Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Robert Fulghum: Pořád je mi pětatřicet

    Spisovatel Robert Fulghum se v Česku stal doslova fenoménem. Tento vysoký, šedovlasý muž důstojného vzhledu má u nás obrovskou popularitu, jak ukázaly dlouhé fronty při autogramiádách v Praze, Brně a Havlíčkově Brodě, ale také plná hlediště při pořadech Listování, kterých se společně se svou ženou Willow Baderovou účastnil při své letošní říjnové návštěvě Česka. V posledních letech se Fulghum doslova nadchl pro tango, které nejen aktivně provozuje, ale navíc tento fenomén zpracoval ve své nejnovější knize Drž mě pevně, miluj mě zlehka (Příběhy z tančírny Century). Kniha vyšla ve světové premiéře v nakladatelství Argo a autor při jejím uvedení Českem doslova protančil. Setkali jsme se na počátku jeho pobytu, kdy povídal a tančil pražským Unitářům (je totiž bývalý unitářský pastor).

    Čím vás tango tak uhranulo, že jste o něm napsal knihu? A proč zrovna tango?

    Každý z nás je v životě potenciálním tanečníkem – výjimkou nejsem ani já. Ale málokdo se do tance pustí naplno. Navštěvoval jsem sice tančírny a opakoval kroky stejně jako ostatní, ale to se nepočítá. V Řecku mě nadchly řecké tance, ale připadaly mi příliš komplikované. Jedna starší dáma mi vysvětlila, že je musím zkusit, a ne o nich jen přemítat. Když člověk začne tančit opravdu s chutí, nepřipadá si trapně, a ostatní ho ocení spíš, než když sedí někde v růžku a jenom kouká. Ten pravý podnět ale přišel, když jsem před pár lety viděl tanečníky tanga. Fascinovalo mě to a zmocnila se mě obrovská touha zkusit to také. I když jsem tušil, že to nebude snadné. A tak jsem začal brát hodiny. Jistě vám nemusím líčit, že počátky byly opravdu svízelné. Ale záhy jsem zjistil pro mne podstatnou věc. Není důležité, jak člověk tančí, ale to, že je součástí taneční komunity, součástí dění v tančírně, světa, který si vystačí sám pro sebe. Když jsem potkal svou současnou partnerku Willow, která kromě své výtvarné profese opravdu skvěle tančí tango, byla tu motivace navíc. Společně jsme se vypravili na Tango Academy do Argentiny a já postupně zjišťoval, že ze začátečníka jsem se stal soutěžícím.

    Je to jako s tenisem – líbí se vám a hrajete ho celý život. I když si uvědomujete, že nikdy nebudete hrát ve Wimbledonu, nevadí vám to. Hrajete tak, jak dokážete. Stejně tak vnímám tango. Tančím, jak dovedu. Je to pro mě jistá soukromá výzva. Po celý život se dychtivě něco učím. U některých výzev zjistím, že jsou nad mé možnosti, takže je opustím. Ale to mi nebrání začít s něčím novým. Ve chvíli, kdy se člověk přestane chtít učit, je mrtvý.

    Někteří lidé přirovnávají tango k drogové závislosti.

    Když začnete tančit, už nedokážete přestat. Je to, jako když se začnete zabývat bojovými sporty – judo, tai-či. Čím více do nich pronikáte, tím více vás lákají. Je to jako dobrodružná výprava. Prodíráte se dál a dál se zvědavostí, touhou a radostí. Navíc je tanec propojením nejrůznějších schopností a světů – hudba, životní styly, specifický pohyb. Není to jen tanec, ale je to vlastně postoj k životu. A protože jsem člověk zvídavý, snažím se nejen tančit, ale tancem se dozvídat o sobě, světě a lidech kolem sebe víc.

    Je třeba zajímavé, že jedním z míst, kde se vášnivě tančí tango, je Finsko. Zájem o tango je tam obrovský a když si poslechnete finskou hymnu, zjistíte, že má rytmus tanga. Každé léto přijíždí do Finska na tangový festival na 400 000 lidí! My se tam chystáme příští rok. Podobné zaujetí pro tango je i v dalších koutech světa, kde byste to nečekali – například v Japonsku.

    V čem je podle vás podstata tohoto fenoménu?

    Tango není jen tanec, ale způsob přemýšlení o životě, o vášni a především lásce, která je s ním spojena. Myslím, že podstata tak silné přitažlivosti či přímo fascinace jím tkví v tom, že rytmus tanga napodobuje tlukot srdce. Zatímco vaše krev během tance pulzuje, v hlavě vám zní nádherná hudba. Přirozeně tak do tohoto rytmu vklouznete a cítíte, jak vámi pulzuje život. To je podstata tance. Jsem si jist, že lidé tančili odjakživa, protože tanec je nejmagičtějším pohybem. Každý národ má své tance, ale tango je univerzální.

    Před šesti lety, kdy jste s tangem začínal, jste říkal, že se cítíte na pětatřicet. Jak jste na tom dnes?

    Pořád je mi pětařicet!

    Váš optimismus je mi sympatický, ale Čechové jsou národ skeptický. Nelezete tím svým optimismem někdy lidem na nervy?

    Samozřejmě, že někdy ano. Ale na to odpovídám, že nejsem ani optimista ani pesimista, ale realista. Samozřejmě jsem si vědom temných stránek života, nejsem hluchý ani slepý. Média nám velkou porci temných stránek světa dennodenně servírují. Ale život má i světlou stranu a je potřeba udržovat rovnováhu, nepropadat panice. Život je kombinace světla a tmy. A tak říkám lidem: Když si přečtete mé knihy, zjistíte, že píšu o věcech temných a smutných, ale vždy s lehkým srdcem. Temných stránek života se neděsím, nicméně při životě mě udržuje vědomí, že vedle tmy existuje i světlo. Nebojím se smát ani plakat.

    Jste člověk, který je stále aktivní, nikdy nemáte daleko od myšlenky k činu…

    Jsem neskutečně zvídavý. Moje mysl je neustále zaměstnána. I když jdu po obyčejné ulici, vždy nacházím spoustu věcí a událostí, které stojí za pozornost. Když vidím člověka, který něco dělá, nerozpakuji se zeptat se ho na podrobnosti. A lidi vždycky velmi rádi o své práci povídají. Samozřejmě, že manželka z toho šílí, protože neví, co udělám v následujícím okamžiku. Minulý týden mě třeba zaujaly telegrafní sloupy a začal jsem je s téměř vědeckou důkladností zkoumat – jak vznikly, kolik jich je, k čemu všemu slouží.

    Jako by ve vás byl neustále i kus dítěte…

    Asi ano. Já si totiž nepředstavuji lidský život tak, že člověk prochází různými fázemi – kdysi byl dítětem, pak dorostencem, dospělým a nakonec stárnoucím dospělým, který se pomalu stává opět dítětem. Všechny tyhle podoby jsou ve vás stále. „Dítě“ se ozývá pokaždé, když vás něco zaujme, když si chcete hrát. Nemůžete ho jen tak odstrčit. Chci se svým dítětem zůstat ve stálém kontaktu, i když mě ten „malý chlapec“ občas dostává do problémů. Ale naštěstí to není tak zlé. Teď jsem v Čechách viděl v obchodech i na divadle spoustu loutek. A připomnělo mi to jednu z mých posledních vášní. My máme tzv. muppets, loutky, které se nasadí na ruku, jsou to vlastně jen taková ústa v ruce. Takže nemluvíte pusou, ale rukou. A tak teď zkouším mluvit, aniž bych pohnul rty, což je velmi obtížné, ale zároveň zábavné.

    Vraťme se ale k tangu a vaší nejnovější knížce – Hold me Fast, Love me Slow (s podtitulem Tales from the Century Ballroom). V českém vydání je fotografie Odd Fellows Building z roku 1908. Ta budova opravdu existuje?

    Ano, v tom domě v Seattlu je tančírna Century, kam chodíme tancovat. Spoustu příběhů, které jsou v knize, jsem vyslechl právě tam a jen jsem je lehce pozměnil. Některé postavy jsou skutečné, některé ne. Zkušenost hlavního postavy (Arista) je moje vlastní zkušenost. Je to můj příběh, jak jsem chtěl tancovat tango a zároveň se toho bál, až jsem těmi tanečními „dveřmi“ prošel a jsem tomu rád. Většina mých knih je autobiografických, ale tahle zvlášť. Takže, až přijedete do Seattlu, můžete vstoupit do těch dveří, vystoupat po schodech do tančírny a dát se do tance.

    Vaše knihy působí při čtení jednoduše. Jako byste jen zaznamenával realitu, jsou tam rady, postřehy, je to taková mozaika „obyčejných příběhů“. V tom možná spočívá popularita vašich knih, že jim lidé dobře rozumí.

    Úmyslně píšu jednoduše. Vyprávím příběhy tak, jako tady spolu mluvíme. Jistě bych dokázal psát zamotaně, složitě, ale asi by to nebylo zajímavé. Ale upozorňuji na to, že i když mé psaní vypadá nekomplikovaně, není jednoduché. Zdaleka není živelné. Před časem se mě někdo zeptal, podle čeho měřím úspěšnost svých knih. Říkal jsem – jestliže žena, která chce tancovat, dá tuhle knihu přečíst svému manželovi nebo milenci, je to pro mě úspěch. A jestli si ji on přečte, je to další úspěch. Znáte-li mé předchozí knihy, víte, že píšu vlastně jen krátké povídky. Už se nemůžu dočkat, až tuhle knížku přivezu do Century. V Americe totiž dosud nevyšla. Tato moje knížka, jakož i předchozí, vyšla poprvé v Čechách, a to díky mému přátelství s šéfredaktorkou Argo Evou Slámovou, která už bohužel není mezi námi. Měl jsem obrovskou radost, že na setkání Unitářů přišla její rodina – otec, matka a sestra. Má nová knížka je tedy takový symbolický dárek Evě. Nyní jedu do Států a řeknu – můžete knihu vydat, nebo nemusíte. Ale ona už vyšla, na tom se nic nezmění.

    Do Prahy jste přijel se svou ženou Willow (česky Vrba). Nemůžu se nezeptat na vaši love story (pozn. Willow je o 35 let mladší než Robert).

    Za náš vztah může tango. Když jsem přišel do tanečních, pozvala mne moje učitelka na taneční party. A tam jsem potkal Willow. Protože sám vyučuji malování a věděl jsem, že je výtvarnice, tak jsem se s ní dal do řeči. A pak jsme mluvili a mluvili… Přeskočila jiskra. A když jsem zjistil, že je navíc výborná tanečnice, stala se mou velmi trpělivou taneční partnerkou. Učili jsme se vzájemně – já ji jiné druhy tanců, ona mě tango. Začali jsme chodit tancovat dvakrát týdně, stali se přáteli a pak jsme se jednoduše zamilovali. Poté jsme jeli na Bali, abychom si ověřili, jestli chceme být spolu stále, a zjistili jsme, že chceme. Nyní spolu cestujeme po celém světě, ale zároveň trávíme i hodně času ve Státech, protože Willow tam má několik svých galerií.

    Kdo je Robert Fulghum, když netancuje?

    Sám sebe vidím jako několik lidí v jednom. V každý okamžik zní ve mně vícehlas. Malý chlapec, moudrý muž, blázen s nejšílenějšími nápady, ale také seriózní historik. Často se všechny ty osoby ve mně chtějí prosadit najednou. O některých lidech se říká, že jsou bipolární (forma schizofrenie), v tomto smyslu jsem já polypolární. Myslím, že takových je většina lidí, jen se některým svým „já“ brání. Své „dítě“, které si chce hrát, odstrkují a zastiňují jen svým seriózním „já“. Myslím, že by si měl člověk v sobě udržovat všechny své stránky. Takže se snažím být co nejvíce Fulghumem ve všech jeho podobách, i kdybych s některými měl potíže.

    Nad stolem mám motto: Ber na vědomí, že materiálů a myšlenek, které chceš zpracovat, je více, než kolik života ti zbývá. Tak nezahálej! Takže místo toho, aby se můj život zužoval, stále se rozšiřuje. Zatímco ostatní se ve stáří zklidňují a jakoby pomalu odcházejí, já stále víc rozkvétám. Je to jako strom, který kvete a na některých větvích jsou zároveň už zralé plody. To jsem já.

    Se svou partnerkou Willow Bader

    Drž mě pevně, miluj mě zlehka – se svou partnerkou Willow Bader FOTO ARCHIV


    Komentáře k článku: Robert Fulghum: Pořád je mi pětatřicet

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,