RECENZE: Kuchařská reality show aneb Jak to chodilo mezi diktátory a jejich kuchaři
Jihočeské divadlo v této sezóně představuje jeden experiment za druhým. Tentokrát na studiové scéně Na půdě mají diváci možnost vidět tzv. cooking show, kterou s herci připravili David Košťák a režisérka Kasha Jandáčková.
Text dramatizace vychází z publicistické knihy polského novináře Witolda Szabłowskiho, který vybral z každého kontinentu jednoho z někdejších diktátorů, a rozhodl se vyhledat jejich kuchaře, aby mu vyprávěli o své práci a o stravovacích návycích diktátorů, pro které vařili. Kniha rovněž obsahuje několik receptů, ale i svědectví o tom, co tito diktátoři ve své zemi způsobili a jak se ke svému národu chovali.
David Košťák vybral tři – kuchaře Emera Hodži (Albánie), Pol Pota (Kambodža) a Saddáma Husajna (Irák), a doplnil je vyprávěním krávy Fidela Castra, která byla svou výjimečnou dojivostí symbolem budoucího blahobytu Kuby.
Příběh tří kuchařů zarámovali tvůrci (Košťák a Jandáčková) jejich fiktivní účastí na kuchařské reality show (v níž by měli hlasovat i diváci), jejíž vítěz bojuje o život. Tím se dostávají příběhy do trochu jiného kontextu, než je to v knize. Zatímco autor knihy Szablowski všechny kuchaře navštívil, a někteří z nich dodnes žijí, aniž by jejich okolí vědělo, že vařili diktátorům, na scéně na konci nezůstane živý ani jeden. Dvojice moderátorů (Eliška Brumovská a Pavel Prais), která jejich tým opečovává, naplňuje veškerá formální klišé točící se kolem reality show. Zároveň se proměňují i v jednající postavy, byť ve velmi zkreslené podobě (Prais ztvárňuje různé diktátory s maskou a Brumovská zase krávu Fidela Castra jako elegantní dáma ve večerní róbě).
Na Malé scéně Jihočeského divadla vstupujeme do prostoru tří pojízdných kuchyňských koutů, na nichž protagonisté připravují před našima očima jídlo, a zároveň vyprávějí své příběhy. Přitom smyslový zážitek (z vonícího připravovaného jídla) ostře kontrastuje s komentářem – tedy statistikami, týkajícími se masakrů a dalších zhůvěřilostí, jichž se diktátoři dopustili. Světlo střídavě osvětluje jednotlivé stolky, a občas se některý z kuchařů sám vrhne do světla, aby mohl podat svědectví (ve skutečnosti ovšem bylo pro autora dosti obtížné dostat se k nim a přesvědčit je, aby o této své práci vypovídali). V každém případě se jednalo o špičkové kuchaře, kteří dokázali svými jídly (většina diktátorů velmi lpěla na domácí kuchyni, jakou zažili v rodné vesnici a od maminky) ovlivňovat nálady těchto psychopatů, a patrně právem si přičítají i zásluhy o to, že dobrým jídlem pro diktátora zachránili spoustu lidí.
Stále usměvavá Teta Daniely Verzichové vypráví příběh svého života, který strávila od mládí ve společnosti kambodžského diktátora Pol Pota, u něhož dodnes neshledává žádnou vinu. Naopak jej líčí jako krásného, vstřícného člověka. Stejně optimisticky vidí mnohdy obtížné podmínky partyzánských schovávaček, i vaření za pochodu, kterými se svým vůdcem musela projít.
Abú Ali Tomáše Kobra, jediný muslimský kuchař u Saddáma Husejna, je ve svých výpovědích velmi věcný a otevřený, a zvykl si zachovávat do značné míry poker face. Připomíná výraznou proměnlivost nálad svého diktátora, i přísná utajení a zvyklosti kolem jeho soukromí. Více než Teta si uvědomuje stálé nebezpečí, kterému byl vystaven, ale dokázal se s těmito pocity vyrovnat. Snažil se možným konfliktům předcházet například tím, že se opravdu mistrovsky naučil připravovat jídla z oblasti Tikrítu, rodiště Saddáma. A pracoval pro něj vlastně i poté, co odešel jinam (poslední prací bylo zpracování sušeného masa na zimu, které mistrovsky ovládal). Nakonec byl i svědkem konce iráckého diktátora, kdy jeho maso rozvěšeli po stromech v okolí paláce.
Třetí z kuchařů, pan K. Františka Hniličky, který sloužil u Emera Hodži v Albánii, je od počátku nervově úplně na dně, nikdy – ani po smrti Hodži – se nezbavil pocitu, že je stále sledován a že je vystaven permanentnímu ohrožení života. Proto zcela odmítá ukázat svou podobu a sdělit své jméno, aby nemohl být s diktátorem spojován. Prozrazuje, že Hodžovi chování, který zcela izoloval svou zemi od vnějšího světa, nikomu nedůvěřoval a byl naprosto nevyzpytatelný, do značné míry ovlivňoval jeho zdravotní stav. Byl po celý život nemocný, takže vařit pro něj bylo velmi náročné a zároveň nevděčné. Kuchař se musel naučit vybalancovat přesné dávky potravin, které by mu neuškodily, ale zároveň jej chuťově uspokojily. Nejhorší to bylo s dezerty, které pro něj bylo třeba sladit – kvůli cukrovce – náhradním sladidlem. Nicméně, právě podání chutného dezertu mnohdy zabránilo jeho špatné náladě.

V případě Tety můžeme vidět na projekčním plátně v pozadí i skutečnou podobu Pol Potovy kuchařky. Foto Hynek Glos
Tato neobvyklá kuchařská reality show, kde mají diváci na závěr možnost ochutnat z připravených pokrmů, dokáže zajímavým způsobem evokovat kontrasty, týkající se chování diktátorů v soukromí a na veřejnosti, a vlastně i politovat lidi, kteří byli přinuceni pohybovat se v jejich blízkosti, což byla značně traumatizující záležitost. Hercům se podařilo – byť prostor k akci byl pro ně minimální – velmi dobře charakterizovat povahy jednotlivých kuchařů. Výprava, v níž kromě tří blyštivých pojízdných kuchyní je pouze projekční plátno v pozadí, na němž můžeme vidět tváře diktátorů, dokumentární záběry, ale také popis některých receptů, i sugestivní hudební vstupy (moderátoři zpívají ve zběsilém tempu sloky písně J.Suchého a J.Šlitra Představte si, co jsem měl dnes k obědu), evokuje autenticky rozporuplnost světa se všemi podivnostmi a kontrasty-
Tedy, další zajímavý dílek do letošní programové mozaiky Jihočeského divadla.
Witold Szablowski, David Košťák: Jak nakrmit ditátora. Režie Kasha Jandáčková, adaptace a dramaturgie David Košťák, scéna a kostýmy Jan Tereba, hudba Martin Hůla. Jihočeské divadlo České Budějovice. Premiéra 11.dubna 2025.
Komentáře k článku: RECENZE: Kuchařská reality show aneb Jak to chodilo mezi diktátory a jejich kuchaři
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)