Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rejžek píše Justovi

    Milý Vladimíre,

    sdílím Tvou radost z povolebních výsledků, ale abys byl v obraze, náhodou jsem měl těsně po volbách poslechovku právě v Ústí nad Labem, v Café Max. Posluchači obvykle plácají po skončení pořadu hraným skladbám, ale já to tentokrát otočil a na úvod zatleskal jim, že svými hlasy smetli místní socdemáckou svoloč v čele s primátorem Vítem Mandíkem, která chtěla zlikvidovat Činoherní studio.

    Neonormalizační kreatury ovšem pořád různě zvedají hlavy, viz čerstvý pokus lokajů poseroutky Petera Duhana v čele Českého rozhlasu (Pavel Kohout zde v DN nedávno dokázal, co je to za bezpáteřního sraba) zničit pro změnu Dismanův soubor, pod čímž je podepsán jistý klavírista Jan Simon, tedy odborník na slovo vzatý, neboť tam šéfuje nějaké centrum písní a tanců. I tady naštěstí tihle zpupní burani narazili, veřejnost se vzbouřila, a to je náramný dárek k výročí sametové revoluce. Nenechme si od jakékoli vrchnosti nic líbit. Buďme svobodní, hrdí lidé. Z toho vzejdou další činy.

    Střihnu jinam. Po Petru Skoumalovi odešel nedávno na věčnost další nenahraditelný člověk, kterému by to, co sedí na Hradě a imituje hlavu státu, nikdy medaili nedalo. Nebyl holt tak talentovaný jako režiséři úrovně burana v mikině Roberta Sedláčka nebo nájemného Zemanova fracka Filipa Renče, který slibnou kariéru nastartoval už ve třinácti letech, kdy pěkně ztvárnil ve filmu Julka Fučíka. Sprosťáka, hulváta, vožralu a zároveň statečného, rovného chlapa a geniálního herce Pavla Landovského jsem potkal naposledy loni v Činoherním klubu, kde křtil knižně sebrané divadelní hry. Jako vždy dřepěl na židli a hulákal. Vystál jsem frontu a dal mu svazek k podpisu. Nastal kamarádský dialog, který jsem si směl dovolit.

    P. L. Co chceš, ty debile?

    J. R. Umíš se ještě podepsat?

    P. L. No tak mi to sem dej a táhni. A k čemu ti to vlastně bude?

    J. R. Až umřeš, tak to dám do antikvariátu a vydělám na tobě, chápeš?

    Pubertální přetahovanou Pavel kupodivu neustál, rozchechtal se, shodili jsme nevraživé masky, objali se a bylo. Zmůžu se jen na klišé, jako s tím Ivanem Martinem Jirousem. Pod drsnou slupkou „Lanďáka“ se tetelila křehká duše, herec od Boha. A nikdo nezahrál v Havlově Audienci sládka jako on, hajzla, ale vlastně politováníhodného.

    Závěrem nasadím bandurskou. Příště už mi laskavě neraď, na co mám jít do divadla. To víš, že jsem měl dávno v merku trofejemi ověšenou Ruskou zavařeninu! Naštěstí s ní Ostraváci z Komorní scény Aréna přijeli do Prahy, kdy jsem měl volno, dokonce jsem oželel fotbalový boj o krále podzimní ligy Viktoria Plzeň – Sparta Praha a nelitoval. Málokdy jsem v poslední době zažil téměř živočišný zážitek z tak úžasného představení. Po něm jsem si neodpustil panu režisérovi Ivanu Rajmontovi mazat medíky kolem pusy: Nojo, to se to snadno režíruje, když ti to skvěle zahrajou. V žádné recenzi jsem nenašel oslavu vynikajícího herectví, takže za vás, profesionální nevšímavé pisálky, dodatečně vyzdvihuji. Vedle Maruny neskutečné Dany Fialkové, na jejíž vaření a četbu receptů nikdy nezapomenu, samozřejmě zářily hvězdy souboru Albert Čuba a Marek Cisovský, v nejlepším slova smyslu heroina Alena Sasínová-Polarczyk, ale taky jsem byl úplně bez sebe z dokonalých kreací mladších a k mé hanbě neznámých skvělých představitelů, jako je Tereza Dočkalová, Petra Kocmanová, Zuzana Truplová, potažmo Vladislav Georgiev. Modlím se, aby si uchovali zdravý rozum a neskončili v nějaké seriálové Ulici. Amen.

    TVŮJ JAN REJŽEK


    Komentáře k článku: Rejžek píše Justovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,