RECENZE: Rokenrol navzdory socialismu
Muzikálová komedie Šakalí léta režiséra Jana Hřebejka se v roce 1993 stala prvním filmem, který získal nově vzniklou cenu Český lev. Od té doby se popularita díla na motivy povídky Petra Šabacha pravidelně potvrzuje na divadelních prknech, poprvé byla uvedena v roce 2001 v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Brněnské nastudování je už dvanáctým v pořadí, přičemž používá léty prověřený divadelní přepis Miroslava Hanuše, jenž vznikl pro Hanušovu inscenaci ve Středočeském divadle Kladno v roce 2003, ale využili jej také v Ostravě, Jihlavě, Těšině, Zlíně a Městských divadlech pražských.
Na první pohled se může uvedení tohoto muzikálu na Hudební scéně zdát na poměry Městského divadla Brno jako nepříliš ambiciózní titul. Šakalí léta do svého repertoáru běžně zařazují činoherní soubory, jelikož právě na činoherních scénách tato hra z velké části stojí. Z dramaturgického hlediska se jedná o sázku na jistotu, protože rokenrolové hity Ivana Hlase již takřka zlidověly a navíc je u nás divácký hlad po retrokomediích. Při bližším pohledu je ale nasazení tohoto díla pochopitelné, jelikož dává velké herecké příležitosti mladé části ansámblu, který si v Brně cílevědomě a dlouhodobě budují, což jim pak umožňuje uvádět prvotřídní světové muzikály s dětským obsazením, jako byly třeba Mary Poppins nebo Matilda.
Kristian Pekar jako Bejby Foto MDB
Příběh nás zavádí mezi klukovskou partu z pražských Dejvic, jejíž členové prožívají své dětství v šedivých dobách konce padesátých let, kdy už sice skončil ten nejhorší teror gottwaldovského komunistického režimu, ale do uvolnění šedesátých let je ještě daleko. Vypravěčem je mladý Kšanda, jehož dny se skládají z neustálých konfliktů s jeho ovdovělým otcem Jindřichem Prokopem, místním strážníkem. Život mu změní až zjevení Bejbyho – vzdáleného příbuzného tety Juřičkové, která u Prokopových bydlí. Mladý muž ve výstředním kostkovaném saku a s kytarou přes rameno svým nevšedním, svobodomyslným vystupováním poblázní mládež, která v něm vidí vzor, a zároveň se stane trnem v oku pro starší generaci, jelikož si dovolil porušit zaběhnutý řád.
Inscenace Stanislava Slováka je silná hlavně v davových scénách, které jsou vystavěny opravdu energicky, za všechny jmenujme Bejbyho vstupní scénu s ikonickou písní Jednou mi fotr povídá. Lví podíl na tom má propracovaná choreografie Hany Kubinové a hlavně orchestr pod vedením Tonyho Marka. Scéna Jaroslava Milfajta stupňovitě přechází do hlediště, zadní část tvoří výtvarně stylizované panorama Dejvic s dominantou hotelu International, emblematické budovy socialistického realismu.
Herecky představení táhne především Šimon Fikar v roli číšnického učně Edy, ale i další mladí interpreti ukázali, že si s náročnými rolemi dokážou poradit – jmenovitě Elena Juráčková v roli Aleny Prokopové či Kryštof Helbich jako Kšanda. Aleš Slanina využil v roli nešťastného Jindřicha svůj komický talent, zároveň ale vytvořil postavu, jejíž obavy a vrtochy divák dokáže pochopit. V roli tety Juřičkové se přesným pointováním vtipných hlášek blýskla Erika Kubálková. Kristian Pekar je do role Bejbyho typově vhodně obsazený, zaujmou i jeho elvisovsky vybroušené taneční kreace.
Popularita filmové předlohy i Hlasových písní dává tušit, že Šakalí léta budou v Brně diváckým hitem. Je ale sympatické, že nová inscenace nesází pouze na nostalgii, po níž je dnes poptávka, ale místy zahraje i na vážnější strunu. To se projevuje především v notoricky známém songu Na kolena, který Fikar se Slaninou nezpívají jen jako reflexi osobních traumat a neúspěchů, ale také jako obžalobu celého režimu, který každou svobodnou myšlenku udusil hned v zárodku.
Miroslav Hanuš – Ivan Hlas: Šakalí léta. Režie Stanislav Slovák, dramaturgie Jan Šotkovský, scéna Jaroslav Milfajt, scénické projekce Petr Hloušek, kostýmy Andrea Kučerová a Adéla Kučerová, choreografie Hana Kubinová, hudební nastudování Tony Marko. Městské divadlo Brno, premiéra 3.5.2025
Komentáře k článku: RECENZE: Rokenrol navzdory socialismu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
