RECENZE: Průlet staletími v čase černého zlata
Třetí ročník činoherního herectví DAMU na svou první premiéru ROPA v divadle DISK bezpochyby jen tak nezapomene. Přítomnost několika uměleckých šéfů v hledišti divadla dávala znát, jakou důležitost přikládají hledání nových talentů pro svá divadla, a bezpochyby nalákala i česká premiéra hry britské autorky Elly Hickson Ropa (The Oil). Hickson patří mezi nejzajímavější dramati(č)ky současné Anglie.
Už její první hra Eight (Osm), která byla uvedena Edinburgh University Theatre Company v roce 2008, získala pozornost diváků a nejvyšší ocenění na zdejším Fringe festivalu, a poté se hrála i v USA. Hickson si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek pozornost, její hry měly na repertoáru tak prestižní divadla jako londýnské Trafalgar Studios, Royal Shakespeare Company či Národním divadle. Největší slávu jí ovšem přinesla spolupráce s divadlem Almeida, kde uvedla jednak Ropu (The Oil) v roce 2016 a poté Autorku (The Writer) v roce 2018.
Zatímco Autorka se u nás dočkala uvedení brzy po světové premiéře nejprve jako scénické čtení ve Vile Štvanice, a následně v regulérní inscenaci v Jihočeském divadle v roce 2023, Ropu objevili pro českého diváka právě studenti DAMU. Klára Medge, která nedávno udělala konkurs do Divadla X10, ji přeložila a dramaturgovala, režie se ujal Eliáš Gaydečka a hraje celý 3. ročník činoherního herectví (pozn. studenti M. Dočekala, J. Sloukové, J. Buriana a E.Salzmannové si vyzkoušeli své herecké schopnosti v inscenaci Kuchyně v MDP).
Na počátku příběhu Ropysledujeme rodinu na odlehlé farmě kdeis v Utahu. Foto Dan Kvapil
Hra Ropa je bezpochyby velkou výzvou, s níž by měli co dělat i zkušení profesionálové. Ella Hickson totiž s oblibou porušuje rozmanitá pravidla dramatických textů, a tím nabízí velký prostor pro interpretaci. Ovšem při nedostatečném pochopení příběhu a skoků v čase, stejně jako odkazů na nejrůznější období a kauzy ze světové historie se může z inscenace stát nesrozumitelný blábol. V tomto případě se ovšem podařilo velmi dovedně skloubit příběhovou linku s atraktivními scénickými prostředky, takže dlouhý a spletitý příběh táhnoucí se od 19. do 21. století divák sleduje jako napínavou dobrodružnou pouť staletími, a teprve postupně odhaluje kdo je kdo v této spleti postav.
Příběh oživují atraktivní stínové scény. Foto Dan Kvapil
Děj příběhu v několika časových skocích vlastně postihuje vývoj vztahu lidí k černému zlatu, ropě, tedy nejbohatšímu energetickému zdroji nejrůznějších odvětví. Hlavní hrdinka May je vlastně jejím lidským symbolem (naposledy ji vidíme jako sochu pokrytou ropou v muzeu budoucnosti). Poprvé se ovšem s May setkáváme v roce 1889 v rodině Singerových, která se navzdory chudobě nechce vzdát své farmy v Cornwallu. Těhotná May okouzlená fascinující vůní kerosinu odchází vstříc neznámé budoucnosti. Poté se s ní setkáváme jako se služebnou v Persii, v Teheránu na počátku 20. století, která je pod nadvládou Británie, vytěžující nerostné bohatství zdejší země. V roce 1970 se May stává generální ředitelkou mezinárodní ropné společnosti, kterou ohrožuje libyjský návrh znárodnit její majetek. A v roce 2021 se ocitá v Iráku, kam natruc utekla její dcera Amy. Právě dramatický vztah matky a dcery v proměnách času a paradigmatu je druhou (nebo první?) dějovou linkou hry. Obě ženy nakonec potkáváme tam, kde celý příběh začal – totiž na farmě v Cornwallu. To už je ovšem budoucnost, rok 2050, kdy věk ropy (vzhledem k vyčerpání zásob) končí a stává se stejně jako hrdinka May pouhým historickým faktem.
Ústřední dvojici reprezentuje Marie Anna Myšičková jako May a Barbora Vašíčková jako Amy. Foto Dan Kvapil
Tento složitý děj se podařilo tvůrcům zprostředkovat velmi nápaditě, se smyslem pro moderní podobu divadla a atraktivní vizualitu. I když – jak je patrné z popsaného děje – se jedná více o víceméně snovou či surrealistickou vizi průletu stoletími, herci/herečky si vyzkoušeli nejrůznější typ herectví, které jako by vždy souviselo s dobou, v níž se útržek příběhu odehrává. Od raně realistického přístupu (počátky na farmě), psychologického ponoru do duší jednotlivců (vztah mezi matkou a dcerou v proměnách času), téměř dokumentárního přístupu při setkání matky a dcery v Iráku (kontrast pracovního pragmatismu matky a ekologického romantismu dcery) až po chladnou vizi budoucnosti (s konceptuálním náznakem exponátů v muzeu ropy a návštěvníky v unipláštěnkách vedené robotickou Číňankou). Jednotlivé epizody oddělují zajímavě koncipované pohybové variace, připomínají stínové obrazy. Na scéně ovšem nechybí ani mikrofony, které slouží komentátorům ke glosování děje (jejich prostřednictvím jsou vyráběny i různé zvuky, včetně tikání hodin), ale také k překladu vět, řečených na scéně v arabštině či perštině. Nervní chvějivou atmosféru dodává hudba kombinovaná s cizorodými zvuky Františka Bartáka.
Navzdory všem vychytávkám scénografie a režie jsou přece jen nejdůležitější herecké výkony. Ústřední dvojici reprezentuje Marie Anna Myšičková jako May a Barbora Vašíčková jako Amy. Obě protagonistky se musí vyrovnat s výraznými proměnami svých postav, ať už jde o věkové skoky, tak sociální status, který v té či jiné době zastávají. Především Myšičková se proměňuje až k nepoznání, od něžné novomanželky v očekávání v první epizodě, přes cílevědomou ženu stoupající po profesním žebříčku vzhůru až po stoletou hádavou babku na sklonku života. Vašíčková zase musela zavládnout proměnu od devítileté žabky, která se plete pod nohy vrchnosti na teheránské recepci, přes mladou dívku odhodlanou zařídit si život po svém, až po nesmlouvavou aktivistku, zklamanou svými nejbližšími. Obě herečky v této inscenaci ukazují, jak výrazných proměn jsou na jevišti schopny. Nicméně, svůj výrazný díl do mozaiky poutavého příběhu přidávají všichni přítomní (hraje 11 herců celkem 17 rolí), kterým se podařilo v miniportrétech postav pregnantně zachytit podstatu jejich charakterů i jejich „historické“ místo v ději.
P.S. A pokud jsem na začátku uvedla, že pro studenty bude tato premiéra nezapomenutelnou, je to tak i proto, že náhlá zdravotní indispozice jedné z divaček si vyžádala přerušení představení. Zkrátka, byl to pro studenty doslova křest ohněm.
Komentáře k článku: RECENZE: Průlet staletími v čase černého zlata
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
