Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ravenhill to s dětmi příliš neumí

    Scéna činohry The Royal National Theatre – Královského národního divadla neboli RNT v Londýně se před vánočními svátky jako každým rokem zaplnila řadou premiér, a to jak činoherních, tak loutkových inscenací inspirovaných pohádkami a fantasy příběhy pro děti. Mezi největší inspirace patřily dětské romány, které získaly řadu ocenění a celosvětový ohlas. Přes poměrně vysoký standard těchto produkcí se podle londýnské kritiky našel nečekaný „propadák“ – inscenace Národ vzniklá podle fantasy románu Terry Pratchetta. O dramatizaci se postaral dramatik světového jména Mark Ravenhill. Podle ironizující a popisné kritiky Donalda Coopera můžeme předpokládat, že negativa inscenace jsou nejen v dramatizaci samé a dramatické předloze, ale také v nekoncepční a výtvarně až příliš nadsazené výsledné jevištní formě.

    The Royal National Theatre připravilo na sklonku roku cyklus inscenací, mezi něž patřil působivý Coram Boy (režie Helen Edmundsonová), obrazotvorný War Horse (režie Marianne Elliott and Tom Morris) a vynalézavý His Dark Materials (režie Nicolas Hytner). Co však nekorespondovalo s kvalitou těchto inscenací, bylo především režijní provedení Ravenhillovy adaptace knihy Terryho Pratchetta Národ (Nation) na scéně The Olivier Theatre. Inscenace není ani zdaleka tak působivá, imaginativní, ba ani vynalézavá jako ostatní inscenace tohoto cyklu. Pokud bychom posuzovali kvalitu jevištního provedení Ravenhillovy adaptace podle potlesku po skončení premiéry, bylo by hodnocení stejné jako u inscenací Ostrova pokladů (Treasure Island) nebo Aladin (Aladin – viz DN 1/10 – pozn. red.). Příběh je matoucí, politická korektnost mrzká. A co víc, děj je sentimentální stejně jako v případě obou těchto ryze komerčních projektů.

    Nutno uznat, že vizuální stránka inscenace režisérky a výtvarnice Melly Still je okouzlující podobně, jako je tomu v Coram Boy. Zde je však nefunkční. Až příliš plní scénu bujarým skotačením herců v třásňových sukýnkách, kteří navíc mají na sobě masky, v nichž vypadají jako poskakující indiánské totemy. Úvodní scény nabízejí svým formálním provedením nejméně půl tuctu variací na Shakespearovu Bouři: malá loďka se chvěje ve vlnách z plastu, ptáci panicky poletují oblohou, herci se pohybují a mávají, jako by volali na poplach, a přitom dělají kotrmelce do vlnobitím se zmítající vodní hladiny. V tom se na břehu zjeví viktoriánská Daphne v podání Emily Taaffe, která se záhy dostane do konfliktu s domorodcem Mauem Garyho Carra. Ten je jen zpola oděn a jako v tu chvíli jediný představitel ostrova musí svůj Národ zachránit před tsunami a pak se stát jeho vůdcem. Daphne se pokusí Maua nejprve zastřelit, pak svérázně přejde k hodnocení počasí a nakonec mladého muže pozve na čaj. Postupně se mění z aristokratické Angličanky v obětavou lesní ženu, která je schopna zachránit Maua, který se dostane do říše mrtvých. Mau svůj charakter v průběhu hry tak intenzivně jako Daphne nemění. Jde o noblesního, chytrého, civilizovaného a progresivního divocha, kterého by Rousseau nesporně požádal o autogram a který by Darwina donutil přepsat jeho knihu o evoluci druhů. To však není to nejhorší. Daphne a Mau se snaží sdělit poselství, že zatímco naši „necivilizovaní“ předkové sbírali dřevo na kmenový oheň, obyvatelé přírodního Národa posílali své výpravné lodě kolem světa pozorovat planetu svými teleskopy.

    Zmatenost a patos příběhu ale nejsou hlavními nedostatky této inscenace. Především je to přehnaně exploatované téma: metafyzika. Věda a rozum jsou oslavovány, zatímco divadelní magie klouže po povrchu. Má snad být zajištěna přítomností čarodějnice a doktorky v jedné osobě, nebo duchy starých otců zahalených do bílých prostěradel? Přesto je vizuální stránka inscenace její jedinou oslňující stránkou. A mohla by být ještě oslnivější. Kdyby bylo použito více napodobenin ptáků, potácejících se prasat a dalších bizarních, výtvarně však originálních loutek. Mohl to být další War Horse, ale není.

    Podle The Times zpracovala


    Komentáře k článku: Ravenhill to s dětmi příliš neumí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,