Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Roald van Oosten: Vrátit textu nevinnost

    Roald van Oosten (1969) je populární holandský muzikant a skladatel. Před pár lety začal kombinovat koncertní činnost se spoluprací s různými divadly. Náhoda tomu chtěla, že jeho hudba zaujala dramatika Martina Crimpa natolik, že mu nabídl, aby vytvořil původní písně k jeho nové hře V Republice Štěstí. Právě tuto hru uvedlo v lednu Divadlo Letí a Roald přijal pozvání na její českou premiéru. Setkali jsme se po představení v klubu Švandova divadla.

    Roald van Oosten

    Pocházíte sice z Arnhemu, ale už dlouho žijete v Amsterdamu. Pro nás je to místo, kam si mladí lidé jezdí především užít… Jak vidíte Amsterdam vy?

    Je to centrum Holandska, se vším všudy. Pro mě je to velmi inspirativní místo, protože tam má člověk možnost setkat se s kulturou, divadlem, muzikou, zkrátka spoustou kreativních lidí a zajímavých projektů. Když jste se zmiňovala o tom užívání, tak to je do jisté míry legenda – taková umělá pověst Amsterdamu. Jde tak trochu mimo nás, kdo v Amsterdamu žijeme. Navíc módní vlna, kdy se jezdilo do Amsterdamu za inspirací a zábavou, je už passé. Amsterdam je teď poklidné, ekonomicky úspěšné město. Dnes je v kurzu Berlín, který je syrovější, drsnější. Takže, baví mě žít v Amsterdamu, ale velmi rád cestuji a podívám se jinam. Třeba do Prahy. Každé město má svoji zvláštní, nezaměnitelnou atmosféru.

    Přijel jste sem jako autor hudby k divadelní inscenaci. Jak jste se ke skládání scénické hudby vůbec dostal? Svou první skladbu jste údajně napsal už v patnácti letech.

    Když jsem byl malý, žili jsme v Belgii. Takže k muzice jsem přičichl právě tam. Začínal jsem hrou na piano, to mi bylo asi jedenáct. Taky jsem zpíval ve sboru. Pan učitel to vedl po staromódním způsobu – raz dva tři – á dva tři – tadadá… Prostě mám takové klasické hudební vzdělání. Když mi bylo čtrnáct, tak mě nadchl David Bowie a stal jsem se jeho velkým fanouškem. Tehdy jsem se rozhodl, že zasáhnu do dějin popmusic. Měl jsem dojem, že k pop-music patří především kytara, a tak jsem se začal učit na ni hrát. Jsem tedy muzikant – self made man. Od takových šestnácti sedmnácti jsem hrál v různých kapelách a začal se zajímat i o hudební technologii. Dobrých 90 % svých nahrávek jsem pořídil plně ve vlastní režii, většinou sólově s kytarou a pianem. Odtud už pak je kousek ke skládání hudby na zakázku.

    Mahábhárata

    Z inscenace Mahábhárata (r. Marjolijn van Heemstra, prem. 19. 8. 2013, Ro Theater Rotterdam) FOTO ARCHIV

    Mezitím jste ale založil vlastní rockovou skupinu…

    Bylo mi pětadvacet, když jsem dal dohromady několik známých a založili jsme rockovou kapelu Caesar, která pak hrála po různých štacích deset let. Bylo to v devadesátých letech, a tak jsme pochopitelně hráli muziku té doby – grunge. Byli jsme v Holandsku poměrně populární, získali několik cen a měli i dost fanoušků. Začali jsme jezdit i do zahraničí, objeli jsme skoro celou Evropu a nahrávali v centru rockového dění, ve Velké Británii. Hodně jsme hráli v Německu, ale také ve Francii, Itálii, byli jsme na charitativním koncertu v Sarajevu. Nakonec jsme absolvovali turné po Spojených státech, což byl můj sen. Až tam jsem měl pocit, že jsem se dostal ke kořenům rocku.

    Proč jste skupinu rozpustil?

    Byly to krásné časy, ale když se nám překulila třicítka, začalo se to nějak rozpadat. Spoluhráči se oženili, měli děti a jeden po druhém začali odpadat. A já jsem začal přemýšlet co dál. Znal jsem spoustu muzikantů, a tak jsem dal dohromady novou skupinu Ghost Trucker. Ta nemá stálé složení. Její členové se v ní střídají, hrají i jinde. Lákaly mě nové vrstvy a možnosti hudby, její vizuální zpracování, spojení s performancí, zkrátka scénická show. Změnil jsem i její zvukové působení a začal využívat jiné než čistě rockové nástroje – cello, trombon. Vlastně to byl můj rozjezd k divadlu. Nešlo mi už jen o koncert, ale o kombinaci taneční hudby s divadlem, světelnou show, s filmem.

    Zaměřme se na divadlo.

    Mé propojení s divadlem a filmem nastalo někdy v roce 2003. Tehdy jsem dostal zakázku napsat něco pro jednu divadelní inscenaci a doprovodnou muziku k dokumentárnímu televiznímu seriálu. Úplně první zakázkou byla hudba ke klipu k experimentální divadelní hře Martina Crimpa Pokusy o její život. Byl jsem tehdy v této oblasti dost nezkušený, ale překvapivě to – jak se říká – „zabralo“. Klip vznikl ještě před premiérou a ta inscenace – údajně i díky tomu klipu – pak měla v Holandsku velký úspěch. Vidělo ji více než milion diváků. Pak zasáhla náhoda. Na klip na internetu narazily dcery Martina Crimpa a přehrály mu ho. On se přijel podívat na představení, chtěl se se mnou setkat a já mu daroval několik CD Ghost Trucker. Asi za pět let se mi pak ozval s nabídkou, abych napsal hudbu k písňovým textům jeho nové hry.

    Cyrano

    Edmond Rostand: Cyrano (r. Ingejan Ligthart Schenk, prem. 23. 7. 2013, BosTheater Amsterdam)

    Jak taková spolupráce funguje?

    Nejprve jsem dostal text hry. Ty písně vlastně sumarizují každou její část. Martin mi současně napsal dlouhý dopis s podrobným popisem toho, jak si ty písně představuje, co přesně mají reprezentovat. Já mu pak dal nějaké návrhy, o kterých jsme dlouze diskutovali. A v poslední fázi jsem přijel do Londýna, kde jsme vše společně dotáhli. Šlo o to, aby každá z písní byla jiná. Někde měla být něžná, aby neutralizovala předchozí drsný děj, jindy měla znít tak trochu do sci-fi, tam se hodila elektronika, a podobně. Celá ta spolupráce byla hodně zvláštní, náročná, ale hudebně inspirativní. Musel jsem se přizpůsobovat a současně měl velkou volnost.

    Pro mě jsou ty písně, jak jsem je slyšela v pražském představení, směsí sladké popmusic a syrových disharmonických tónů, které do ní neustále vstupují.

    Ta hra je velmi zvláštní. Autor mění žánry a převyprávět děj je hodně obtížné. Nebylo by dobré vycházet vstříc konkrétní emoci té které části, v takovém případě by celek asi vyzněl banálně. Šlo nám spíše o to vrátit tou hudbou textu jakousi nevinnost, protkat jej fantazií. Při skládání jsem se – ostatně jako vždycky – řídil především instinktem. Věřím, že lidi mou vizi přijmou.

    Údajně s Martinem Crimpem připravujete nový projekt?

    Spíše jsme vtipkovali o tom, že společně napíšeme muzikál nebo nějakou novodobou operu. Ale zatím je to jen ve stadiu úvah.

    Soonday & Moonday

    Se zpěvákem Barthem Hoevenaarsem (vlevo), se kterým vystupuje v pravidelném měsíčním pořadu Soonday & Moonday v Rotterdamu FOTO ARCHIV

    Tato hra ovšem není vaše jediná spolupráce s divadlem. V Holandsku jste se podílel na více než desítce divadelních projektů. Zaujal mě titul Cyrano. O co šlo?

    To mě oslovil soubor BosTheater, který připravoval Cyrana jako open-air inscenaci pro tisíc diváků. Ctižádostí autorů bylo vytvořit novodobou verzi příběhu protkanou jednoduchými písničkami. Klidně se mohlo stát, že vznikne banální muzikál, ale naštěstí se to nestalo. Zvolili jsme hravý, kreativní přístup, v němž jsme využili originální francouzskou verzi textu. Nechtěl jsem být v té hudbě moc sladký a nostalgický a doufám, že se mi to povedlo. Vždyť Rostand byl ve své době rebelem. Inspiroval jsem se moderním francouzským šansonem, hlavně Serge Gainsbourgem a Jacquesem Brelem, a jako hlavní nástroj použil kytaru. Roxanu skvěle zpívala vlámská herečka Alejandra Theus. Ukázalo se, že každý z Rostandových textů se ve spojení se současnou hudbou může stát hitem.

    Další projekt, který mě zaujal, je Máhabhárata.

    To byl vlastně takový hudební komentář ke stejnojmennému sedmihodinovému filmu Petera Brooka, který se ve světě hodně proslavil, ale Indové ho moc nepřijali. Projekt realizovala mladá novinářka a scenáristka Marjolijn van Heemstra. Když jí bylo devět, film ji nadchnul. Když se pak stala novinářkou, rozhodla se vypravit do Indie a zkoumat kořeny nejen tohoto slavného eposu, ale i především vnímání Brookova filmu domorodci. Spojila se s indickým hercem Satchitem Puranikem, společně mluvili s mnoha lidmi, natočili spoustu materiálu a pak vytvořili multimediální představení kombinující dokumentární záznamy s živou stylizovanou akcí na jevišti a následnou diskusí na dané téma. A já jsem dostal za úkol vytvořit k všemu tomu hudební doprovod. Inspiroval jsem se samozřejmě starou etnickou hudbou, ale vedle ní i muzikou bollywoodských filmů.

    Jaký je rozdíl v tom, skládat hudbu pro divadlo nebo film, a pro vlastní koncertní show?

    Vypadá to sice, že při vlastních projektech má člověk více svobody, ale paradoxně tomu tak není. Rozdíl je hlavně v publiku. Když koncertuji, vím, že diváci přišli na mě, takže to, co skládám a hraju, musí být a je víc osobní. Avšak posluchači, kteří na vás chodili v určité době, později velmi těžce nesou, když změníte styl. Když jsme začínali s kapelou Caesar, bylo to pro nás zprvu krásně nezodpovědné a svobodné období. Ale postupně té volnosti bylo méně a méně. Očekávání publika se stalo pastí. Pořád po nás chtěli, abychom hráli jejich oblíbené „pecky“. Práce pro divadlo je daleko svobodnější. Můžu si vyzkoušet cokoli, nemám žádná omezení, nikdo mnou nemanipuluje. Prostě nabízím své nápady. Můžu si vyzkoušet šansony, pop-rock, divnou elektronickou hudbu, industrial. Můžu si dovolit být dramatický. A to mě baví.

    Co teď připravujete?

    Chci založit novou skupinu a nahrát nové album. Pracuji na filmu o třech bratrech, holandských umělcích. A znovu pracuju se skupinou BosTheater. Naše téma je tentokrát román Julese Verna Ze Země na Měsíc. Jsem velký fanoušek podivných sci-fi a hororových románů 19. století, a tak se moc těším. Před časem jsem skládal hudbu k site-specific projektu inspirovanému dílem Edgara A. Poea a byla to nádherná práce plná nespoutané fantazie.


    Komentáře k článku: Roald van Oosten: Vrátit textu nevinnost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,