RECENZE: Nahlédnutí k Debutantům
Vyšší odborná škola herecká v Praze – Michli slaví v této sezóně třicet let. Za dobu své existence ne vždy měla k dispozici vlastní divadelní scénu (po opuštění holešovického Pidivadla se poměrně dlouho řešilo, kde se vlastně bude hrát). Naštěstí se podařilo získat a obhájit si prostor někdejší Malé Fidlovačky nedaleko náměstí bratří Synků, kde vzniklo divadlo DEBUT.
Po právě uplynulé sezóně se dá říci, že se opravdu vydařila. Navštívila jsem několik představení, a potěšilo mě, že se tvůrci (pedagogové, režiséři a studenti) nezaměřují na klasickou interpretaci prověřených textů, ale odvážně vstupují do hájemství alternativního divadla. Děje se tak díky pedagogickému vedení, které směřuje studenty k širšímu vnímání divadla (mnozí na školu vstupují pouze s vizí účasti na televizních seriálech a účinkování v muzikálech). Takovou inspirativní dvojicí je bezpochyby režisér Jiří Ondra a herečka Radka Fidlerová, z jejichž dílny (s vydatnou pomocí režisérky Lucie Ferenzové) vyšly v této sezóně hned dvě pozoruhodné inscenace. Obě jsou vystavěny víceméně na autorských textech, byť Miluj mrtvého svého vychází z Euripidovy hry Alkéstis, jejíž hrdinka se obětuje za svého muže -krále a sestoupí do podsvětí, ale Jídlo (které vyhrálo Cenu za nejlepší inscenaci Debut festu) je zcela původním textem, dotýkajícím se různých fenoménů spojených s jídlem a stolováním (a bezpochyby by mělo úspěch i na profi scéně).
Inscenace Jídlo Foto archiv VOŠH
Na herecké skupině, která sama sebe nazývá Losery, je patrné, že už spolu ušli v průběhu studia dost velký kus cesty k profesionalitě. Jsou na sebe doslova napojeni, a kolektivní spolupráce jim velmi dobře funguje. V inscenacích jsou vedeni k velké herecké proměnlivosti a využívání rozmanitých výrazových prostředků. Hned na počátku diváka překvapí, že je usazen na scéně, zatímco herci/herečky se pohybují po celém prostoru sálu a diváky doslova obklopí ze všech stran. Vtipné využití možností hlediště, i když sedadla jsou stabilní, je inspirativní, i když chvílemi máme o herce strach z téměř akrobatických kousků, které provádějí. V antické variaci přecházejí od jednoduché – deklamativní – recitace k složitějším, chvílemi výrazně choreograficky pojednaným scénám, i vypjatým expresivním, mnohdy až provokativnš koncipovaným výstupům. Výrazným přínosem inscenací je, že staré téma legendy je organicky propojováno se současnými tématy, a chvílemi popustí herectvo uzdu fantazie a improvizace, jak slovní, tak pohybové. Mozaikovité Jídlo v každé epizodě překvapí zcela jiným žánrovým pojetím, od psychologicky laděného minipříběhu, přes sociální sondu až k drsné reality show. Navíc dává každému jednotlivci možnost vyzkoušet si různé tvůrčí přístupy a ukázat rozmanité možnosti proměn. Přes výraznou stylizaci v obou inscenacích si herci uchovávají autenticitu a individuální osobitost.
Inscenace Sněhové vločky. Foto archiv VOŠH
S další skupinou dvojice Ondra-Ferenzová (v dramaturgii L.Stacha) vytvořili zcela současnou komorní inscenaci Sněhové vločky, která vtipně a s nadhledem propojuje téma přecitlivělé mladé generace s motivy Andersonovy Sněhové královny. Na celku inscenace, kde herci a diváci opět sdílejí jeviště, je patrné, že skupina není tak sehraná jako výše jmenovaní Loseři. Nicméně, díky nosnému textu, ale i mnoha vtipným hláškám charakterizujícím mladou generaci, dokážou zaujmout a chvílemi se i herecky blýsknout.
Imerzivní inscenace Modrý pták. Foto archiv VOŠH
Třetí skupina se společně s režisérem Vítem Malotou vydala ještě výrazněji experimentálnějším směrem. Vznikla imerzivní inscenace, zpracovávající příběh na motivy Modrého ptáka M.Maeterlincka, i když toto putování je na rozdíl od originálu posunuto směrem k dospělosti a k řešení zasutého osobního traumatu hlavního hrdiny. Spolu s protagonisty nejprve diváci putují do parku za divadlem a poté zamíří zpět do divadla. V průběhu cca 100 minut se tak podíváme společně s Tyltylem, vypravěčkou vílou a symbolickými postavami Ohně, Chleba, Mléka, Kočky a Psa do nejrůznějších prostor divadla. Inscenace je bezpochyby pozoruhodná tím, že objevuje pro diváky skryté kouty tohoto tajemného prostoru, který je scénograficky vyzdoben jednoduchými, ale funkčními rekvizitami (navíc se místnosti při dalších návštěvách překvapivě mění). Rozpohybování publika a mnohdy nutnost okamžité improvizace je pro mladé herectvo velmi dobrým tréninkem. Učí je mimo jiné, že není radno sólovat, ale je třeba neustále spolupracovat jako při kolektivní sportovní hře, ale přitom nezapomínat hrát!
Komentáře k článku: RECENZE: Nahlédnutí k Debutantům
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
