuje kvality libreta, a jenž přináší spoustu gagů, někdy značně křečovitých, ale i pár neodolatelných. Nejlepší je ten, kdy je po prvomájovém průvodu použito klasika marxismu-leninismu coby koštěte k úklidu chodníku.

    Divadlo Broadway Praha – Karel Šíp a Petr Janda: Ať žije rokenrol! Režie Viktor Polesný, scéna Jan Dušek, kostýmy Ivana Brádková, choreografie Jana Hanušová. Premiéra 20.října 2010.


    Komentáře k článku: Rokenrol bez rokenrolu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,