Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Režírujte hudbu!

    Radil, jak známo, operním režisérům Karel Hugo Hilar. A odmítal v úvodní scéně Prodané nevěsty v Národním divadle prodávání hrnců a jiného zboží jakože na trhu, protože to odvádělo pozornost k nepodstatné ilustraci na úkor podstatné situace Jeníka s Mařenkou.

    Mělo být veselo na Figarově svatbě: Kateřina Jalovcová (Marcellina), Jan M. Hájek (Basilio), Pavol Kubáň (Hrabě Almaviva), Jekatěrina Krovatěva (Zuzana), Lukáš Bařák (Figaro) FOTO ILONA SOCHOROVÁ

    Prostý návod na dobrou operní inscenaci, jen je těžké ho realizovat zvláště dnes, kdy inscenátoři čtou a předvádějí dávné příběhy dnešníma očima. Pokud se jim to nepovede, dostanou vynadáno, že se měli držet „obvyklé podoby“ opery, rozumějme zavedené inscenační tradice.

    Figarovu svatbu ve Stavovském divadle opět vyfasovala původem česká režisérka žijící a pracující v Evropě Barbora Horáková Joly. Vyučila se za spolupráce s Calixtem Bieitem, což je zřejmě hlavní doporučení pro pražské režie, z nichž ani jednu nepovažuji za dobrou právě proto, že vycházejí z konceptu a nikoli z hudby samé. Svěřit právě jí směřování mozartovských inscenací ve Stavovském proto nepovažuji za prozíravé, pochybuji, že u kritiky a diváků dojdou uznání. S jejími koncepty nakonec lze souhlasit, ale příčí se mi, že je režisérka nedokáže realizovat z vlastní hudby. Ve Figarově svatbě si dokonce vypomohla částmi populárních skladeb (Nino Rota, Mick Jagger a další), aby vystavila jaksi nové rodné listy postavám opery. Jako kdybych si do bílého vína cmrndnul trochu Becherovky a sojové omáčky. Proč se recitativy občas doprovázejí třeba na harmoniku přímo z jeviště, jsem nepochopil. Přitom nově kriticky uchopenému příběhu chybí právě odpovídající definice postav a uvěřitelná motivace jejich jednání, prostě není jasné, kdo je kdo a co proč dělá.

    Vizuálně má inscenace šmrnc, i když neustálé hemžení a konkrétní jednání postav místy postrádá logiku. Je výtečně obsazena mladými pěvci, jejichž postavy mohla Horáková pojednat do hereckých detailů, všichni jsou jich mocni a jde jim to náramně. Pavol Kubáň je dokonale chlapáckým Almavivou, Lukáš Bařák trochu naivním a ze zkažené společnosti trčícím Figarem, oba zpívají party technicky pěknými hlasy se smyslem pro situaci a konkrétní repliky. Platí to prakticky pro všechny postavy, nadchla mě Barbora Perná jako Hraběnka, Kateřina Jalovcová v peprně komické Marcellině, a nakonec i Jekatěrina Krovatěva v roli Zuzanky, i když zpívá hlasem ještě nehotovým, a i na Stavovské divadlo neprůrazným. Hudební nastudování Julie Jones mě ničím nevadilo, ale ani nenadchlo, orchestr hrál spolehlivě. Jenže na Stavovské divadlo to je, myslím, málo.

    David Radok vždycky důsledně režíruje hudbu a nastudováním Salome Richarda Strausse v brněnském Janáčkově divadle to doložil výsostně. Což neznamená, že by rezignoval na své a také současné čtení libret a příběhů. Jeho jevišti dominuje ošuntělá stavba, mohla by tu stát od biblických dob, mohli ji postavit před sto lety a mohli do ní teď vestavět zbohatlické bydlení. Nechybí jí radokovské velké okno, za nímž můžeme šmírovat honosný večírek, na němž se smetánka baví. Archetypální společenská situace, není třeba postavy oblékat s historickou určitostí, ale tak, aby to zdůraznilo situaci a ozřejmilo, kdo je kdo. Číšníci jak ze současných grandhotelů, ochranka v oblecích, ale Herodes je v domácím propoceném triku, označený šerpou. Jak si postavu nepromítnout do našich nejmenovaných zupáckých, upachtěných vůdců? Opět pečlivě vybraní sólisté hlasově i typologicky, Jaroslav Březina má pro Heroda silnou figuru a dal mu agresivitu ustrašeného a vilného vládce. Herodias se v podání sošné Evy Urbanové manžela vlastně štítí a touží ztrestat Jochanaana – toho mužný Birger Radde představil víc jako nesnesitelného hlasatele věčných pravd než křesťanského kritika Heroda a jeho inscestních svazků. Jak známo, odmítne i zvrácené choutky Salome a ta si u Heroda, který po ní vilně pokukuje, za tanec vynutí hlavu proroka na stříbrné míse. Moc netančí, na stole nabídne Herodovi rovnou svůj rozkrok, ale v provedení dostatečně estetizovaném. Všechny party nastudované výsostně a interpretačně vedené ke stupňování zvráceného erotického dusna. Linda Ballová ideálně naplňuje už Straussovu představu křehké Salome s wagnerovským hlasem, zpočátku se v souboji s obřím orchestrem trochu šetřila, stupňovala pěvecké napětí až do závěrečného ohromujícího zpěvu nad Jochanaanovou hlavou. Plavovlasá holčička zvyklá si všechno vynutit – také si ji lze promítnout do současnosti. Inscenace pracuje s jemnými detaily, proto i uříznutá zkrvavená hlava měla věrnou podobu Raddeho. Detailní práci s motivy, jednotlivými nástroji v barevné partituře a s široce rozevřenou dynamikou si dal i dirigent Marko Ivanović, všechno do sebe dokonale zapadá a poslech je imponující. Opera je v tomto provedení jakoby vytesaná z jednoho zvukového kamene, od prvních tónů až do zdrcujícího finále.

    Ani Radok, jako ostatně vždycky, jen neilustruje danosti partitury, ale staví svou výpověď, jenže na rozdíl od Horákové a podobných důsledně z materie, kterou mu operní dílo nabízí. Nádherný závěr sezony.

    Národní divadlo Praha – W. A. Mozart: Figarova svatba (Le nozze di Figaro). Libreto Lorenzo Da Ponte, nastudováno v italském jazykovém originále s titulky. Hudební nastudování Julia Jones, režie Barbora Horáková Joly, scéna a videoart Falko Herold, kostýmy Nicole von Graevenitz, choreografie Jan Adam, světelný design Ivo Dankovič, sbormistr Lukáš Kozubík. Premiéra 9. června 2023 ve Stavovském divadle.

    Národní divadlo Brno – Richard Strauss: Salome. Libreto skladatel podle hry Oscara Wildea. Hudební nastudování Marko Ivanović, režie David Radok, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Zuzana Ježková, světelný design Přemysl Janda, choreografie Andrea Miltnerová. Premiéra 17. června 2023 v Janáčkově divadle.


    Komentáře k článku: Režírujte hudbu!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,