RECENZE: Zahrádkářský trojboj otce a synů
Nový umělecký šéf Divadla v Řeznické Jiří Š Hájek se na jedné z nejmenších českých divadelních scén uvedl premiérou autorské inscenace Zahrádkář. Hlavním tématem jeho nového textu je otcovství a „synovství“, a především pak nedostatečná komunikace mezi jednotlivými členy rodiny, v tomto konkrétním případě otce a jeho dvou synů.
Hned v úvodu bych chtěl upozornit potenciální diváky hledající na divadle zejména příběhy, že ho v této novince v klasické formě nenaleznou. Struktura hry, potažmo výsledné inscenace, totiž rozvíjí jednu základní situaci (s několika retrospektivami do dětství a dospívání obou synů), jež se různě variuje, čímž nahlížíme na danou problematiku z různých úhlů pohledu tří postav. Vše se točí kolem oslavy otcových narozenin, kterou zorganizuje syn Matěj (Marek Pospíchal), ačkoli si je vědom, že je otec (Adrian Jastraban) od smrti manželky neslaví a slavit nechce. Matěj ovšem celou akci vnímá jako dobrou záminku pro jejich setkání a navázání zpřetrhané vzájemné komunikace, což je odedávna disciplína, v níž tito muži rozhodně nevynikají.
Jiří Š Hájek hru inscenuje ve svižném tempu, které trochu drhne až v samotném závěru, kdy se její motivy začnou opakovat. Scénu tvoří torzo zahrádkářské chaty, do níž se otec po smrti manželky nastěhoval a oku lahodí i zvolená kombinace kostýmů. Autorem je v obou případech sám režisér.
Marek Pospíchal, Ondřej Volejník a Adrian Jastraban v nové inscenaci Divadla v Řeznické Foto DŘ
Hlavní devízou inscenace je herecké obsazení, které doplňuje v roli syna Jirky Ondřej Volejník. Dle mého názoru měl nejnáročnější pozici Adrian Jastraban, jenž byl coby téměř herecký vrstevník obou kolegů obsazen do role jejich otce. Jastraban ho modeluje jako stárnoucího a mírně despotického muže, s nímž je těžké navázat jakýkoli vstřícnější kontakt. Stáří nijak neparoduje, pouze jemnými náznaky upozorňuje na otcův věkový odstup od synátorů. Jím ztvárněná postava už od života nic moc neočekává, a tak se ne zcela dobrovolně rozhodla přesídlit do zahrádkářské kolonie za městem, kde se věnuje svému koníčku zahrádkaření. Muž si žije ve svém světě a působí, jako by se stal otcem víceméně omylem. Synům nedokáže projevit cit, empatii, zájem, ačkoli občasné momenty jistého porozumění mezi řádky z Jastrabanova uchopení role přece jen probleskávají.
Jirka v podání Ondřeje Volejníka se snaží být jakýmsi prostředníkem mezi Matějem a otcem, jejichž vztah je, zdá se, ještě komplikovanější, nicméně ani jemu se nedaří s oběma navázat patřičný kontakt. Jiří se zároveň jako otec od rodiny obává toho, aby podobně nedopadl jeho vztah s vlastními dětmi. Toť zároveň i nejemotivnější scéna z inscenace, jež v sobě nese řadu dalších naznačených témat, s nimiž se pravděpodobně identifikuje větší množství pánských návštěvníků představení. Bezproblémový není ani vztah obou sourozenců, chlapštějšího Jiřího a citově labilního Matěje, jehož bratr podezírá z latentní homosexuality.
Přes výše uvedené se ovšem nemohu zbavit dojmu, že by inscenace fungovala mnohem lépe, kdyby samotný text byl provázanější a témata byla napasována například na určitý životní úsek postav než v takto poněkud roztříštěném pojetí. Mohla by pak promluvit k početnějšímu publiku.
Jiří Š Hájek: Zahrádkář. Režie: Jiří Š Hájek, dramaturgie: Lubomír Sůva, výprava: Jiří Š Hájek, Dominika Lippertová. hudba: Ondřej Galuška, Divadlo v Řeznické, česká premiéra: 20. 5. 2025
Komentáře k článku: RECENZE: Zahrádkářský trojboj otce a synů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
