Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Říkali mi, že v Čechách budou lidé smutní

    Doba, kdy během sezony proběhlo několik festivalů, které divácká obec stačila řádně probrat a okomentovat, je dávno pryč. Současná programová nabídka je natolik obsáhlá, že divák-smrtelník ji chtě nechtě nemůže zvládnout. A nejsou to jen čeští umělci, na které je možno zajít. Stále ve větší míře přivážejí organizátoři do českých vod divadelníky z Evropy, Asie nebo – díky festivalu Všichni jsme Afričani – Afriky. A letos již po druhé se obohatily naše vody o Iberoameriku. Mezi 9.–13. dubnem totiž proběhl na několika místech v Praze druhý ročník festivalu TRANSTEATRAL zaměřeného právě na iberoamerickou kulturu. A jelikož cílem bylo představit tuto kulturu z více úhlů, byla jeho součástí i hudba a film, byť divadelní produkce nad ostatními dominovaly.

    Mám svojí světlušku

    První večer zahájil katalánský projekt Kiku Mistu Báječná společnost světla (La fabulosa Compaňía de la Luz). Vypravěč Kiku Mistu rozehrál společně se svými dvěma pomocníky slovní a světelnou pouť za tajemstvím lidského nitra. Hledal ho prostřednictvím starých bájí a lidových moudrostí, jako třeba v příběhu o stromu, který rozdá všechny své větve, aby nakonec zůstal osamělým pařezem, nebo o hodném vlku, který má vždy zlého do páru. Jednotlivé příběhy byly ilustrovány či dohrávány jednoduchou stínohrou, zvukovými a světelnými efekty. Bohužel v rámci žánru vyprávění, ve kterém dominuje slovo, byla velkým problémem pro pochopení díla jazyková bariéra. I když jsme následně slyšeli český překlad, představení ztrácelo rytmus a sklouzávalo ke hře na sebe se kupících efektů leckdy postrádajících smysl. Snad jen v několika málo momentech se vypravěči podařilo svou jednoduchou vyprávěcí technikou blízkou až rousseauovské naivitě probudit v divácích duši dítěte. Ti pak s důvěrou v zázrak hledali v temném sále ztracenou světlušku…

    Efekt kontra afekt

    Další představení festivalového programu, Rozvrácený krucifix, mělo být postmoderní hrou Argentince Rafaela Spregelburda, který si za dějiště svého příběhu vybral Němci okupovanou Prahu. Možná právě pro tuto lokalizaci si text vzali za svůj čeští tvůrci z divadla Transteatral, které funguje celoročně, nezávisle na festivalové produkci. Jeho cílem je dlouhodobě seznamovat českou veřejnost se současnou španělsky psanou dramatikou. Takže tak trochu voda na vlastní mlýn. Programová brožura avizovala ponor do mystické atmosféry inspirované Kafkovými prózami, českým středověkem, židovskými památkami a postmoderní filosofií, jako labyrintem postav, místa a dějů, nabízející dvojitý pohled do zrcadla. Tento „ponor“ se však – aspoň pro mne – zúžil na jeden velký emotivní afekt s dvěma zrcadly na scéně. Divák měl až pocit, že herci provozují paralelně s představením svoji interní hru, kdo bude více afektovanější. Vavřínový věnec by zaručeně náležel představitelce hlavní postavy. Kromě přehrávání se na jevišti ještě soustavně stěhoval nábytek včetně dvou dominantních zrcadel, která se sice stále posunovala, ale proč vlastně, nebylo nikomu jasné. Označení „postmoderní“ náležel snad chronologické časové mozaice, do které byl příběh poskládán.

    Pláště ano, meče ne

    Z divadla v Celetné se dějiště přesunulo do holešovického Alfréda, s Compañía José Maya pak o několik století nazpět do období španělského zlatého věku. Hra Ženou proti své vůli (La Mujer por Fuerza) Tirso de Moliny je většinou uváděna jako zápletková komedie, někdy – podle hlavních protagonistů – jako komedie pláště a meče. Děj se točí okolo jednoho mužského přestrojení, které s sebou přináší řadu omylů a zdánlivě komických rozuzlení. Zdánlivě se tedy dala předpokládat docela dobrá historická zábava, což dokládalo i nákladné dobové kostýmování. Režisér José Maya se ale nespokojil s takto jednoduchou interpretací a pustil se do hledání hlubšího podtextu, který zajímavě rezonoval s pocitem absurdity současné doby. Postavy nechal pantomimickými vstupy zveřejňovat své pravé touhy a přání, které by uskutečnily, kdyby všichni před sebou stále nehráli divadlo. Jak důvěrně známé… Absurditu podpořili i pořadatelé, kteří zprvu slibovali české titulky, ale ty se neobjevily. Takže čeští diváci na začátku zmateně hledali bílá písmena titulkovacího zařízení, než pochopili, že si budou muset vystačit bez porozumění slovům.

    Věříš, že je to na věky

    Bratři Oligorové si rádi hráli ve sklepě, kam se na dlouhé týdny zavírali před světem a vytvářeli si svůj vlastní, plný hejblátek, kladek a robotických panáčků. Nakonec se rozhodli jej ukázat svým přátelům. To nestačilo, a tak si do něj zasadili příběh a vytvořili inscenaci Virginiina trápení (Las Tribulaciones de Virginia). Jednoho dne si tě všimne někdo, koho neznáš. V ten den se změní celý tvůj život. Když s něčím začínáš, věříš, že je to na věky, ale někdy to tak není. Jednoho dne kouzlo zmizí, právě tak, jako se objevilo… Zamilovanost vyprchá… Netrvalo dlouho a začali s inscenací objíždět Evropu. Na pozvání festivalu nakonec zavítali i do Prahy, kde odehráli dvě představení. S mechanickými figurkami přivezli i dřevěné šapitó, které postavili na jeviště Divadla v Celené. Do něj pozvali diváky. Nebylo to ani tak divadelní představení, jako spíš podívaná blízká pouťové zábavě. Během ovládání různých strojků vyprávěl jeden z bratrů příběh tanečnice Virginie a jejího milence Valentina. S křehkostí až zázračnou, s obrovskou spontaneitou a hravostí ovládal technické hračky a zároveň vyprávěl příběh plný snů a zklamání. Bylo to krásné, prosté, ale vůbec ne naivní. A diváci byli natolik uneseni, že se nakonec zapomněli i smát a místo potlesku hleděli do tmy a čekali, co bude následovat. Rozpačitý Javier s námi pak ještě dlouho po představení rozmlouval, a dokonce nám předvedl výstup s papírovou kytarou, jeho prý vůbec první divadelní vystoupení v životě. Říkali mi, že v Čechách budou lidé smutní, divil se našemu nadšení a okouzlení z jeho hry. Krásná tečka za vrcholem festivalového vlnění.


    Komentáře k článku: Říkali mi, že v Čechách budou lidé smutní

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,