RECENZE: Až na ten konec… dobrý!

Těžit legraci z posledních věcí člověka a lidské smrti může být literárně i divadelně ošemetné. Černý humor je kategorie, která má mnoho valérů a kalibrů. Čtenáři či diváci se mohou s nabízenou morbiditou nebo drsně legračním zpodobněním existenciálních témat lehce minout. To ale není případ debutového románu o smrti Až na ten konec dobrý, který si osmačtyřicetiletý spisovatel, někdejší novinář, autor fejetonů a také stand-up komik Pavel Tomeš vydal v roce 2021. O jeho prózu se následně strhla lavina zájmu: tento debut jen o rok později získal cenu Magnesia Litera, kniha se dočkala zpracování v Českém rozhlase, Bonton chystá se filmovou podobu… A nyní se příběhu chopilo Městské divadlo Brno.

Za pomoci autora humoristického románu o smrti jsou pod dramatizací podepsaní Miroslav Ondra, Jan Šotkovský a Stanislav Slovák, který novinku také zrežíroval. Pro Tomešův humoristický styl je typické až nakažlivé veselí z poťouchlého vyprávění a bezmála hmatatelné autorovo potěšení z vršení vcelku praštěného příběhu o holčičce Luně. Tento jedenáctiletý sirotek je vychovávaný toliko dědečkem, přestárlým vědcem, který měl možná techtle s první sovětskou kosmonautkou Valentinou Těreškovovou. Tady se jmenuje Dědek, vysedává na pivu se dvěma vrstevníky, hulí camelky a na stará kolena toto trio seniorů zkouší i silnější drogy. Dekadentní Luna je také svéráz: sbírá smuteční oznámení a parte. V novinářce Konečné z regionálního plátku dívenka vidí Smrtku a snaží se zabránit jejímu domnělému útoku na svého posledního příbuzného. Takto vzniká mnoho groteskních situací…

FOTO Městské divadlo Brno

Divadelní převod a zpracování podrželo Tomešovu hravou, bláznivou vypravěčskou radost z budování místy až nesmyslné, bizarní story, v níž občas problikává i ono (tuzemsky tolik žádané) retro žertující na vrub naší socialistické minulosti. Jmenovaní divadelníci se snažili literární originál převedený do dvaceti obrazů na sám závěr akčně vyšroubovat a polepšit. Vznikl původní výstup v pražském hotelu obývaném první kosmonautkou světa. V knize jedou do hlavního města Luna s Konečnou samy a prožijí něco jiného. V inscenaci se do vloupají do hotelu paralelně s Dědkovými dvěma kumpány, nicméně poslední dva obrazy tedy svatba a krematorium už se zase vrací na půdorys knihy. Divadelní závěrečný mumraj je takto až zbytečně překombinovaný. Právě sem se (v jiném významovém kontextu) recenzentovi hodí (původně existenciálně míněná o finále života lidí) autorova věta „až na ten konec dobrý„. Přece jen tady před ukončením bublá už mnoho žánrů včetně sentimentální, nasládlé podívané s poněkud umudrovaným happyedem.

Jinak se Slovákova (divadelně poměrně jednoduchá) inscenace snaží zasáhnout diváka příběhem a slovem, humorem i dějovými blbinkami v ostrých časových řezech, kdy se na jevišti vedle sebe odehrávají i tři děje. K tomuto vystrkování narativních detailů slouží režii také dramatické řešení, kdy na jevišti funguje jen pět hlavních hrdinů a vedle nich početný chór jménem Brno. Tento třináctičlenný sbor si střídá epizodní figurky. Jindy třeba animuje a jako loutky vede Dědka i pana Nováčka. Konstatovaná jednoduchost se odráží také ve vizuálu inscenace zde záměrně kontrastující s notně prokombinovaným příběhem knihy. Defacto promítaná scéna Jaroslava Milfajta notné využívá pohyblivých videotapet Petra Hlouška, při předních portálech a na předscéně jeviště téma hry stylově dotvářejí boxíky s urnami z kolumbária. O uměřený rozruch se občas postará pětičlenný živý band jindy doplňovaný jukeboxovou scénickou hudbou Daniela Kyzlinka.

FOTO Městské divadlo Brno

Co se se týče hereckého vybavení inscenace, oprávněnou poklonu zaslouží devítiletá Karolína Šildová v hlavní roli Luny. A to nejen díky kvantitě textu. Dětské neherečce se podařilo postavu dvanáctileté dívky obalit směsí svérázné dětské naivity prokládané temným sarkasmem školačky snažící se odvrátit Zubatou-Konečnou od svého stařečka. Této role se ujal Ladislav Kolář, který coby Dědek, přináší na jeviště jakousi laskavou otrlost a věkem usazenou laskavost a nadhled. Kolářův v závěru už i lehce melancholický výkon neposouvá inscenaci do žánru ryze čisté komedie na první dobrou, ale výsledku dodává i trochu zádumčivosti, která bezmála eschatologickému (ale nijak přeintelektualizovanému) závěru vlastně sluší. Také Svetlana Janotová svoji novinářku Konečnou vede od ryze komediálního vyvedení k vrstevnatější podívané v závěru, kdy Dědka překvapivě pojímá za manžela. Od těchto herecky prokreslenějších figur se potom odráží záměrně zkratkovitě a groteskně črtané figurky vzpomínaného Chóru.

Inscenace Až na ten konec dobrý je vlastně ukázkou svérázně pojednané černé komedie, která se nesnaží přitáhnout diváky jen ryze spotřebním způsobem přes sérii jednoduchých, osvědčených fórků o smrti. Tomešův humor a autorův nakažlivý způsob vyprávění Slovákův režijní výtvor podržel a Městské divadlo Brno má na kontě divácky přitažlivý titul.

Pavel Tomeš, Miroslav Ondra, Stanislav Slovák, Jan Šotkovský: Až na ten konec dobrý. Režie Stanislav Slovák, dramaturgie Miroslav Ondra, kostýmy Andrea Kučerová, Adéla Kučerová, scéna Jaroslav Milfajt, hudební nastudování Daniel Kyzlink, pohybová spolupráce Martin Pacek, scénická hudba Daniel Kyzlink. Městské divadlo Brno, premiéra 1. únor 2025.

Zdroj náhledového obrázku Městské divadlo Brno.