Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nachlass – Hry bez osob

    V prostoru DEPO2015 byl uveden projekt Nachlass – Hry bez osob (Nachlass – Rooms after people), který vznikl v koprodukci s Théatre de Vidy v Lausanne.

    Inscenace, nebo instalace? Rimini Protokoll konfrontovali publikum s divadlem bez herců FOTO Jaroslav Prokop

    V posledních letech skupina směřuje čím dál více od dokumentárního, ovšem stále umělého a umělecky zformovaného divadelního a narativního tvaru s nezaměnitelnými osobnostmi k projektům, v nichž se aktérem stává samo publikum a které jsou díky tomu přenosné v podstatě kamkoli.

    Do projektu Nachlass, v překladu Pozůstalost, sice bylo zapojeno několik reálných osob (konkrétně devět), ale celková podoba už se více než dokumentárnímu divadlu blíží audiovizuální instalaci s využitím fotografií, auditivních nahrávek, filmového dokumentárního materiálu i video dotáček. Diváci si mohou prohlédnout také nejrůznější předměty denní potřeby, listiny a další dokumenty, ale i speciální pomůcky. Režisér Stefan Kaegi je tu jakýmsi kurátorem, na záznamech autentických výpovědí spolupracoval s filmařem Bruno Devillem, po textové stránce zřejmě výsledné znění výpovědí spoluurčovala dramaturgyně Katja Hagedorn. Scénograf Dominic Huber navrhl podle přání lidí, jejichž svědectví bylo pro potřeby projektu zaznamenáno, osm zvláštních pokojíčků. V nich se vždy na pár minut zabydlí skupinka diváků (ideálně šest), aby si vyslechla či zhlédla autentickou výpověď konkrétní osoby, kterou po sobě chce zanechat jako připomínku vlastního života. Devět výpovědí vybraných jedinců, kteří se v době natáčení reálně ocitli na prahu smrti anebo věděli, že mohou brzy zemřít, se mělo stát originálním odkazem či svědectvím.

    Hlavním problémem projektu bylo vymezení tématu: Přestože měl pojednávat o posledních věcech člověka, tedy o umírání a smrti, u všech účastníků převažovala koncentrace na život. Je paradoxní, že sama smrt byla z projektu do značné míry vytěsněna. Nemluvě o otázce, co je po smrti. Tak se neptal nikdo kromě starého Turka, ale i on se spokojil jednovětým konstatováním, že se dostane do nebe. Mnohem víc ho však zaměstnávala přeprava jeho mrtvého těla letadlem do Turecka. Přes třicet let prožil ve Švýcarsku, ale po smrti se chce bezpodmínečně vrátit domů, i kdyby na to měly padnout rodinné úspory. V jeho pokojíčku jsme se museli zout jako v mešitě, seděli jsme na orientálním koberečku a směli jsme ochutnat turecké sladkosti. On sám byl zaměřen na hmatatelné pozemské věci úplně stejně jako ostatní evropští účinkující. Výpověď nikoho z nich nebyla ani v náznaku povznášející či kontemplativní, až jsem se styděla za naši současnou evropskou kulturu, které se tak zoufale nedostává jakéhokoli duchovního rozměru. Anebo byla chyba ve výběru účastníků? Je dobře, že se Rimini Protokoll snaží prolomit tabu, jímž se v naší společnosti problematika smrti a umírání čím dál víc stává, jenže se jim to příliš nepodařilo. Naopak, toto tabu spíše potvrdili: Většina zúčastněných totiž byla egocentricky a poněkud absurdně zaměřena na to, aby mohli i po smrti dál působit – jako zaživa – na život svých blízkých, na společnost. Což je pochopitelné u otce malé dcery, který pro ni chce uchovat materializované vzpomínky, ať už v podobě videa, nebo mušek, na které spolu chytali ryby. Sympatické bylo také úsilí ženy, jež založila nadaci na podporu umělců v Africe, kde sama prožila řadu let naplněných aktivní pomocí. Nejpřesvědčivější byl nakonec patrně lékař v důchodu, který je skálopevně přesvědčen, že život se plně vyčerpává biologickou, materiální dimenzí. O to víc však s nadosobním entuziasmem apeluje na lékařskou vědu, aby se zabývala výzkumem Alzheimerovy choroby a demence, které člověku berou vzpomínky a tím identitu už zaživa. Jistěže každý lidský život je důležitý, ale proč si mám v přeplněné kuchyňce na jídelním stole prohlížet fotky ze života nějaké cizí ženy? Nebo v divadelním sálku po roztažení opony sledovat na jevišti svetr jakožto „nesmrtelný“ výtvor sekretářky, která jednou ve dvanácti letech vystoupila s dobovou módní písničkou. Zpěvačka se z ní nestala, a tak si to chce vynahradit posmrtnou show? Trochu přízračně působilo v tomto kontextu sdělení, že si přeje, aby ji syn zavezl na švýcarskou kliniku, kde jí pomohou zemřít. Určit si okamžik vlastní smrti se zřejmě stalo módním hitem. I starší pár, jehož dialog jsme si vyslechli v ohyzdné zaprášené kancelářičce s fíkusem (ostatně všechny pokojíčky jsou záměrně mimořádně ošklivé a anonymní), se rozhodl pro společný asistovaný odchod. Jsou však odhodláni i po smrti převzít náklady na studium vnoučat, pod podmínkou, že budou studovat v Německu a ne v Jižní Americe. Nechápou, proč snacha nemluví s dětmi německy. Sami se sice zapletli s nacismem, ale to bylo ještě před maturitou, to z toho ještě neměli rozum! Jejich kancelář jsem navštívila jako poslední, takže pro mě takřka symbolicky završila dlouhou předsmrtnou sbírku kuriozit, které se smrt vlastně snažily popřít a tím bohužel působily proti samotnému tématu projektu. Rozhodně ho obraly o možný existenciální rozměr, o zamyšlení či jen okamžik spočinutí, který by dal diváku pocítit pomíjivost všech pozemských záležitostí.

    Ale abych nebyla nespravedlivá: veškeré vybavení pokojíčků, všechny ty předměty, fotky, papíry a krabice lze zároveň chápat jako naprosto pochopitelnou obranu proti tragické pomíjivosti života, jako hráz, která má stopy naší existence ještě aspoň na chvíli zadržet. Ale i to by bylo potřeba v tomto typu nedivadla zřetelněji tematizovat. Třeba i s gestem protestu vůči smrti. Ale je takovým protestem takřka každodenní koketerie se smrtí?

    Rimini Protokoll, Théatre de Vidy – Stefan Kaegi / Dominic Huber: Nachlass – hry bez osob. Koncept Stefan Kaegi a Dominic Huber, video Bruno Deville, dramaturgie Katja Hagedorn. Premiéra 14. září 2016 v Théâtre de Vidy, Lausanne, na festivalu 13. září 2018.


    Komentáře k článku: Nachlass – Hry bez osob

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,