Past Roberta Thomase v režii Ladislava Vymětala. Hra pojednává o novomanželovi Danielu Corbanovi (Pavel Batěk), jehož žena se záhadně ztratila po příjezdu do pronajaté horské chaty nedaleko Chamonix. Příběh plný zvratů je uchopen ve stylu „divadla na divadle“, kde si diváci až do konce nejsou úplně jisti, zda-li postavy jako abbé Maximin (Zdeněk Košata), Florence (Jana Pidrmanová nebo Kristýna Podzimková) i další figury jsou opravdu těmi, za které se vydávají, anebo se jedná o dohodnutou hru.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědictví minulosti

    V divadle U Valšů se objevila na repertoáru Past Roberta Thomase v režii Ladislava Vymětala. Hra pojednává o novomanželovi Danielu Corbanovi (Pavel Batěk), jehož žena se záhadně ztratila po příjezdu do pronajaté horské chaty nedaleko Chamonix. Příběh plný zvratů je uchopen ve stylu „divadla na divadle“, kde si diváci až do konce nejsou úplně jisti, zda-li postavy jako abbé Maximin (Zdeněk Košata), Florence (Jana Pidrmanová nebo Kristýna Podzimková) i další figury jsou opravdu těmi, za které se vydávají, anebo se jedná o dohodnutou hru. Scéna Michala Hesse představuje do nejmenšího detailu vybavenou horskou chatu, počínaje pohovkou a konče lustrem z paroží. Na poměrně malé scéně, jakou Divadlo U Valšů disponuje, však tato realistická dekorace značně omezuje jevištní pohyb a mizanscénu omezuje na komplikované přesouvání se z jedné strany jeviště na druhou.

    Pavel Batěk (Daniel) a Kristýna Podzimková (Florence) FOTO PAVEL ŠTOLL

    Vymětal se s Thomasovou hrou setkal už několikrát. Poprvé již v roce 1975, kdy ji inscenoval v Městských divadlech pražských. Jeví se však, že právě návratem k minulosti se režisér chytil sám do „pasti“ a inscenace svědčí o tom, že těžko víckrát vstoupíme do stejné vody, aniž bychom alespoň jednou neuklouzli. Přestože se detektivní hry stávají znovu moderními a jsou v posledních letech častou dramaturgickou volbou, kdysi slavná Thomasova hra se zdá být co do stylu, jakým je napsána, již překonána. K zastaralosti jevištního tvaru přispěla zřejmě i oprášená režijně-dramaturgická koncepce, založená na prvoplánovém výkladu kriminální zápletky, stejně jako na příliš vážném pojetí, v němž se zcela utápí humorný potenciál textu. Výsledek nese znaky těžkopádnosti a místy se dostává na hranici nechtěné komiky. Vztahy mezi jednotlivými postavami poznamenalo vyhrocené napětí, zároveň však ne vždy jsou zřetelně deklarované. Například stále přetrvávající náklonnost Komisaře (Jaroslav Satoranský) k Danielovi se občas zdála být bezdůvodná. Stejně tak postoj Daniela k manželce byl od samého začátku natolik vyhrocený, že nemohl gradovat, což vedlo k „patové situaci“. Pocit zdlouhavosti navodilo i pomalejší tempo inscenace, jejíž temporytmus se režisér pokoušel osvěžit využitím svižných rockových rytmů během přestávek.

    Pavel Batěk vytvořil Daniela jako neurotika, nacházejícího se v situaci, jejíž bezvýchodnost je zdrojem jeho trvalé úzkosti. Jeho dynamické herectví bylo motorem celé inscenace. Komisaře Jaroslava Satoranského lze charakterizovat jako strnule vážného, jen tu a tam oživujícího svou letoru zábleskem humoru. Tato dvojice ovšem nabídla co do hereckého partnerství a invence rozhodně nejvíce. Představitelky Florence se setkaly s nelehkým úkolem „herectví na druhou“, v němž se Kristýně Podzimkové rafinovaněji povedlo zachytit vychytralost postavy a zahrát náročnou „hru na kočku a myš“. Přesto jak Podzimková, tak i Jana Pidrmanová se potýkaly s vyumělkovanými jevištními prostředky, jako jsou přeháněný a nepřirozený pláč a spektakulární prožitek neštěstí, když Daniel Florence coby vlastní manželku nepozná. Ostatní herci plnili schémata svých nepříliš výrazných postav. Snad jedině Ošetřovatelka Blanky Lormanové překypovala přehnanou expresivitou a karikovaným střídáním pláče s arogantností, ve scéně vydírání Daniela pak posouvala vyznění k parodii, což zřejmě nebyl záměr.

    Ladislav Vymětal vytvořil inscenaci pro méně náročného diváka. Úzký okruh seniorského publika, který navštěvuje divadlo U Valšů, by konec konců mohl najít ve vzpomínce, jak se dělávalo divadlo za „zlatých časů“, jisté uspokojení.

    Divadlo U Valšů Praha – Robert Thomas: Past. Překlad Eva Bezděková. Režie Ladislav Vymětal, scéna Michal Hess, kostýmy Ludmila Pavlousková. Premiéra 15. března 2012.


    Komentáře k článku: Dědictví minulosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,