RECENZE: Tragikomický obraz skutečného života
Městské divadlo Brno uvedlo sedmou premiéru letošní sezóny. Do repertoáru zařadilo hru francouzského dramatika Floriana Zellera Otec v překladu Michala Zahálky, která se na českých jevištích dočkala již šesti nastudování. Text skýtá velkou příležitost pro herce, jehož divadelní žargon nazývá doyenem souboru. A poněvadž jím tato brněnská scéna disponuje, nasazení hry bylo logickou dramaturgickou volbou. Jan Mazák svěřenou příležitost využil maximálně a podává jeden ze svých nejlepších výkonů za poslední roky.
Dramatik Florian Zeller je na jednu stranu autorem hojně uváděných chytrých bulvárních komedií Lež, Pravda či nejnověji Dejte mi všichni pokoj, nicméně na druhou stranu se věnuje náročnějším tématům, které dokáže vhodným způsobem zpracovat i pro mainstreamového diváka. Mezi druhou skupinu her patří jeho text Otec, který nahlíží na problematiku Alzheimerovy choroby optikou nemocí postiženého člověka. I z toho důvodu je jeho struktura náročnější na pozornost a divákovi zpočátku několik minut trvá, než daný koncept prohlédne a začne se v ději orientovat.
Zásadní roli v tomto směru hraje role režiséra. V brněnské verzi vsadili na Petra Gazdíka, který spolu s obsazením vytvořil výsostně hereckou inscenaci, jíž dominují výkony Jana Mazáka v titulní roli a Aleny Antalové coby jeho dcery. Popravdě jsem oba neviděl hrát s takovou uvěřitelnou intenzitou již několik sezón.
Jan Mazák v titulní roli Foto MDB
Mazákovo ztvárnění Andrého, u něhož dochází k postupnému progresu nemoci, je velmi působivé a nabízí spoustu nejjemnějších detailů, kterými obohacuje postavu, čímž působí její „vyrovnávání“ se s diagnózou o to autentičtěji. Nejsilnější scény hra, potažmo inscenace nabízí ve fázi, kdy je André ještě schopen rozpoznávat realitu, ale přitom již přestává poznávat své nejbližší. Jan Mazák používá nepřeberné množství výrazových prostředků, v nichž se mísí zmatenost, naštvanost, agrese, ale i jistá štramácká lišáckost, kdy se v něm probouzejí dávno pozapomenuté tóny flirtování. Mazákovo komplexní uchopení postavy patří dle mého názoru mezi nejvěrohodnější herecké výkony právě probíhající sezóny.
Alena Antalová v roli Andrého dcery Anne drží se svým hereckým kolegou krok. V jejím podání se krutě mísí všechny emoce člověka starajícího se o milovaného nemocného rodiče. Na jednu stranu ho opečovává, snaží se mu poskytnout veškerý komfort, občas je sice podrážděná, i když si uvědomuje nesprávnost takových pocitů, a poté trpí výčitkami svědomí nejen kvůli svému nezvládnutému chování, ale také proto, že chce i nadále žít svůj život bez sebeobětování se. Velmi niterně ztvárněné ve všech výše uvedených polohách.
V přesvědčivé zkratce zhmotňují ostatní figury Viktor Skála, Milan Němec či Kristýna Daňhelová, jež se blýskne především v seznamovací scéně s pacientem. Připsanou postavu zvanou On vytvořil Tony Marko, jenž zčásti tvoří živý hudební podkres vypjatých situací a zároveň se stává možná mladým alter egem Andrého, který došel na konec své životní pouti. Temporytmus inscenace občas sice ještě vázne, zejména v předělech scén, nicméně to se jistě spraví s dalšími reprízami.
Přestože nejde o téma nikterak veselé, z nastudování Městského divadla Brno neodcházíte s depresí. Tvůrci totiž namíchali koktejl veskrze tragikomický, jakýsi odraz skutečného života…
Florian Zeller: Otec. Překlad: Michal Zahálka, režie: Petr Gazdík, dramaturgie: Klára Latzková, Vojtěch Balcar, scéna: Emil Konečný, kostýmy: Eliška Lupačová Ondráčková, hudba: Petr Gazdík, Tony Marko. Režie: Petr Gazdík. Městské divadlo Brno, premiéra: 5.4.2025.
Komentáře k článku: RECENZE: Tragikomický obraz skutečného života
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
