Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co je člověk? aneb Všichni jsme Frankenstein

    Nejprve trochu terminologie. V románu Mary Wollstonecraft Shelleyové (1797–1851) Frankenstein neboli Moderní Prométheus z roku 1818 je (Viktor) Frankenstein vědec, který stvoří a oživí postavu, která v díle žádné jméno nenese. Autorka ji pojmenovává pouze jako „monstrum ohyzdné podoby s nadlidskou silou“. Vstoupila však natolik do kulturního po(d)vědomí, že dnes se slovem „Frankenstein“ označuje samo monstrum.

     

    reFrankenstein

    Bizarnost vrší jinou bizarnost… Simona Peková a Martin Siničák v inscenaci reFrankenstein FOTO PETR NOVÁK

    Respektuji to a snažím se osvětlit ve svém textu tento posun. Ostatně obdobně s touto symbolikou pracují i brněnští tvůrci inscenace reFrankenstein, o níž bude řeč především. Než se však dostaneme k brněnské inscenaci, ohlédněme se za stopou, již román zanechal a proč byl v určitých kulturních a společenských obdobích tak přitažlivý a fascinující.

    Frankenstein, rok 1818

    Původní verze příběhu o Frankensteinovi byla napsána během deštivého léta roku 1815, které trávila Mary Godwinová se svým nastávajícím manželem, básníkem Percy Bysshe Shelleym a spisovatelem Johnem Williamem Polidorim na dovolené u lorda Georga Gordona Byrona poblíž Ženevy. Dlouhou chvíli si krátili konverzací u krbu, při které se dostali k experimentům Luigiho Galvani s mrtvými žábami. Bavili se také čtením strašidelných příběhů (údajně francouzské povídky Fantasmagoria), což je pobídlo k tomu, aby vypsali soutěž, kdo napíše hrůzostrašnější příběh. Zatímco Shelleyová vytvořila román Frankenstein, lord Byron napsal fragment povídky Vampír, kterou o tři roky později k vydání upravil Polidori (The Vampyre, 1819) a která se stala inspirací k pozdějším „upířím“ románům včetně Draculy. Dva klasické motivy nejslavnějších hororových příběhů tak vznikly současně a vlastně náhodně.

    Román v podstatě klade otázku, jak moc je „stvořitel“ odpovědný za „stvořené“. Je autorčiným varováním před důsledky vědeckých experimentů v době právě probíhající průmyslové revoluce. Ta je v románu stavěna do kontrastu s navenek ušlechtilými vědeckými či průkopnickými činy jedinců. Proto onen podtitul Moderní Prométheus.

    Člověk jako oživlý stroj

    Nebýt filmařů počátku XX. století, kteří z Frankensteina vytvořili symbol umělého člověka – nebezpečného monstra, dotýkající se mnoha fenoménů dneška, asi by toto romantické dílo napsané ve stylu gotických románů zapadlo, stejně jako romány Holace Walpolea, Clary Reeveové či Charlese R. Maturina.

    Vůbec poprvé byl Frankenstein převeden na filmové plátno roku 1910 krátkým filmem v produkci Thomase Edisona. Roku 1931 točí James Whale pro studio Universal klasickou, dnes kultovní verzi s Borisem Karloffem v roli monstra a Colinem Clivem jako dr. Frankensteinem. Během následujících sedmnácti let jsou natočena tři pokračování (Frankensteinova nevěsta, Frankensteinův syn a Frankensteinův duch) a čtyři filmy, ve kterých se Frankenstein objevuje spolu s jinými klasickými „universalovskými“ monstry (Frankenstein a vlkodlak, Frankensteinův hrad, Draculův hrad a Bud Abbott a Lou Costello potkávají Frankensteina). Téma umělého člověka ale nebylo v tehdejší době zachycené jen filmem Frankenstein. Už v roce 1920 píše Karel Čapek své – ve světě asi nejznámější – drama R.U.R. Kdo ví, zda jím neinspiroval první kulturní re-inkarnaci Frankensteina. Na rozdíl od Čapka-humanisty si ale film u obdobného tématu vybíral spíše onu hororovou, atraktivně děsivou rovinu. Proto gotický román, proto horor, proto Frankenstein. Jako by se v tu chvíli dílo Shelleyové „rozpojilo“ a Frankenstein-monstrum žil ve dvojí, schizofrenní podobě. A tak je vnímán v zásadě dodnes. V komerčních, zábavných žánrech je Frankenstein bezcitným, krutým zvířetem, které je třeba odstranit. Na druhé straně je logickým, integrálním produktem aktuálního stavu lidského poznání a technického pokroku. Je třeba respektovat jeho existenci, je nutné vnímat jej jako rovnoprávnou živou bytost, která má cit a duši.

    reFrankenstein

    Jsme na kře, čas a život zamrzl, nikdo a nic se nemění… Zleva Martin Siničák, Cyril Drozda a Erika Stárková FOTO PETR NOVÁK

    Frankenstein, 3. tisíciletí

    Nebude asi náhodou, že se Frankenstein v posledních několika letech objevuje ve filmu i na divadle znovu. Teatr muzyczny Capitol v polské Vratislavi uvádí dokonce původní muzikál. Jako by doba uzrála v jeho re-inkarnaci, aktuální re-interpretaci. Technika dnes dokáže doslova divy, vliv zábavy a zábavnosti „za každou cenu“ je snad ještě intenzivnější než v dobách meziválečných. Humanistický idealismus Čapkův se však už dávno propadl na smetiště dějin. Filosofům, intelektuálům a především umělcům dnes vládne temnota, ironie, jízlivost, skepticismus a apokalyptická beznaděj. To je podhoubí, z kterého vyrůstají noví Frankensteinové.

    Zatímco Branaghův výpravný velkofilm z roku 1994 s Robertem de Niro v roli monstra a samotným režisérem jako Viktorem Frankensteinem je dobrodružným historickým velkofilmem, který ve velké míře respektuje původní román, je inscenace Dannyho Boyla v londýnském Národním divadle (prem. 22. 2. 2011) mnohem tematicky aktuálnější a ambicióznější. Je v podstatě existenciální úvahou nad tím, co a kdo jsme. Představení bylo do celého světa (i k nám) několikrát přenášeno do vybraných kin v rámci telemostu NTLive, a tak je poměrně známé. Divím se, že se dramatizace Nicka Deara dosud neobjevila na českém jevišti. Jde totiž po mém soudu o dramaticky nosnou a obsahově aktuální, v mnoha aspektech původní dílo inovující adaptaci, která si rozhodně zaslouží projít dalšími prověrkami. Viktor Frankenstein a Monstrum jsou v ní dvě sice rozdílné, ale v mnohém se prostupující bytosti. Jako by jeden byl reálnou bytostí a ten druhý jejím odrazem ve světě „za zrcadlem“, jeho sebeprojekcí, podvědomím. Na konci pak, v dlouhé scéně jejich setkání na severním pólu, po všem dramatickém a tragickém, dochází mezi nimi k usmíření. Jako by se v závěrečném dialogu netvor proměnil v ony oživlé Čapkovy roboty Primuse a Helenu a jako oni nesl „plamen života“ dál. Výklad charakterové dvojlomnosti podtrhl v inscenaci režisér Boyle i tím, že postavy hrají sice dva různí herci (Benedict Cumberbatch a Jonny Lee Miller), ale během repríz se v jejich obsazení střídají.

    Člověk je monstrum

    Frankensteina uvedlo nedávno (prem. 24. 11. 2012) i pražské Švandovo divadlo. Režisér Martin Františák dospěl ve své re-interpretaci ještě dál než Boyle. Netvor v jemném, emotivně citlivém podání Tomáše Kobra je ve Františákově pojetí v podstatě jediná čistá, pozitivní postava. Jakýsi bílý – i když krutý, chladně na svět zhlížející – anděl (v inscenaci působí jako bezpohlavní postava z gotických obrazů) pohybující se mezi lidmi-monstry. Pozoruhodný posun se však režisérovi ani hercům nepodařilo přetavit v dramaticky nosný tvar. Jednotlivé postavy jsou pojaty ploše až schematicky, chovají se neúměrně realisticky, zajíkavý psychologismus titulní postavy (Filip Čapka) děj zpomaluje a příběh se navíc rozpadá na téměř nespojité scény. (Po)otočení charakterů tak vyznívá ploše a nepochopitelně. Přesto jde o sympaticky ambiciózní pokus, který stojí za návštěvu a který ústrojně propojuje tamní „andělskou“ linii s dramaturgickou koncepcí nově interpretovat díla klasické literatury.

    Všichni jsme Frankenstein

    Zatímco Martin Františák se držel základních motivů předlohy, vydaly se Simona Petrů (autorka textu) a Anna Petrželková (režisérka) se svou re-interpretací „mýtu Frankenstein“ mimo jakékoli dějové svazky s původním dílem. Svou inscenaci v brněnském HaDivadle sice nazvaly reFrankenstein, vůbec však nejde o nějakou re-cyklaci či re-dramatizaci románu Shellyové. Pracují pouze s iniciační stopou, jakou zanechalo její dílo a především odkaz Frankensteina/monstra v dnešním světě. Svou frankensteinovskou dekompoziční vizi, jakousi scénickou mozaiku složenou z řady situaci (zřejmě záměrně) nikam neposouvajících výstupů a obrazů, charakterizují jako kantilénu pro pět Frankensteinů a vysílačku.

    Místo děje: po Severním moři plující (dle kry, na které se děj odehrává) ztroskotaná česká (dle neustále nasvícené české vlajky) výzkumná stanice. Postavy: pět polárníků. Spíše však čtyři životní ztroskotanci a jeden umělými re-cyklacemi nedotknutý podivín. Právě on je vlastně – podle jeho masky soudě – ono monstrum. Obdobně jako u Františáka je holohlavý, bíle nalíčený, klidný a vyrovnaný. Po celý čas se chová jak mystik či guru. Na slova a chování ostatních nereaguje, soustředěně připravuje rybu ke konzumaci. Jan Lepšík v této postavě zúročuje své zkušenosti s netradičním divadlem. Dokáže na jevišti existovat, aniž by vyčníval, a přitom neuplyne delší chvíle, aby divákovi na jeho počínání nespočinul zrak. Je bizarní, chová se až mysticky. Málokdy se stane, aby téměř nemluvící postava dokázala tolik zaujmout. To ostatní jsou výřeční a akční až moc. Každý zastupuje jinou současnou „jinakost“, jinou umělost, jinou podobu dnešních Frankensteinů. Nejvýraznější je Simona Peková v roli stárnoucí excentričky Květy. Je směšně přepjatou intelektuálkou, která prošla mnoha umělými módami, od volné lásky po vegetariánství a buddhismus, ale zklidnění ani vyrovnanost nenašla. Erika Stárková v roli Alžběty je naivka, která chce spasit sebe i svět současnými společesnkými teoriemi, které však vyčetla jen z dámských časopisů. Právě ona je frankensteinovsky prošpikovaná různými tělesnými implantáty, v jedné situaci jí dokonce upadne ruka. Vede to však jen k různě pitoreskním situacím, které režisérka nedokáže ústrojně začlenit do dění. Bizarnost většinou jen vrší jinou bizarnost. Čtvrtým ztroskotancem je stařík Jindřich. Je postavou do konce hry nejasnou, všem překážející a inscenace by se bez ní snadno obešla. Naštěstí Cyril Drozda jí dodává oku a sluchu lahodné prvky dojemného podivína, čímž jsou jeho výstupy aspoň milé a úsměvné. Posledním na kře je radiooperátor Robert v interpretaci Martina Siničáka. Zastupuje umělé VIP-celebrity, je totiž slavným rozhlasovým DJem, kterému však – údajně jeho sláva jen překáží. Ostatně jako každé VIP-celebritě… Právě tato postava však nejvíce dokládá, že tvůrkyně – především autorka textu Simona Petrů – tentokrát přecenily své síly. Téměř stejný autorský tým totiž stvořil loni v Huse na provázku famózní inscenaci Tichý Tarzan, v níž každá postava měla své opodstatnění a v rámci celku ústrojně se rozvíjející dějovou linii. Tentokrát jde jen o tezovité, ploché charaktery, v podstatě komiksové figurky, které mohou herci jen různě – ale vlastně stále stejně – obehrávat, hledat herecké variace jednoho tónu.

    Jsme na kře, čas a život zamrzl, nikdo a nic se nemění. Jediný, kdo v tomto prostředí dokáže žít, je Eskymák Nanuk (odkaz na další slavný film němé éry) Marie Ludvíkové. Zjeví se občas jako deus ex machina, jeho přítomnost je – zřejmě záměrně – ponechána v rovině snu či mýtu. Nad herci se čas od času objevují nápisy Pohoda, Štěstí, Bezstarostnost, Pospolitost, Krása, Smíření, Něha, Sebeúcta, Láska, Pravda, Víra, Milosrdenství, Naděje, Osvobození… Jejich smysl mi však – tváří v tvář dění na jevišti – unikal. Na úplném konci se nad mrtvými polárníky pohybuje Eskymák Nanuk, člověk primitivní a písmenko po písmenku mizí nápis Láska… Silná slova, silná témata, silné jevištní obrazy, silné civilizační (včetně řady hudebních citací) předobrazy. Přetavit je však do razantní inscenace se nepodařilo. Vzniklo dílo tezovité, zaumné, přehnaně dlouhé a monotónní, vysoce ambiciózní a v dobrém i nedobrém smyslu divné. Jinaké. Tak trochu kultovní. Přes všechny výhrady k němu cítím – pro jeho důslednou snahu seriózně a vážně se dobírat, rozkrývat a sdělovat – velké sympatie a se zvědavostí, zda se někam posune a kam, se na ně ještě někdy půjdu podívat. Takže vlastně přece jen re-Frankenstein…

    HaDivadlo Brno – Simona Petrů: reFrankenstein. Režie Anna Petržel­ková, dramaturgie Simona Petrů, scéna Lucie Labajová, kostýmy Hana Knotková, hudba Mario Buzzi. Premiéra 1. června 2013.


    Komentáře k článku: Co je člověk? aneb Všichni jsme Frankenstein

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,